Slyšeli jsme nejznámější a patrně nejkrásnější z Ježíšových podobenství. Myslím, že kdybych měl někomu na jedné stránce Bible ukázat, co to je křesťanství, asi bych mu přečetl tento text. A mám pocit, že i Ježíš, kdyby měl jedním příběhem vystihnout to, co přišel zvěstovat lidem, řekl by tento příběh. Je to krátký, ale literárně krásný příběh. Všimněte si, že tam není jediná věta zbytečná a ty tři postavy jsou velice dobře vykresleny.

Není náhodou, že se tento text čte v postní době, v přípravě na Velikonoce. V té postní době si připravujeme na to, abychom hlouběji pochopili, co to znamená vzkříšení. Že to není jenom jakýsi jeden ze zázraků oživení mrtvého těla. Vzkříšení je něco daleko hlubšího a širšího. Ano, klíčem k tomuto příběhu, nebo jedním z klíčů, je to slovo: on byl mrtev a zase žije. Byl ztracen a je zase nalezen.

Tento příběh si můžeme tak vnitřně přehrát a uvědomit si ty jednotlivé postavy. Pamatuji si, že dávno, když jsem to poprvé četl, tak mně, jako asi mnoha dalším čtenářům Bible, bylo líto toho staršího syna. Vždyť se mu křivdilo, on by si zasloužil, aby byl odměněn, dán za příklad. Ale když člověk zaujme tuto pozici, znamená to, že se podvědomě zařazuje mezi ty, kterým Ježíš říkal toto podobenství, aby se obrátili. Říkal to těm spravedlivým, těm farizejům, kteří byli pyšní na svoji spravedlnost a bezúhonnost. Říkal to zároveň těm, kteří nějakým způsobem v životě ztroskotali.

Můžeme chápat tyto bratry jako symboly dvou důležitých hodnot, které patří k sobě. Když se od sebe odloučí, je to špatně. Jednou hodnotou, tím jedním polem, je řád, pořádek a věrnost tradici, a tím druhým je touha po svobodě. Ten mladší syn tolik touží po svobodě, že vlastně předjímá smrt svého otce ještě za jeho života, si vezme svůj podíl dědictví a odejde. Ale protože je nezralý a nezodpovědný, o to dědictví brzy přijde a ztroskotá. V té zemi je hlad a on se uchytí jenom jako krmič vepřů. Pro Žida je to dvojnásobně potupné, protože v židovství vepři a vepřové jsou nečistá zvířata a nečisté zakázané jídlo.

Když prožívá toto údolí svého života, rozpomene se na svůj domov a vrací se. Motiv jeho návratu nevychází z nějakého ušlechtilého důvodu, prostě má hlad a vzpomíná, že v domě jeho otce i ti poslední dělníci mají co jíst. A tak jde zpátky a cestou si odříkává kajícné formule: Otče, nejsem hoden, abych byl nadále tvým synem. Ale než to dořekne, jeho otec mu jde vstříc a obejme ho. V tomto momentu, nejen v tom návratu a přijetí, se odehrává a dokonává obrácení toho marnotratného syna.

Ale je to také důležitý obrat u otce. I on by se mohl chovat úplně jinak. Mohl by říct: no tak se podívejme, pániček se nám vrací, co jsem říkal, jak to dopadne, podívej se na sebe, jak jsi špinavý, jak smrdíš, smyč se. A kdyby toto udělal, začal mu vyčítat, zabil by v něm svého syna, měl by už v něm jenom jednoho ze svých nádeníků. A to neudělal – svou velkorysostí ho vzkřísil.

A pak je tam role toho staršího syna, kterého pohorší a urazí velkorysost jeho otce. On se domnívá, že obrácení nepotřebuje, ale i on potřebuje obrácení právě proto, jak je příliš sebejistý v tom řádném a spravedlivém životě. Tam není prostor pro soucit a lásku. Myslí na svou spravedlnost, na odměnu, kterou si zaslouží, a proto je uražen. Syna svého otce odepsal, když mluví k otci, tak o něm nemluví jako „můj bratr“, ale „tento tvůj syn, který prohýřil svůj majetek s nevěstkami.“ O nevěstkách tam není řeč. Je to zřejmě sexuální fantazie mnoha těch spravedlivých a zbožných lidí, kteří si tam promítají své fantazie, své touhy na ty druhé.

A otec, když k němu mluví, tak mu říká „dítě“, protože zatímco ten nedospělý syn, který byl neodpovědný a nezralý, v tom okamžiku přijetí dospěl, starší řádný syn zůstal dítětem, zůstal infantilní, zůstal závislý. A nepochopil, že ten řád také potřebuje prostor pro svobodu, pro velkorysost. Ten řád a svoboda patří k sobě. A když jsou odtrženy, je to špatně. A Ježíš to vypráví těm farizejům, kteří se cítí jako ti, kteří žádné obrácení nepotřebují. A Ježíš ukazuje, že každý z nás to potřebuje.

Tento obraz nese v sobě každý z nás. Přitom si vybavuji jeden obraz, to je ten známý Rembrandtův obraz „Návrat ztraceného syna“. Dneska jsem se na něj znovu díval a uvědomil jsem si, že často je z něho reprodukován jen ten výřez, ten otec se synem, ale je tam ještě ten druhý syn také a ti, kteří se dívají na tu scénu. Henri Nouwen, autor významné knížky právě o tomto podobenství, byl tímto obrazem celoživotně fascinován. Kvůli němu jel do Petrohradu, do Ermitáže, kde je originál vystaven, a hodiny a hodiny nad ním rozjímal.

Je to zvláštní obraz. Rembrandt vlastně namaloval dva obrazy o marnotratném synu. Když mu bylo devětatřicet, namaloval obraz, jak syn hýří se svými přáteli. Tenkrát byl Rembrandtovi devětatřicet a byl na vrcholu své slávy. Měl svou milovanou ženu Saskii, čtyři děti, byl velice bohatý, uznávaný. Ale pak po řadě let, dva roky před svou smrtí, maluje tento obraz. Jeho život se změnil, jeho žena zemřela a jeho čtyři děti také zemřely. Rembrandt je sám a už se jeho popularita obrací k Vernetovi a dalším novým umělcům.

A tak v této chvíli Rembrandt maluje tento obraz. Nouwen ho velmi přesně studoval a říkal, že jsou tam ty dvě ruce toho otce, kterými svírá toho klečícího otrhaného syna. Jedna ruka ho pevně svírá a druhá ho jemně hladí. Nouwen říkal, že to je vlastně symbol otce, symbol Boha, který je zároveň otec i matka. Který má zároveň tu ruku, která podpírá a zvedá, a tu ruku, která konejší a hladí. Bohu jsou vlastní obě tyto role.

Každý z nás má v sobě potenciál být tím ztraceným synem, být tím řádným synem i být tím velkorysým otcem. A záleží, v jaké fázi svého života kterou z těchto potenciálů rozvineme. Možná jsou chvíle, kdy jsme sešli z cesty, kdy jsme dělali velké kotrmelce, kdy jsme zabloudili. Možná budou chvíle, kdy jsme byli příliš pyšní a uzavření do sebe, hrdí na sebe. A možná jednou tu tendenci směrem k řádu a tu tendenci ke svobodě dokážeme smířit a dozrajeme k tomu moudrému a laskavému otci, který je obrazem Boha. Boha, který dokáže ze smrti udělat život, navrátit k životu, odpouštět, objímat, přijímat. Takový je Bůh a když jsme takoví i my.

Amen.