Moji milí, Květnou nedělí vstupujeme do Svatého týdne. Blížíme se k bráně Svatého Třídení, oné vnitřní svatyně v architektuře církevního roku, kde nám liturgie zpřítomňuje klíčové události dějin spásy. Liturgie Květné neděle začíná průvodem, jímž si připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma a také ono slavné a jásavé „Hosana“, které se ve veřejném mínění obyvatel Jeruzaléma rychle změnilo na „Ukřižuj, pryč s ním“.

Po mnoho let mi ve Svatém týdnu, kromě liturgie, otevírala velikonoční příběh také umělecká díla. Mnohá slavná zobrazení kříže a hudba, zejména Bachovy Matoušovy a Janovy pašije, Händelovo oratorium Messias a Dvořákovo Stabat mater. Někdy jsem se také díval na filmy, které zobrazují a různým způsobem interpretují Ježíšovy poslední dny. V poslední době se však ptám sám sebe, zda tím neunikáme do jakési estetizace onoho pašijového příběhu, který je velmi drsný. Možná stačí pustit televizní zprávy, možná ty válečné reportáže, záběry z pokračující agrese na Ukrajině, z nyní už zřejmé genocidy Palestinců v Gaze, různá pokrytecká jednání mocnářů, ale i utrpení, oběti živelných pohrom, ilustrují pašije možná věrohodněji a najednoznačněji, možná realističtěji než historizující filmy a divadelní představení. Nepůsobí výjevy dnešního světa jako oživlé obrazy křížové cesty?

V tomto roce jsem na scéně Pražského národního divadla viděl dvě vynikající inscenace řeckých antických dramat. Uvědomil jsem si přitom, že antičtí Řekové nechodili do divadla na tyto hry jako na kulturní představení pro estetický zážitek. Antické drama bylo součástí náboženského kultu. Jeho plodem byla katarze, očištění, proměna, terapie duše. V tomto smyslu by měla být pro nás posvátným léčícím divadlem. Divadlem v nejsilnějším slova smyslu. Představením s přítomněním posvátnou kultickou proměnou mysli a srdce – liturgie. Zvláště eucharistická slavnost. A pokud si to nedokážeme uvědomit při každé nedělní bohoslužbě, pak alespoň při slavení Velikonoc. Toto srdce a zřídlo liturgického roku by mohlo být příležitostí hlouběji vnímat, co liturgie a zejména eucharistie znamená. Proměňování a přijímání není jen cosi, co se děje na oltáři a před oltářem před námi. Jde také o proměnu v nás. Nenechme ten živý plamen ducha udusit popelem zvyku.

Rád bych se také už dnes, v rámci Svatého týdne, dotkl alespoň jednoho dalšího dne tohoto týdne, Zeleného čtvrtku, památky Ježíšovy poslední večeře s učedníky. Zelený čtvrtek je svátkem lásky. Francouzský filozof Gabriel Marcel ve stopách svatého Augustina rozlišoval dva druhy lásky. Existuje láska, která chce vlastnit, a pak láska, která rozdává, která dává sebe sama. Láska obětavá a obětující se, která se rozlamuje. Jako se rozlamuje, rozdává chléb a rozlévá víno. Ježíš miloval své učedníky a ukázal jim tuto lásku až do krajnosti, čteme v Evangeliu.

Pokud nás někdo opravdu nesobecky a obětavě miluje, ať už rodiče, přátelé či životní partneři, a my tuto lásku přijímáme a obětujeme, pak je tato láska svátostí, účinným znamením a zprostředkováním Boží lásky. Lásky, kterou nás miluje Bůh, a kterou my milujeme Jeho. Bůh je láska a je přítomen v lásce ve všech jejich podobách. Kdo opravdu miluje druhého člověka, tak v jeho lásce je přítomná láska k Bohu. Pokud nás opravdu miluje druhý člověk, pak, aniž by o tom věděl, zpřítomňuje nám lásku, kterou nás miluje Bůh. Láska k Bohu a Boží láska tu není vedle naší lásky k druhému a vedle lásky druhého člověka k nám. Naopak je hlubiným základem našich mezi-lidských vztahů. Proto si také tyto lásky nekonkurují, naopak se bytostně prostupují. Kdo je chce navzájem oddělit, ničí je. Když říkáš, že miluješ Boha, kterého nevidíš, a nemiluješ bližního, jsi pokrytec a lhář, říká Písmo. Léon Bloy varuje před lidmi, kteří si myslí, že milují Boha, protože nemilují nikoho.

Pravá láska neuchvacuje, nemanipuluje, raději dává, než bere. Pravá láska je pokorná a sloužící. Pravou Ježíšovskou láskou vyjadřují dvě gesta Zeleného čtvrtku, která nám liturgie zpřítomňuje. Lámání chleba a ještě předtím mytí nohou. Ježíš koná to, co byla práce otroků, on, pán a mistr. Přitom napomíná své učedníky, aby autoritu chápali vždy jako službu. Varuje před chtivostí moci, před „libido dominandi“. Autority tohoto světa chtějí druhé ovládat. Autority v rodinně církve mají druhým sloužit. Když v církvi dochází k záměně sloužící autority za moc, kdy se kleru chápe jako vládnoucí třída, nazýváme to klerikalismem. Nemoc klerikalismu a zneužívání moci vedla v církvi k mnoha skandálním způsobům zneužívání druhých, hlavně bezbranných. Klerikalismus neohrožuje jen kněze. Také laici mohou této duchovní nákaze různým způsobem podléhat. Mohou kněze do té role manipulovat svou pasivitou, nebo si mohou sami na autoritu v církvi hrát, povyšovat se nad druhé. Papež František zahájil léčbu klerikalismu, synodální obnovu, proměnu církve z byrokratické organizace ve společnou cestu, ve společenství komunikace bratří a sester. Ve společenství vzájemného naslouchání a vzájemného respektu.

Jestliže je pro někoho pojem láska zatížen přeslazenou sentimentální církevní rétorikou, může mluvit o vzájemné úctě, solidaritě, štědrosti, empatii, reciprocitě, oddanosti. Tradice církve spatřuje ve večeřadle Zeleného čtvrtku kolébku dvou svátostí – Eucharistie a svěcení kněží. Uvědomme si, že to jsou svátosti lásky a že opravdová láska mezi lidmi má božský a svátostný charakter.

Amen.