V jedné liturgické velikonoční modlitbě se říká: „Pane, učiň, aby se naše víra od těchto Velikonoc znovu rozhořela.“ Naše víra nespočívá v tom, co si myslíme o Bohu. Nespočívá v našich názorech, v našem náboženském přesvědčení. Naše víra spočívá v tom, že Ježíšův příběh, Ježíšův život vstupuje do našeho příběhu, do našeho života, aby ho projasnil a proměnil. A Velikonoce jsou vždycky k tomu zvláštní příležitost. Každý den nám Hospodin otvírá sluch, abychom slyšeli jeho slovo. Ale zvláště o Velikonocích je dobré, abychom se izolovali od toho hluku povrchu a vnějšnosti a otevřeli svůj sluch pro toto poselství, které slyšíme stále znovu a které stále znovu může vstupovat do našeho života.

Co je náš život? Je to sled událostí, z jedné strany na den, ale je to také způsob, jak těmto událostem rozumíme, jak je hodnotíme, co od svého života očekáváme. Náš život je také zapuštěn do života našich bližních, které považujeme za část našeho života. Náš život je také zapuštěn do našeho širšího okolí, které vstupuje do našeho života, nakolik se o ně zajímáme, nakolik na něj vnitřně reagujeme. Co se děje ve světě, co se děje v našem světě, protože i to může být nasvíceno a prozářeno tím plamenem velikonoční zvěsti.

Ano, stojíme na prahu svatého týdne, svatého času a za několik dní vstoupíme do tridua a svatého třídení večerem Zeleného čtvrtku. Liturgie je anamnézis, připomínka, ale připomínka nejenom ve smyslu jakési vzpomínky, pomoci slabé paměti nebo oživení toho, co se kdysi stalo, je to zpřítomnění. Liturgie je zvláštní způsob, jakým se otevíráme tomu, co se kdysi stalo a ono se to stává přítomným. Jestliže k tomu otevíráme své srdce a snažíme se tomu rozumět.

Ano, naše víra se může při různých příležitostech znovu rozhořet, aby osvěcovala, aby vydávala světlo a teplo, aby v něm mohl být náš život prosvícen a proměněn. A taky Ježíšův život je vložen do širšího kontextu, je středobodem celých dějin spásy, toho odvěkého dialogu Boha s jeho stvořením. V tom příběhu, který jsme četli, se udá něco, co je tím bodem zlomu. Bůh vstupuje do lidských dějin ne jako ten, kterého očekávají, jako Deus ex machina, jako nějaký mocný činitel, který našimi dějinami manipuluje, ale přichází v téhleté zvláštní podobě. Podobě je to člověka, který vydává svědectví pravdě, pravdě, o níž se zpívá v jedné české velikonoční písni, že má malé místo ve všem světě.

Ano, i do toho našeho světa, se vším, co tento svět dnes utváří a ohrožuje, vstupuje Ježíšův příběh. A my se snažíme tyhle dvě roviny nějakým způsobem vnitřně spojit. To, co se událo tenkrát v Jeruzalémě, a to, co se děje dnes. Ježíšův příběh pokračuje a my jsme také jeho součástí. Chce vstoupit do příběhu našeho života a je třeba, abychom pro něj měli otevřené a rozumějící srdce.

V tomto roce jsem viděl na scéně Pražského národního divadla dvě antická dramata. To je velice sugestivní inscenace. A uvědomil jsem si, že ti, kteří se přicházeli dívat ve Starém Řecku na ta antická dramata, tam nepřicházeli za nějakým kulturním zážitkem, z pouhých estetických důvodů. To antické drama bylo náboženským kultickým dějem. Člověk do něho vstupoval a ono mu nabízelo katarzi, projasnění, proměnu. A tak by to mělo být i s liturgií, která je divadlem svého druhu. Divadlem v tom nejsilnějším slova smyslu. Díváme se na něco a stáváme se toho součástí. Také liturgie nám zpřítomňuje ty události Ježíšových pašijí, aby měly pro nás proměňující sílu.

Víra znamená, že náš příběh otevíráme tomuto příběhu. Že se slupujeme z té roviny těch povrchních věcí k tomu, co je kdesi hluboko uvnitř. Ano, o Velikonocích přicházíme k tomu ohni, z něhož může se znovu rozjasnit naše víra. Naše víra může být zakryta popelem zvyku. Můžeme ji nejrůznějším způsobem nechat spát, nechat ji nerozvinutou, nechat ji příliš dětskou, nechat ji příliš naivní. A můžeme ji samozřejmě také zavalit těmi způsoby našeho života, které jsou s tím v rozporu.

Můžeme Ježíše také zapírat tak, jak jsme to slyšeli dnes, jak ho zapřel Petr. Automaticky, rychle, bez rozmyšlení. A teprve potom si uvědomuje, že se naplnila Ježíšova slova. Ale ten Petrův příběh tím nekončí. Petr dokázal změnit svůj život. Naplnilo se na něm: „Až se obrátíš, utvrď své bratry.“ Ježíš prosil i za naši víru, aby ve zkouškách obstála. Aby se nerozpustila někde na povrchu. Aby byla tím, co stvárňuje náš život.

A tak prosíme, aby tyto Velikonoce byly takovou branou k tomu podstatnému, co Bůh koná s tímto světem a s lidskými životy. Pusťme ho dovnitř a naslouchejme mu, otevřeme se mu. V té liturgii proudí ten Kristův život, proudí ten proud milosti. A nezmeškejme příležitost tohoto svatého času. Amen.