Moji milí, pojďme si to nejprve zkusit představit. Člověk, který nosí lehátko. Těžko říct, na čem ten původně nemocný vlastně ležel. Možná to byla jenom nějaká jednoduchá rohož, třeba z rákosu, takže se to snadno dalo vzít pod paží a někam s tím odejít. No ale třeba to byla nějaká bytelnější konstrukce, takže už přece jenom, zvlášť jak čteme, že tam bylo hodně lidí, s tím mohl mít docela dost práce. Něco takového přenášet z místa na místo.

Kromě toho Ježíš mu neřekl: „Vezmi to lehátko a odnes ho támhle do kouta. Nebude už potřeba.“ Tady není nějaký přesun z místa A do místa B, že ten člověk jako stěhuje nějakou věc. Ježíš mu říká: „Vezmi to lehátko a choď.“ Můžeme si představit, že tady nejde jenom o postel, konstrukci na ležení nebo nějakou matraci, ale jde vlastně přesně o to, co původně toho nemocného zpoutávalo. Neobvyklost, kterou si můžeme představit, když prostě mezi mnoha lidmi na ulici nebo na nějakém náměstí najednou vidíme někoho, jak si nese matraci, postel nebo aspoň svinutou nějakou podložku, nám symbolizuje něco zajímavého.

Totiž, co dělají ti ostatní? Ostatní jsou zdraví, tak to vypadá na první pohled, ale není to vlastně v tom duchovním slova smyslu tak, že většina z nás ostatních ještě leží někde tam v tom podloubí toho rybníka? Takže teď už to není tak, že bychom si měli jako nezaujatí pozorovatelé představit někoho, kdo nosí lehátko, ale představit si sami sebe – na čem to vlastně ležíme? Co to je, co nás poutá k zemi? Co to je, co nám brání, abychom chodili, abychom kráčeli před Hospodinem?

Tady už si každý může tak trochu sáhnout do svědomí. Hodí se to teď, když je doba postní, ale důležité je, abychom nezůstávali u toho, že si nějak vágně uvědomujeme svou hříšnost, i když i to samo o sobě je už docela užitečná věc. Je důležité, abychom pokud možno byli schopní něco s tím udělat a hlavně zatoužit po ctnosti. A to je právě to, co se Ježíš postupně v tom nemocném člověku snaží probudit. Protože jo, jako ano, samozřejmě jistě bychom rádi vynikali v dobrých vlastnostech, ctnostech, i když je to slovo takové trochu starožitné, přesto velmi užitečné. Ale bojíme se, že by to dlouho nevydrželo. Bojíme se, že bychom akorát měli ostudu sami před sebou. Bojíme se neúspěchu, tak jako ten chorý člověk.

Ježíš se ho ptá: „Chceš být zdráv?“ Neexistuje jednodušší otázka, a ani ta odpověď. Je to otázka typu ano/ne – kdo by odpověděl, že ne, nechci být zdráv? Víme přesto o mnoha lidech, kteří si svou nemoc nějak pěstují, a víme i sami o sobě, že třeba máme někdy sklon k určitému bolestínství, nebo že se mnohdy vyplatí vymluvit se na nějakou objektivní obtíž, kterou máme, abychom se nemuseli do něčeho pustit, k čemu nás lidé zvou. Ale chceš být zdráv? A on neřekne ano. On místo toho začne vysvětlovat, proč být uzdraven nemůže.

Lidé se shromažďovali kolem toho rybníka, protože se věřilo, že když v něm vznikne nějaký vír, tak ten, kdo tam první vstoupí, bude uzdraven. Tento nemocný rezignuje, protože nemá nikoho, kdo by ho tam odnesl, sám se tam nedostane dostatečně rychle. Předpokládáme tedy, že šlo o člověka chromého nebo nějak pohybově znevýhodněného. No a tak tam zkrátka leží, nikam dál to nevede. Ježíš zasahuje do jeho života zázračným způsobem, ale neříká mu ani tak: „Buď zdráv,“ ale říká mu: „Vezmi to svoje lehátko a choď.“

Jako kdyby Ježíš neudělal z toho nemocného najednou nějakou jinou osobu – zdravou, silnou, nějakého atleta – ale jako kdyby ho naučil s tím handicapem, který má, s tím lehátkem, které ho až dosud přivazovalo k zemi, podniknout to, co je nejdůležitější: chodit, jít, kráčet před Hospodinem nebo, můžeme taky říct, jít za Kristem. Je to možné. A tuhle tu možnost úsilí jít za Kristem, to je to, co bychom si měli z dnešního evangelia odnést. Ježíš nás učí toužit po ctnosti a toto umění musíme v sobě pouze nenásilně pěstovat.

Prakticky bychom mohli mluvit o takových třech pohybech, řekněme o třech vektorech: od zákona – myšleno lpění na liteře a podržování předpisů – k Božímu slovu a ke Kristu. To znamená k naslouchání tomu, co se ozývá v mém srdci jako Boží hlas. Dále od obviňování k odpuštění, protože až příliš často trávíme čas tím, že rozebíráme skutečné nebo domnělé viny těch druhých, místo abychom jim odpustili, nakolik jsme toho schopni. A od malomyslnosti k důvěře.

Připouštím, že se to snadněji říká než dělá, ale chceme-li to úsilí v době postní, ke kterému jsme zváni, nějakým způsobem zacílit, lépe nasměrovat, můžeme použít tyto Ježíšem inspirované, řekli bychom, vektory – směry pohybu: od předpisů a zákonických nauk ke Kristu, od obviňování k odpuštění a od malomyslnosti k důvěře. Ježíš nám neslibuje, že z nás udělá duchovní atlety, kteří budou ze dne na den dokonalí ve všech ctnostech, ale Ježíš nám umožňuje, abychom i to, co nás trápí, to, co nás tíží, ta břemena, která sebou vláčíme – hříchy, sklony k nim, všechny špatné návyky – abychom s tím vším byli schopni jít.

Aby nás to nefixovalo někde v podloubí, z kterého si myslíme, že už se v životě nedostaneme, ale abychom rozhodujícím způsobem vykročili. Abychom se mohli nějakým způsobem tuto svou cestu obhájit, navzdory tomu, že nejsme dokonalí, nejsme svatí, nejsme případně vzorní. Můžeme ale přesto vzít své lehátko, vzít své břemeno a jít za Kristem, spolu s Kristem, jít cestou, kterou pro nás Bůh připravil.