Lukáš začíná své vyprávění a říká, že k Ježíši přicházeli celníci, tedy vlastně veřejní hříšníci, zatracení lidé. Člověk by se asi měl ptát, proč je to vlastně táhlo k němu. Proč nepřicházeli ke kněžím, farizeům, těm horlivým věřícím? Možná proto, že v pohledu těchto takzvaných náboženských profesionálů bylo jenom odsouzení a pohrdání. A Ježíšův pohled na ně byl jiný. Když viděl hříšníka, neviděl hříšníka, ale především člověka. Jednoho ze všech lidí. Toho, kdo stál před ním, neodsoudil a nabídl mu vztah a ochotu navzájem si naslouchat bez předsudku.

A hříšníci tak utíkali z židovské komunity a přicházeli k Ježíšovi, což přirozeně pohoršovalo náboženské profesionály, kteří reptali a říkali: „On přijímá hříšníky a dokonce s nimi i jí.“ A Ježíš byl tedy nucen reagovat. Ale ne tak, že by činil nějakou apologie, nějakou obhajobu sebe sama, ale tím, že jim vypráví příběh. Podobenství, které asi všichni velice dobře známe. To, kterému se někdy mylně říká podobenství o marnotratném synu.

To, které jsme se učili, nebo aspoň já, když jsem dávno učil v těch nudných hodinách náboženství, ale vy, co jste navštěvovali, nebo navštěvovali jste KZV, tak to určitě nejsou ty kurzy, co jsem měl já na základní škole. Příběh o tom, že syn je na útěku, promrhá všechny peníze z dědictví a pak se vrátí kajícně se staženým ocasem, obrátí se, no známe to všichni. Příklad toho, jak bychom se měli správně zpovídat, aby nám kněz dal potom pocítit, že jsme těmi ubohými navrátilci.

Problém je v tom, že když se podíváme na ten Lukášův příběh, tak on nestojí úplně takhle. Čteme o dvou synech, kteří každý z nich má velice špatnou představu o svém otci. Ten první z nich, mladší, si myslí, že otec je jakýsi jeho konkurent, protivník a pokud existuje, nemůže realizovat sám sebe. A tak po svém otci žádá to své, to, co mu dluží, na co má nárok. Ale odkdy otec dluží dědictví svým dětem a žádá dědictví předem, vlastně říká: „Přál bych si, abys už vůbec nebyl, abys byl mrtvý.“ Odchází, všechno prohýří, ale peníze mu dojdou. A musí pracovat, aby přežil. Dokonce skončí jako pasák vepřů. A tak možná poprvé v životě pocítí skutečnou nouzi, že mu něco chybí.

Jde do sebe, přijde k rozumu a uvažuje: „Jsem to já ale hlupák. Už teď v domě mého otce mají i ten poslední sluha nadbytek, teď se vrátím a najdu si nějakou výmluvu, abych mě zase přijali.“ Správně, výmluvu. Když totiž čteme pozorně ten text, není to svědectví o skutečném obrácení. On vůbec nelituje, že zradil otcovu lásku. On lituje jenom sám sebe. Má hlad. Stále si myslí, že jeho otec je hlupák, kterým může manipulovat. Nepohání ho láska k otci? Jenom kručící břicho.

Vrací se tedy a přemýšlí o tom, co mu řekne. Jakou scénu mu sehraje, aby utišil ten domnělý otcův hněv? Ano, i takovou představu o něm má. A mohl se vrátit. Ale přitom musel dobře vědět, že když se nabídne svému otci jako sluha, že by to bylo obrovské ponížení pro celou rodinu. Že by tohle otec nikdy nepřipustil. A vlastně i v tomhle svém domnělém obrácení pořád ukazuje, že o svém otci ještě vůbec nic nepochopil. A pak se stane něco nečekaného. Zatímco si myslí, že bude ležet u otcových nohou jako kajícník, místo toho k němu otec přiběhne, obejme ho a políbí. On na něj už čekal. A běží mu dokonce naproti.

Nechce poslouchat synovy omluvy. Na tom nezáleží. Možná dobře ví, že jeho syn ještě není skutečně připraven. Neodměňuje pokání odpuštěním, jak jsme si zvyklí myslet. Odpouští bezpodmíněčně. A doufá, že právě tahle jeho láska, tohle gesto, dokáže jeho syna změnit. Odpuštění vyvolává obrácení. A skutečně to není pokání, co předchází odpuštění, ale jak poznamenal Max Scheller, teprve v údivném pohledu na otcovskou lásku mocně propuká pokání. Vzniká z uvědomění si lásky, která mu zůstala věrná a nikdy nezklamala, i když se jí on zřekl.

Otce pak vůbec nezajímá mravní chování syna, ani to, že rozhýřil dědictví. Syn je bez podmínek přijat do domu, z něhož odešel. Ne proto, že se obrátil, ale proto, že je otcovým synem. A tady by asi to podobenství mohlo končit a Ježíšovo učení by bylo úplné, ale není tomu tak. Je tu pokračování o starším synovi, který se vrací unavený z pole a je pohoršen hostinou, kterou otec uspořádal na počest svého mladšího bratra.

Jeho srdce je malé, ale jeho spravedlnost velká. „Otec je nespravedlivý,“ říká si. A otec je jeho úsudkem dotčen, říká: „Vždyť všechno, co je moje, je i tvoje,“ připomíná mu. A také vysvětluje důvod hostiny: jeho bratr přece mohl zemřít, a to, že žije, že se vrátil, je víc než dostatečný důvod k velké oslavě. Vidíme, že kořenem jednání obou synů je vlastně zlé mínění o otci. To mají společné. Jeden si myslí, že je to utlačovatel, od kterého je třeba se osvobodit, a tak všechno prohýří. Druhý, aby si otce uchlácholil, se rozhodne proto být jeho otrokem.

A se strožením náboženství, které padne za oběť veškerá radost života. To všechno vychází z jednoho zdroje. Ani jeden z těchto synů skutečně nezná svého otce. A jejich obrácení potom není jenom nějaký psychologický proces nebo morální proces, který se vrací k Bohu, ale vlastně proměna toho božího obrazu, který nosí v sobě. A to je něco, čím musí projít jak hříšník, tak spravedlivý člověk. Obrátit se znamená objevit něžnou boží tvář, kterou nám Ježíš zjevuje.

Obrátit se od svého já, těch našich falešných představ, ke skutečnému Bohu evangelia. Přejít od zklamání nad svým hříchem, nebo od namyšlenosti nad svou spravedlností, k radosti, že jsme všichni otcovy děti. A co dál? Víte, když ten příběh čteme pozorně, tak on nemá nějaký úžasný happy end na konci. On vlastně neříká, zda první syn to otcovo gesto skutečně pochopil a skutečně se změnil. Neříká ani to, zda druhý syn šel do sebe a šel se nakonec radovat s otcem a se svým mladším bratrem.

Jakoby nám Bůh říkal, že jsme dospěli. