Jsou chvíle v lidském životě i v lidských dějinách, kdy se zlo zdá být tak silné, že si připomínáme Ježíšova slova na adresu jeho nepřátel: „Toto je vaše hodina, vláda tmy.“ Ještě za tmy, ještě v noci zasedá velerada. Přicházejí znalci Písma a znalci zákona, kteří mají vykládat a chránit svaté Boží práva. Celou cestu dějin lemují soudní stolce těch, kteří jsou si jistí, že znají Boží úmysly, že vidí domýšlivě Boží záměry. Jsou ve věcech náboženství experty a profesionály. Jsou to sebejistí majitelé pravdy, všemu rozumějí. V jejich systému není místo pro tajemství a překvapení. A přece Bůh se před nimi skrývá. Přichází k nim v zajatém a obžalovaném, spoutaném člověku. Soudí ho ti, kteří udělali z Božího domu tržnici, směnárnu. Ti, kteří chápou náboženství jako obchod s Bohem. Ježíš ruší jejich obchody. Mluví o království, v němž neplatí jejich ekonomické zákony a vlastnické vztahy. V jeho království má člověk jenom to, co rozdal. Může být ten člověk tím očekávaným Mesiášem, Synem Nejvyššího? Nemluv už v podobenstvích, obrazech, řekni nám to otevřeně. Jeho odpověď však nepřijímají. Nechtějí slyšet a nechtějí rozumět. Mají oči a nevidí, mají uši a neslyší. Živého Boha proměnili v mrtvou literu zákona. Jejich srdce zkameněla. Stali se kněžími mrtvého Boha.

Znovu a znovu na dlouhé cestě víry dějinami přicházejí sebejistí velcí kněží, soudci a vykladači zákona, pyšní majitelé pravdy, úspěšní byznysmeni na globálním trhu s náboženstvím. Mají rádi přední místa na hostinách, úctivé pozdravy, nápadné uniformy s mnoha třapci a dlouhými vlečkami. Modlí se na nárožích, aby je lidé viděli. Propadli vnějšnostem, protože jejich nitro, jejich srdce, je suché, zkažené, zkamenělé. Modleme se, aby nás Bůh ochránil před náboženstvím bez lásky, bez víry, bez naděje.

Po soudu velerady následuje soud Pilátův. Odehrává se tu jedno z klíčových dějství odvěkého sporu mezi pravdou a mocí. „Se mnou nemluvíš,“ říká Pilát. „Nechápeš, že mám moc rozhodnout o tvém životě nebo smrti?“ Ty jsi král a bezmocný, spoutaný Ježíš, který se tolikrát bránil, aby ho jeho příznivci nechtěli prohlásit králem, teprve v této situaci může říci: „Ano, já jsem král.“ Jeho království však není ze světa moci, lži a násilí. Přišel rušit vládu tmy, přišel jako světlo, ve kterém se všechno ukazuje ve své pravdě. V řečtině, v mateřštině evangelií, slovo pravda znamená „alétheia“, neskrytost. „Co je pravda?“ Tato slavná Pilátova otázka není pozváním k filozofické debatě, spíš my slyšíme ono pohrdání pravdou, typické pro lidi opilé svojí mocí. Pravda, co to je? Kolik váží pravda? K čemu je dobrá? To, co rozhoduje, jsou přece peníze a moc. Kdo takto smýšlí, zavrhuje Ježíše a volí Piláta a jeho následovníky v celých dějinách až podnes.

Ježíš přišel založit jinou společnost, jiné království, které by do temna tohoto světa propouštělo paprsek z nebe, z toho, co náš svět přesahuje a přetváří – jako v nebi, tak i na zemi. Království cynické moci má však jiný cíl – jako v pekle, tak i na zemi. Činí ze světa, ze života na zemi peklo. A taková místa známe na mapě dnešního světa. Apoštolské vyznání víry obsahuje větu „Ježíš sestoupil do pekel“. Ano, na Velký pátek Ježíš sestoupil do pekel. Tento pojem je třeba osvobodit od pohádkových fantazií pro strašení dětí a lidí s infantilní náboženskostí. Ježíš nejprve sestoupil do pekla lidské krutosti. A to peklo dnes zažívají miliony lidí. Na Velký pátek bychom na ně měli také myslet.

A pak Ježíš sestoupil ještě do hlubšího pekla, do temnoty, která je podstatou pekla – do temnoty opuštěnosti od Boha. Tento stav vyjadřuje Ježíšův výkřik na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Takové je toto peklo. A nebo alespoň do záblesku toho pekla, do předpeklí vstupují lidé v extrémních chvílích krajní opuštěnosti, smutku, zoufalství. Boží Syn vzal na sebe lidství se vším, i s tímto křížem lidské existence. Ježíš přišel překonat a proměnit i naše nejtěžší tmy.

Všimněme si dobře, že Ježíšův výkřik na kříži není výkřikem kapitulujícího zoufalství. Má podobu otázky. Hebrejština má dva výrazy pro slůvko „proč“. Jeden míří do minulosti – proč se tak stalo, jakou to mělo příčinu? A druhé „proč“ míří z přítomnosti do budoucnosti – proč se tak děje, jaký to má smysl a cíl, k čemu to je, k čemu to směřuje? Ježíšova bolestná otázka oslovuje Boha. Je to tedy modlitba. I naše nejtěžší otázky, i ty nejtěžší chvíle můžeme proměnit v modlitbu. Odpověď zpravidla nepřichází hned a skoro nikdy nepřichází v podobě, jakou očekáváme.

Mezi Velkým pátkem a jitrem nedělního rána je mlčení Bílé soboty. Mlčení Bílé soboty může trvat dlouho a odpověď může být tak tichá jako paprsek velikonočního rána. Vzkříšení je vždycky překvapení. Vždy má jinou podobu, tak nenápadnou, jak to vyjadřují evangelia, anebo nádherná báseň Vladimíra Holana. V našem světě je mnoho tmy. Ale nenechme tuto tmu vniknout do našich srdcí. Nezaspěme ráno našeho vzkříšení.

Amen.