Čteme a po několik příštích dnů ještě budeme číst úryvky z osmé kapitoly Janova evangelia, která zachycuje Ježíšovu řeč nebo, řekněme, dialog mezi ním a jeho posluchači, mezi kterými byli i farizeové. Můžeme sledovat postupnou proměnu jeho posluchačů. Dnešní evangelium končilo pozitivně, mluví se tam o tom, že když Ježíš tak mluvil, mnozí v něj uvěřili. Ale vstřícnost a psychologie jeho posluchačů se bude postupně měnit. Nakonec to skončí tak, že ho budou chtít ukamenovat. O tom budeme číst, myslím, ve čtvrtek.

Ježíš v té své řeči boří jejich zaběhnutý svět. Dnes jsme slyšeli větu, kterou kdybychom vytrhli z kontextu, byla by v rozporu s celým evangeliem i Písmem. Ježíš říká: „Kam já jdu, tam vy přijít nemůžete.“ Kdybychom to vytrhli z kontextu, veškerá naše víra a snaha by byla marná. Ale Ježíš dodává: „Vy jste z dola, já jsem z hůry. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa.“ Jinými slovy jako kdyby říkal, že ho nemůžeme následovat, pokud jsme skutečně připoutáni k zemi. Pokud trváme na tom, že zůstáváme tady dole, jako jeho posluchači, kteří byli uzavřeni ve svých vlastních představách o světě, náboženství a Bohu.

Je to skutečně pravda. Pokud se díváme jenom na zem, nemůžeme vidět krásu nebe. Nemůžeme jít za hranice našich představ, abychom skutečně pochopili, kdo Ježíš je. Budeme lidé z dola, lidé z tohoto světa. Víte, často odmítáme, aby Kristus skutečně vstoupil do našeho života, protože jeho přítomnost by nás nutila přehodnotit náš život. Často popíráme jeho slova tím, že je nevpouštíme do naší každodenní reality, abychom neodhalili prázdnotu a špatnost našeho jednání. Někdy lidé raději zůstávají ve tmě, než aby připustili, že světlo tu tmu zažene.

Možná Ježíš sám nečekal tak odmítavou reakci lidí. Nečekal, že si před ním budou zacpávat srdce i uši. Možná nečekal, že bude tak tvrdě odmítnut těmi, kteří si stěžovali na jeho nepřítomnost, těmi, kteří toužebně očekávali příchod Mesiáše. Na nás lidech je něco zvláštního. Stěžujeme si, že Bůh zde není, a když se spřítomní v našem životě, odmítáme ho, protože nesplňuje naše představy.

Ježíš má před sebou dvě možnosti. První je odejít, hodit ručník do ringu, vrátit se do Nazareta a znovu otevřít dílnu svého otce. Mimochodem, nevím, jestli jste viděli Scorseseho film "Poslední pokušení Krista", který toto téma uchopuje. Ukazuje rozpolcenost Ježíše, který si není jistý svým osudem. Film, který byl církví dříve odsuzován, možná protože zobrazoval Ježíše příliš lidského.

A nebo ta druhá možnost – jít až do konce, nechat se vyzdvihnout na břevno kříže. Pochopí člověk něco potom? Probudí se pod křížem konečně a strhne svůj kamenný srdce, které mu brání skutečně vidět, kdo Ježíš je? Mojžíš vztyčil bronzového hada na poušti, aby uzdravil Hebrejce uštknuté jedovatými hady. Ježíš bude vyzdvižen. Jan nehovoří v evangeliu o ukřižování, ale o vyzdvižení. To znamená, že bude vyzdvižen před celým světem, aby k němu mohl přijít každý, kdo se touží uzdravit. Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to říkal.

Víte, ale to je přece obrovské riziko. Riziko, které Bůh podstupuje. Kolik lidí bylo v minulosti na kříži popraveno? Tisíce. Kolik z nich známe jménem, kolik z nich známe jejich příběhy? Skoro nikoho. Bůh riskuje, že se stane jen dalším zapomenutým ukřižovaným v dějinách, věčně opuštěným. Riskuje tím, že důvěřuje člověku. Důvěřuje nám, že tváří v tvář ukřižovanému Bohu, vyprávějícímu o lásce, naše zatvrzelost rozplyne. Naše srdce se změní a v našich domělých jistotách se objeví trhlina.

Možná právě zde, pomalu pod úpatí kříže, začíná ten obrovský příběh dějin církve. Nemáme se čeho bát. Bůh předchází a probouzí naše uzdravení, naše obrácení. Ale jeho přítomnost můžeme přijmout jen tehdy, když si přiznáme, že žízníme. Že jsme slepí a hluší a potřebujeme, aby nám někdo otevřel oči a uši. Abychom se skutečně setkali s božím absolutnem, jsme povoláni změnit náš život, naše smýšlení o životě, o světě a o nás samých. Změnit svou cestu k tomu, abychom dovolili pravdě, aby se k nám sama našla.