Nejprve malá religionistická poznámka k prvnímu čtení z knihy proroka Izaiaše. Je v něm jedna věta, která nás při prvním čtení možná nezaujme, a přesto znamená jeden z největších obratů v myšlenkových dějinách lidstva. Mimo biblická a předbiblická náboženství, v mytickém přístupu ke světu, byla skutečnost rozdělená striktně na kosmos, tedy pevný neměnný řád, a chaos, zmatek, neřád. Smyslem náboženských obřadů i celého lidského života bylo stále se vracet zpátky k Zlatému věku, k počátku, kdy božstva učinila archetypická gesta a rituály je stále napodobovaly. Z toho vyplývalo určité cyklické pojetí času. Byl to stále stejný návrat téhož. Svátky a lidský život se řídily stále stejným koloběhem přírody. Co z něj vybočovalo, co bylo nové, bylo chápáno jako ohrožující, špatné, jako něco, co má být překonáno, abychom se navrátili k tomu pevnému řádu. Nebyl tam žádný prostor pro pozitivní budoucnost.

Bible tímto řád převrací. Hospodin říká: „Hle, já činím nové.“ Bible tím předkládá nové pojetí času. Už to není ten cyklický čas, ale je to lineární čas. Už to není čas těch přírodních cyklů, ale čas jedinečných dějinných událostí. Začínají dějiny. Bůh se nezjevuje jako ti bohové přírodních národů v těch přírodních elementech, ale zjevuje se v dějinách, v jedinečných událostech dějin. Bůh v Bibli mluví skrze dějiny, skrze věci nové, stále nové. To podstatné není na počátku, ale na konci. Lidský život směřuje dopředu. Bůh není kdesi za scénou na počátku, ale Bůh je stále se svým lidem a stále jim otevírá novou budoucnost. I to pojetí pokroku a evoluce, to, co je podstatné pro moderní chápání světa, je vlastně jen sekulární verzí tohoto chápání času a přírody. Všechny lidské dějiny, všechno jde dopředu. To podstatné je až na konci, takzvaný eschaton.

Je určitým paradoxem, že lidé, kteří se považují za křesťany, často jsou právě ti, kteří si stále přejí ten neměnný řád. Stále je to opakování, vracet se k tomu, co už tady je, to, co je nové, považují za zneklidňující. Ale člověk ví, že nejde směrem k budoucnosti se strachem, ale s nadějí. Budoucnost je boží sféra, boží dar. To je skutečně veliký obrat. A kéž bychom ho přijali za svůj.

Pak je tu ono známé evangelium. Farizeové a zákoníci, ti, kteří se už rozhodli, že Ježíše zničí, hledají pro to záminku, proč ho obžalovat za porušení zákona. Zákon je tvrdý. V takovém případě, který tady mají všichni před očima, žena přistižená při cizoložství si zaslouží smrt, a to smrt dosti děsivou – společné ukamenování. To znamená, že každý se na tom podílel a nikdo vlastně nebyl tím jedinečným vrahem. Všichni kamenovali. A Ježíš těmto lidem, kteří už mají ta kamenná srdce a kameny v ruce, říká: „Podívejte se nejprve na sebe, do svého života. Jste vy bez hříchu?“

Řekli jsme si, že ta evangelia v postní době nás připravují na slavnost kříšení. Posledně jsme mluvili o vzkříšení toho marnotratného syna. Byl mrtvý a je zase živý. Vrátil se. A teď také je to vyprávění o vzkříšení, a ne jen té ženy, která by byla mrtvá a která je živá, skrze ten Ježíšův zásah, ale vzkříšení také lidství v těchto lidech, kteří tam stáli, jsou spravedlností zákona s těmi kameny v ruce.

Všichni si pamatujeme, když papež František byl tázán, co soudí o homosexuálech, tak řekl tu slavnou větu: „Když je někdo gay a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?“ Obrovský pokřik farizeů naší doby. A František nedělal nic jiného, než do té situace vložil ten paprsek Ježíšova smýšlení. Ježíš také nezměnil zákon, neřekl, že chce založit nový pořádek, ale změnil to v praxi. Chce každému dát šanci a nechce někoho soudit, někoho škatulkovat podle kategorií zákona. Každý člověk je jedinečný a tak je třeba k němu přistupovat.

