Moji milí, tradice církve spatřuje ve Večeřadle Zeleného čtvrtku kolébku dvou svátostí: Eucharistie a svěcení kněží. Kdyby se nás katolíků někdo zeptal, která ze sedmi svátostí je svátostí lásky, asi bychom mu odpověděli, že je to manželství. A jistě by to byla správná, ale neúplná odpověď, protože všechny svátosti jsou svátostmi lásky. Vyjadřují různé dimenze, různé způsoby a aspekty tohoto nevyčerpatelného fenoménu, který označujeme slovem láska.

Láska a Bůh patří k velmi zneužívaným a nejotřelejším slovům, přinejmenším ve zbožném náboženském slovníku, protože druhé přikázání "Nezneužiješ jméno Hospodina, Boha svého" zakazuje jméno Boží zneužívat. Někdy si myslím, že křesťanští kazatelé by měli podobně úsporně zacházet s pojmem láska. Řečtina zná různá slova pro lásku: eros (láska nižšího k vyššímu), filia (láska sourozenecká, rovných) a agapé (láska vyššího k nižšímu). Původně jsem si řekl, že budeme-li tady dnes hovořit o lásce, nejdříve musím říct, že se nejedná, protože o tom hovoříme v době jara a rozkvetlé přírody, o romantickou lásku, o eros. Pak jsem si uvědomil, že v onom latinském hymnu, který zpíváme zpravidla při obřadu mytí nohou, se zpívá "Ubi caritas et amor, ibi Deus est." Do češtiny nepřesně přeloženo: kde je dobrota a láska, tam je Bůh. Čili kde je Bůh, který je láska, tam musí být láska, která není jenom tou charitas, ale také v ní musí být filia a eros. Musí to být láska, která vychází z nitra. A v té rozdávající lásce, charitas, musí být také eros a filia, musí tam být cit, srdce a zápal, vnitřní oheň.

A teď se vrátíme k té teologii svátostí. Oněch sedm svátostí předchází ještě jakási prasvátost, kterou je lidství Kristovo. Lidství Kristovo je znamením a účinným nástrojem Boží přítomnosti a Božího jednání v dějinách a v lidských životech. A církev, nejen jako instituce, ale jako společenství, jako communio, je prodloužením Ježíšova lidství, prostorem jeho vzkříšení, jeho života, prostorem, v němž Ježíš žije a působí. A moc, kterou působí, není nějaká moc zvnějšku, ale zevnitř, z nitra všeho, z nitra, kterým je Bůh jako nitro vší skutečnosti.

Ano, existují různá rozdělení lásky v dějinách filozofie a teologie. Sv. Augustin rozlišuje především lásku k Bohu a modlitbě a sebelásku. Francouzský filozof Gabriel Marcel hovořil o l'amour possessif (láska, která chce vlastnit) a l'amour oblativ (láska, která je obětující, seberozdávající se). Ano, Kristova láska je láska, která se rozdává. A další z klíčových pojmů křesťanské teologie je transcendence, sebepřekročení. Nejde o vykročení do nějakého zásvětí, mimo reálnou skutečnost našeho života, našich životů. Je to to sebepřekročení, vykročení z vlastního zájmu pouze o sebe, směrem k druhému a k druhým, k bližnímu. To je ta transcendence, to je ta láska, v níž je přítomen Bůh.

Jednotlivé svátosti jsou konkrétní artikulací té Boží lásky. A scéna Poslední večeře nám představuje, je to svého druhu posvátné divadlo, jak jsme mluvili o liturgii, která staví před nás a představuje nám Ježíšovo gesto, které je doprovázeno dvěma větami. Nejprve "toto je mé tělo, toto je má krev", což chápeme jako ustanovení Eucharistie, a pak "to čiňte na mou památku". A to tradice chápe jako ustanovení kněžství a apoštolové se tím stávají kněžími, udělovateli Eucharistie. Ale Ježíš patrně nechtěl ustanovit dvě řady lidí, z nichž jedna je vybavena kultickou mocí. To by byl počátek klerikalismu, pohanského chápání kněze jako obětníka.

Oproti tomu křesťanské chápání, které obnovuje druhý vatikánský koncil a prohlubuje papež František, je jiné. Je třeba si připomenout ještě jedno gesto a jeden slovní doprovod Poslední večeře, které se nestalo svátostí, ale mohlo by být svátostným znamením a které je jakýmsi klíčem k těm ostatním dvěma svátostem. A to je to mytí nohou. To je gesto, kterým Ježíš učinil to, co byla služba otroků, a šokoval tím své učedníky, především Petra. Církev v naší době nám říká, že všichni máme podíl na kněžství Kristově a to na základě křtu. Všichni jsme kněžským lidem Božím. Kdo je pokřtěn, má účast na Kristově kněžstvu, na Kristově úloze posvěcovat svět. Vedle tohoto a z tohoto křesního kněžství pak vystupuje kněžství služebné, ale to není nějaká nadřazená třída. Laik není druhořadý křesťan, nýbrž laik znamená být příslušníkem laos, to je lidu Božího. Kněz, který přijal svěcení, je také laik, příslušník lidu Božího. Laik je také svého druhu knězem a má podíl na kněžství Kristově. To služebné kněžství není privilegiem vládnoucí třídy, to by byl počátek toho klerikalismu, nýbrž specifickou službou, která vyžaduje větší míru pokory a obětavosti. Kdo je mezi vámi první, ať je jako poslední a služebník všech. To, co chtěl Ježíš změnit, je chápání autority. Autorita ne jako ovládající moc, ale autorita jako služba. To je něco, co má inspirovat nejenom vztahy v církvi, ale i ve světě. Tímto má křesťanství a křesťanská láska prosítit svět vědomím, že jakákoli autorita má být především službou.

To, co je třeba nyní změnit v rámci hluboké proměny církve, kterou zahajuje papež František, je změna mentality. Mentalita rozlišování stupňů k mentalitě služby. Ano, je třeba někdy procítit a promyslet tohle gesto mytí nohou a to, co Ježíš řekl. Jsou to jakési dveře ke správnému chápání těch obou dalších svátostí, které tak hluboce spolu souvisejí. Eucharistie a služby křesťanskému společenství, služby hlásání Božího slova a lámání a rozdělování chleba.

Eucharistie má svůj kontext v Poslední večeři, která byla patrně séderovou paschální velikonoční večeří, kterou slaví Židé až dodnes jako památku exodu, vyjití z Egypta, vyjití ze země otroctví na dlouhou cestu do země svobody. A Eucharistie má být oním chlebem na cestu, panis viatorum, chlebem, který není odměnou za náš život, ale posílením na té cestě, na které se nemáme zastavovat, nemáme se vracet zpět, ale pokorně kráčet. Ježíš nám otevírá cestu, Ježíš je cesta, jeho církev má být cestou a Velikonoce nám otevírají hluboký smysl této cesty, smysl našeho směřování a ukazují nám i ten cíl, ke kterému kráčíme. A to je ta vše zahrnující, vše proměňující, vše obdarovávající láska. Amen.