Ježíš a cizoložnice. Víte, je to příběh s docela zvláštním osudem. A v očích mnoha věřících je dokonce považován za jakýsi skandální příběh. Vyzývá nás totiž k tomu, abychom se k hříšníkovi chovali tak, jako se Ježíš choval k cizoložné ženě. Možná právě proto v těch nejstarších rukopisech chybí. Latinští církevní otcové ho až do čtvrtého století jakoby ignorovali a řečtí otcové prvního tisíciletí ho nekomentují. Augustin se domnívá, že úryvek byl vyloučen z Janova evangelia proto, že někteří věřící malé víry, nebo lépe řečeno nepřátelé víry, se pravděpodobně obávali, že přijetí hříšnice Pánem by vedlo k zjevné benevolenci jejich ženám.

A zase jiní mají za to, že tento text je jakousi ztracenou perlou ve starobylé tradici, která byla zachráněna jako základ méně přísné a více evangelijní kající praxe. Pojďme ale k našemu příběhu, tomu vyprávění. Četli jsme o tom, že Ježíšovo kázání v chrámě je přerušeno skupinou zákoníků a farizeů, kteří před něj vlečou ženu přistiženou při cizoložství. A také jsme slyšeli, že tím skutečným obžalovaným není žena, nýbrž Ježíš. Ta cizoložnice je jenom návnada, aby měli důvod Ježíše obžalovat. Dobře promyšlená past farizeů? Pokud Ježíš řekne, aby ji nekamenovali, odporuje Mojžíšovu zákonu. Pokud řekne, aby ji ukamenovali, odporuje římským zákonům a připojí se k početným řadám buřičů. A co hůř? Pokud by Ježíš tu ženu skutečně odsoudil, pokud by ji nechal ukamenovat, co by se stalo s tím obrazem otce, který vítá svého syna s otevřenou náručí, tak jak jsme o tom slyšeli minulou neděli?

Víte, a co je vlastně s tou ženou? Jako kdyby na ní nikomu nezáleželo. Farizeům asi příliš ne. Šlo jim o to, zastavit člověka, který se v jejich očích vydával za proroka, který kolem sebe shromáždil početný lid. Většinou hříšníky, jako byla právě tahle odsouzená žena. Možná proto v jejich očích nemá ani jméno. Ani ho nikdy mít nebude, a koho to vlastně zajímá? Je to hříšnice. Nemá žádný příběh a vlastně o ní vůbec nic nevíme. A nechápeme důvod toho, co se stalo. Je to jenom cizoložnice a hříšnice. Byla zasnoubená, byla vdaná? Dokázala žít šťastný život v manželství? A s kým byla vlastně přistižena při cizoložství? Vždyť Mojžíš přikázal ukamenovat jak muže, tak tu ženu. Nikdo z jejích soudců se vlastně o ni vůbec nezajímá.

A tak tito žárliví strážci zákona, na venek bezúhonní a lidmi považovaní pro svou okázalost za autority, za ty skutečné náboženské muže, vlečou tuto odsouzenou ženu k Ježíši a ptají se: „Co říkáš?“ A Bůh mlčí. Mlčí a píše prstem na zem. Možná s nechutí k tvrdosti lidského srdce. Co to Ježíšovo gesto znamená? Píše snad hříchy žených žalobců, jak se domníval Jeroným? Já si to nemyslím. Nebo píše biblické věty, jak se domnívají někteří exegeté? Nebo si prostě jenom dává čas na hledání odpovědi? Není snadné jeho gesto interpretovat.

Italský biblista Enzo Bianchi se například domnívá, že na jedné straně musíme vidět zákonníky a farizeje, kteří připomínají zákon vytesaný na kamenných deskách, a na druhé straně Ježíše, který psaním na zem – ono biblické Adamach, Adam, zem, ze které jsme my, synové a dcery – naznačuje, že zákon musí být vepsán do našeho těla, do našeho života, poznamenaného křehkostí a hříchem. Není náhodou, že Ježíš píše prstem, stejně jako byl Mojžíšův zákon napsán do kamene prstem Božím. Tak či onak, Ježíšovo gesto zůstává a možná navždy zůstane otázkou, tajemstvím.

Víte, jistě, ta žena byla hříšnice, samozřejmě chybovala. Ale kdo z nás nikdy neudělal chybu? Kdo může říct, že se nikdy neprovinil? Kdo se proti ní může čestně postavit jako soudce? Ježíš má pravdu. Pokud budeme vždycky uvažovat se správním kodexem v ruce, kdo se zachrání? Pokud se budeme navzájem jen obviňovat, kdo z nás skutečně přežije? A tak všichni její soudci jeden po druhém nakonec odcházejí. A kameny zůstávají ležet na zemi.

Jedině Ježíš, ten, který je bez hříchu, by mohl kámen hodit. Ale nehodí. A Ježíš vlastně ve svých slovech velice riskoval. Co kdyby ten kámen někdo skutečně zvedl a hodil? Jeho gesto milosrdenství vlastně vůbec nebylo bez rizika. Ježíš totiž také důvěřoval ženým soudcům, jejím žalobcům. Bral v úvahu nejen odsouzenou ženu, ale i žalobce a jejich svědomí. Stejně jako odmítl odsoudit ženu, neodsuzuje ani její žalobce, ale vyzývá je, aby byli upřímní sami k sobě. Ježíš, povolán volit mezi trestem za porušení zákona a milosrdenstvím, volí milosrdenství – jak k ženě, tak k jejím soudcům. Dělá to tak, že neodporuje zákonu. Ve skutečnosti pokaždé, když se setkal s hříšníkem, osvobodil ho od jeho hříchů. Nikdy nepraktikoval tu trestající spravedlnost soudců. Vyzýval k obrácení varováním s výhledem na soud, ale nikdy nikoho netrestal. Protože uměl rozeznat vůli Boha, který nechce, aby byl hříšník odsouzen a zemřel, ale chce milosrdenství, aby se obrátil a žil.

Nepopírá platnost přikázání, neříká, že to, co žena udělala, je v pořádku. Ani se nepouští do té otázky jurisdikce. Jde ještě dál. Vrací všechny zpět k původu normy, která je stvořena pro člověka, pro jeho život, ne pro jeho odsouzení. Normy a zákona, která by měla být vepsána ne v zákoníku, kterým se oháníme, abychom odsoudili druhého, ale v nás, v našem srdci. Abychom se sami změnili, sami obrátili. Ano, ta žena zradila svého muže, ale izraelský lid, ti farizejové, kteří ji odsoudili, zradili autentického ducha Božího zákona. A Ježíš vnímá obžalovanou ženu jako lidskou bytost, která má svou historii, své jméno, svou důstojnost. A dokonce i důstojnost chybovat a vykoupit se, změnit se, polepšit se.

Ale pozor, ten příběh má opět otevřený konec. Není psáno, že žena změnila svůj život nebo že by se farizejové zamysleli sami nad sebou, obrátili se a stali se Ježíšovými učedníky. Víme jen, že jim Ježíš, tím že je neodsoudil, dal novou šanci k životu. Každý z nás se může změnit.