Papež František potom v dokumentu Amoris Laetitia změnil jednu obvyklou praxi. Ano, podle dosud platného kodexu církevního práva jsou lidé, kteří žijí v takzvaných irregulérních situacích. Týká se to především těch, jejichž církevně uzavřené manželství stroskotalo, nebo civilně uzavřené manželství nepokřtěných stroskotalo. A ti lidé, kteří žijí v druhém, tedy civilně uzavřeném manželství, byli navždy odehnáni od Ježíšova stolu.

A papež František nezměnil ten paragraf zákona, ale změnil pastorační praxi. Říká, nemůžeme o těchto lidech, kteří jsou tím či oním způsobem mimo ty regule, rozhodovat a soudit šmahem. Nemůžeme říct, od této chvíle všichni mohou přistupovat k Ježíšovu stolu, ale nemůžeme ani říci, nikdo nesmí. Každý lidský osud je jedinečný. A služebníci církve jsou tady proto, aby těm lidem pomohli, aby se rozhodovali podle svého zralého svědomí. A jestli jsou tázáni na to, aby posuzovali nějaký případ, pak jsou tu jako lékaři a ne jako soudci. Pak jsou tu jako ti, kteří mají pomáhat těmto lidem, aby udělali, co mohou, ale nemohou udělat něco, co fakticky nemohou. Každý člověk může a je zavázán udělat jen, co je v jeho silách. A ty síly jsou u každého člověka jiné. U každého člověka je jiná zralost, jeho života, jeho výměry. A k tomu je třeba přihlédnout.

Takže v případech, které není možné řešit tímto způsobem, je třeba důvěřovat zralému svědomí člověka, jeho opravdové touze po chlebě života. A pak, jestliže ti lidé v té situaci, v které jsou, fakticky nemohou nic udělat, ale v jejich srdci je opravdová touha po chlebě života a opravdová cesta vnitřního obrácení, pak je možné je přijmout do společenství Kristova stolu. Protože Eucharistie není odměna, není medaile pro premianty boží školy, ale chléb pro poutníky na cestu, na cestu zrání. A všichni jsme na cestě zrání.

Papež František říká: „Na této cestě jsme všichni nedokonali, všichni jsme hříšníci a to jediné, na co si opravdu dávejte pozor, abyste neměli kamenná srdce, abyste nebyli zatvrzelí, abyste nebyli nemilosrdní soudci.“ A podobně, když před určitou dobou papež umožnil, aby služebníci církve žehnali lidem, kteří žijí s maximální věrností a láskou ve stejnopohlavních svazcích, kteří říkají požehnání, ten křik farizeů v církvích ještě více stoupal. Papež nezměnil učení o manželství, stále platí, že svátostné manželství je svazek muže a ženy, kde se vzájemně tyto dvě verze lidství doplňují a vytvářejí prostor pro vznik nového života. Ale lidem, kteří bez své vůle jsou jiným způsobem vnitřně ustrojeni, nemůžeme účinně být chladní a nemilosrdní a nevážit si toho, že i tito lidé mají přece touhu a snahu o lásku, věrnost, něhu.

A jestliže je v těch svazcích tato kvalita věrnosti a lásky a vzájemné podpory, pak církev na ně může svolávat boží požehnání. Není to legalizace těch svazků ve smyslu církevního práva, není to uzavření svátostného manželství, ale je to svolání boží pomoci. A to je možné.

Takže papež František vnáší tu Ježíšovu logiku, tu Ježíšovu lásku, milosrdenství, tu Ježíšovu cestu, která respektuje svobodu člověka. Ale ta svoboda je náročná. Respektuje svědomí člověka, ale z toho vyplývá závazek činit toto svědomí zralým a zdravým, ne na jedné straně gumovým, které všechno omlouvá, ani tím skrupulózním, které vidí hřích i tam, kde není. Ano, je to náročnější cesta. Není to nějaké všeobecné zvolnění božího zákona, ale ukázání, že ne ty paragrafy zákona, ale duch boží je to, co přináší spásu.

Takže prosme za papeže Františka, prosme za církev, aby v ní bylo více toho Ježíšovského, Kristovského a méně toho farizejského. Je to neustálý zápas po celé dějiny. Amen.