15. 4. 2025, Mons. Tomáš Halík, 1. čtení: Iz 49,1 | Evangelium: Jan 13,21
⚠️ Pozor! Jedná se o neoficiální neautorizovaný přepis, vytvořený pomocí umělé inteligence. Přepis tedy nemusí odpovídat originálu.
Teprvní čtení z knihy proroka je pozoruhodné. Prorok, člověk, který je povolán Hospodinem, vyznává, že ve své službě selhává. Je z toho zřejmě vyčerpaný, unavený, říká: „Pane, tak jsem asi nadarmo strávil všechnu svou sílu.“ Jsou takové chvíle na cestě služby Hospodinu. A v téhleté chvíli mu Bůh dává nový úkol. Říká: „Tak shromáždi kmeny Izraele,“ ale to nestačí. Budeš nositelem jeho slova pro všechny národy. Je to jeden z okamžiků, kdy se v hebrejské Bibli, v té etapě staré smlouvy, Hospodin představuje jako ten, který přináší něco víc, širší spásu, nejen pro svůj izraelský lid. Vyjadřuje svou univerzalitu.
To je něco, do čeho ten Boží lid musí vrůstat. Do toho musí vrůstat i Izrael, který chápe také svého Boha jako svého kmenového Boha. A jenom někde ve starém zákoně probleskuje, že Hospodin je přece král nebe a země. Že je otcem všech lidí, že povolává všechny lidi ke spáse. Že poselství, které proroci nesou, je univerzální poselství. Tohle je něco, co se rozezní pak v křesťanství, co ukazuje Ježíš a co ukazuje sv. Pavel. Že ta cesta, na kterou jsou vedeni i to mladé křesťanské společenství, přesahuje i ten rozměr židovství. Oni se zpočátku chápou přirozeně jako jedna ze sekt židovství, tehdejšího judaismu. A Pavel přináší tohleto, co už probleskovalo u těch starozákonních proroků. Teď je tu výzva, která platí pro všechny, přes všechny hranice. Přes ty sociální hranice už není důležité, jestli je člověk otrok nebo svobodný. Přes genderové hranice už není důležité, jestli je člověk muž nebo žena. Už není důležité, jestli je Žid nebo pohan. To poselství je univerzální pro všechny lidi.
Zdá se, že i církev se musí stále učit této univerzalitě. Že křesťanství není jenom něco pro Evropany. Že křesťanství není něco jenom pro lidi jedné konfese. Je to něco, co přesahuje všechny hranice. A my se musíme učit je tlumočit tak, aby oslovovalo lidi všech národů. Tohle je něco, co je zřejmé v novém zákoně, ve Skutcích apoštolů. V tom vyprávění o seslání Ducha svatého, o letnicích. Tam se rodí církev a dostává jako svůj první dar zároveň úkol: oslovte lidi všech národů, jazyků, všech náboženství. A do toho stále máme nějakým způsobem zrát.
Zdá se, že i ona reforma, kterou teď prožíváme v církvi, reforma papeže Františka, synodální reforma, společná cesta, znamená také toto: jsme povoláni ke společné cestě. Právě v téhleté době, která je plná tolika rozdělení, kdy se národy a kultury izolují – America First a tak dále – je třeba obnovit tohleto poselství, které v sobě nese křesťanství a které přesahuje i ty běžné historické a institucionálně kulturní hranice současného křesťanství. Máme nést poselství, že lidé se nemají uzavírat do svých kolektivních egoismů, do svých nacionalismů, do svých konfesionálních hranic. Hospodin je tu pro všechny a my máme otvírat srdce a vědomí lidí k této univerzalitě. To je něco, co je stále neplně rozvinutou potencialitou v křesťanství.
Tak tolik k tomu prvnímu textu. Ten druhý text je už záběr do scény Zeleného čtvrtku. Zelený čtvrtek je důležitý den, který chápeme jako zrození dvou svátostí – Eucharistie, Těla a Krve Páně, a svátosti svěcení kněží. Svátost svěcení kněží se odvolává na to, že Ježíš svým apoštolům předává zmocnění: „To čiňte na mou památku.“ Lámání chleba a vína, těla a krve Kristovy. Ale to je právě to, co na Zelený čtvrtek máme před očima.
Je to i událost, při které se dovršuje ta Jidášova zrada. A tento úryvek z Janova evangelia nám ukazuje dva, kteří selhali: Jidáše a Petra. Je to intimní chvíle. Leží na těch lehátkách poslední večeře právě, když vidíme ty známé obrazy renesanční a barokní poslední večeře, tak je tam trošku podivné, jak ten Jan leží na prsech Ježíšových. Ale oni tam neseděli, oni tam leželi na boku, jak to bylo zvykem u těch orientálních večeří. Tak to je přirozené, že se dívá, že se naklání k Ježíšovi ležícímu. Leží vedle sebe.
A ono je to trošku psychologicky si teprve uvědomit, ono je to něco jiného, když ti lidé leží okolo sebe, nesedí na nějakých židlích a hostina se odehrává na zemi, ta blízká tělesná intimita. Čili ta scéna má, když si ji takto představíme, trošku něco jiného, když tam mluví jeden přes druhého u toho stolu. A tady se dokonává ta Jidášova zrada. Jidáš odejde, aby ho zradil, a za krátkou dobu se Ježíš s Jidášem znovu setkává a Jidáš jde včele těch, kteří jdou Ježíše zajmout a zrazuje ho gestem políbení.
Ale zároveň je to pohled na Petra, který se holedbá, že on s Ježíšem půjde vždycky i do vězení, i na smrt. Petr vždycky je ten, který velice rychle mluví a se vším je rychle hotov. A mluví často jménem těch apoštolů. A když říká: „Jestli jsi to ty, tak poruč, ať jdu po hladině za tebou.“ A jde, ale za chvilku je plný pochyb a klesá pod hladinu. A Ježíš ho musí znovu vytáhnout. To je vlastně něco, co provází Petra celou tu cestu za Ježíšem. Vždycky něco rychle řekne: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.“ Za chvilku už se ukáže, že pod tím mesiášským vyznáním si představuje toho Ježíše, který jim už předá ta privilegovaná místa v jeho království. A začnou se hádat, kdo z nich je nejdůležitější. Stále nechápou.
Ale my křesťané a církev jako taková se musí stále hlouběji učit a chápat, kým byl Ježíš. A k čemu nás vyzývá. Takže to Petrovo vyznání je zase totéž. On rychle má plná ústa. Není pravdivého vyznání, ale za chvíli selže. Někdy je to obraz i nás. I my někdy dovedeme velice energicky se přihlásit ke Kristu svými slovy, ale za chvíli zase klesáme. Zapíráme. Ale tady je řečeno, že ten Petr si ty věci uvědomuje a znovu vstane. Ono není nejdůležitější nepadnout, ale důležité je nezůstat ležet. A Ježíš toho Petra stále znovu pozvedá. Když zapře, tak uvidí, že Ježíš je veden svázaný okolo něho a Ježíš se na něj podívá. A ten Petr se rozpláče. Je důležité také cítit ten Ježíšův pohled, který není vyčítavý, který není odsuzující, je to stále laskavý pohled, který nás zve k tomu, kde jsme upadli, abychom znovu vstali a šli dál. To je ta cesta následování.
Ježíš tam nepozval jaksi hrdiny, kteří jsou ve všech situacích dokonalí. Pozval nás klopýtající, upadající, ale znovu nás na té cestě pozvedá. A tak možná je dobré si to uvědomit i skrze toto evangelium před branou té svatyně i křesťanského roku.
Amen.