Jedna z liturgických modliteb během velikonoční doby je prosba, aby se o těchto Velikonocích naše víra znovu rozhořela. Naše víra nespočívá v našich názorech na Boha a Boží existenci. Naše víra vůbec nespočívá v našich názorech a našem náboženském přesvědčení. Naše víra spočívá v míře, kterou Ježíšův příběh vstupuje do příběhu našeho života. Spočívá v míře, v jaké jsme otevřeni síle tohoto příběhu, síle, která může proměňovat náš život. Každý den Pán nám otvírá ucho, abychom slyšeli jeho hlas. V mnoha událostech, v tom, co se děje v nás a co se děje okolo nás. Náš život je běh událostí, těch drobných malých událostí, ze kterých se náš den skládá.

Pod tím je ještě jedna rovina. To, jak těm událostem rozumíme, jak se stavíme ke svému životu, co od něho očekáváme, kde hledáme a vidíme jeho smysl. A pak je náš život vložen do širšího kontextu. Patří do něj životy těch, které chápeme jako součást našeho života, naše blízké. Patří do něj naše doba, nakolik doléhá do našich životů, nakolik ji bereme na vědomí, nakolik se dotýká našeho srdce to, co se děje okolo nás ve světě. Jsme součástí tohoto světa, a to i skrze ono naše pochopení a naši otevřenost. Vstupuje Boží život, Boží slovo. Ten Boží život, Boží slovo je zvláště intenzivním a hlubokým způsobem přítomen v Ježíšově příběhu, který je středobodem Velikonoc. A z tohoto příběhu opět ten velikonoční příběh je srdcem a centrem, a my do něj vstupujeme.

Velikonoční čas je požehnaný čas. Je to čas, kdy ten příběh je nám zvláštním způsobem otevřen a kdy mnoha různými způsoby můžeme do něj vstoupit, abychom ho porozuměli, abychom ho pozvali do našeho života, aby tam byl a náš život prosvětloval, vykládal a přetvářel. Je to čas liturgického zpřítomnění těchto událostí. Liturgie má zvláštní moc přenést nás v čase k tomu, co se událo, protože je památkou, památka – anamnézis. Neznamená jenom něco, co nám připomíná minulost. Je to skutečně to zpřítomnění. Uvědomujeme si, že ty věci se určitým způsobem dějí stále. Ano, i ty analogie mezi Ježíšovým příběhem a světem, do kterého přišel Ježíš; a světem zla, násilí, zrady, utrpení, které je také naším světem – a možná v této době to cítíme ještě intenzivněji než v jiných dobách – tak přichází k nám, abychom tomu rozuměli.

A můžeme číst Evangelium v tomto kontextu. Vždycky čteme věci v nějakých souvislostech, v nějakém kontextu. A to, co se děje okolo nás, také tvoří kontext našeho čtení pašijového příběhu. I v něm se můžeme různým způsobem nalézt. I v něm vidíme obrovskou diskrepanci mezi tím, jak Ježíš prožívá tuto svoji cestu a tím, jak ji vnímají i jeho nejbližší. Nerozumějí tomu, když mluví o meči, nerozumějí mnoha dalším slovům, která říká. A on se jim snaží ukázat, v čem je ta jeho cesta. Ta cesta, která není cestou tohoto světa, logiky tohoto světa.

Už to říká při poslední večeři, když myje svým učedníkům nohy. Ti, kteří vládnou autoritou v tomto světě, ty druhé ovládají, manipulují jimi, povyšují se nad ně, vykořisťují je. Ale u vás, ať tomu tak není; autorita mezi vámi je služba a musí být spojená s pokorou a s láskou, s ochotou pokleknout u nohou druhého a přijmout na sebe službu, i tu službu otrockou. Ježíšova cesta je kenóza. V Ježíšovi se zjevuje Bůh, který není ten Bůh, který přichází jako deus ex machina, aby nás jednoduše vytáhl z našich bolestí. Je to Boží „já jsem“, které zní z toho Ježíšova „já jsem“, které říká před soudem velekněze. A snad to, jak vzbudilo toto jeho slovo, tato jeho věta velký hněv těch, kteří ho obžalovali a usmrtili, mohlo být, že uslyšeli v tomto „já jsem“ spojení s „já jsem“ samotného Boha. Že v něm je podivuhodným způsobem přítomen Bůh sám mezi námi v našich dějinách.

Nepřichází tím způsobem, aby jako jakýsi skrytý ovladač dějin za scénou vše uvedl podle našich představ. Jediný přichází v tomto muži a v jeho příběhu. Přichází v míře jeho otevřeného sebedarování. Bůh je ten, který se plně daruje. Bůh je ten, který se stále dává. My známe to slovo „Bůh je láska“, ale to slovo láska je tak podsukrováno mnohou sentimentální rétorikou v kostelích, že se člověk ostýchá je vyslovit. Co to znamená tady ta láska? To je to, že člověk sám sebe vydává. Bůh je amor diffusion sui. Je láska, která se rozptyluje, rozdává, vydává. A to vidíme v Ježíšovi.

Ježíš nám říká, toto čiňte na mou památku. Máme-li slavit Ježíšovu poslední večeři, tak nemá to být jenom jakési kultické zpřítomnění něčeho, co kdysi se stalo tou poslední večeří. Ten akt proměnění a rozdání je to, co se má stát s námi. I my se máme stát tím chlebem pro druhé. To je také jedna z důležitých výzev velikonoční liturgie a velikonočního příběhu. Vstupme tedy do těchto dní se srdcem otevřeným. Pán nám otvírá sluch, jen my si ho nesmíme nechat zacpat vším tím povrchem a hlukem světa okolo. Jsou chvíle, kdy máme mít skutečně vnímavé a otevřené srdce. Mělo by tomu tak být vždy, ale pokud tomu tak vždy není, jsou určité chvíle, jsou určitá místa.

Tato nejvnitřnější svatyně církevního roku je jako zvláště milostivý čas, čas příležitosti, čas klidu, čas naslouchání, kdy ten příběh, který budeme slyšet, kdy ten příběh, který se stvárňuje tou krásnou řečí liturgie, kdy ten příběh, který ilustruje hrozná škála naší kultury v nejrůznějších obrazech, v hudbě, vstupuje do našeho vědomí, připomíná se nám, je to ona anamnézis.

Já jsem velmi často se snažila, aby vedle té řeči liturgie, které ne každý rozumí, jsem byla také otevřena i té řeči umění, tomu, jak nás vtahuje do toho dramatu, pašií; Bachová hudba, Handelův Mesiáš, Dvořákova Stabat Mater. V poslední době si říkám, jestli tím příliš neestetizujeme tenhle příběh, který sám o sobě je velmi drsný. A připomněl jsem si to, když jsem letos viděl několik inscenací antických dramat na Národním divadle. Velice dobré inscenace. Já jsem si řekl, že antičtí diváci těchto starých dramat nechodili po kulturním zážitku. To byl kultický akt. Když sledovali ta antická dramata, tak to znamenalo, že jim to přináší také určitý moment katarze, pochopení, očištění, proměny.

Liturgie, a zejména liturgie Velikonoc, by měla být také takovým dramatem, které není jen jakýmsi estetickým kulturním zážitkem nebo něčím čistě pocitovým. Je to něco, do čeho můžeme vstoupit a ono to vstupuje do našeho života. Tím, jak porozuměním tomuto příběhu, jak otevřeností vůči tomuto příběhu a jeho poselství, tím se otevíráme živému Kristu a dáváme mu prostor, aby proměňoval, projasňoval a prohluboval náš život.

Amen.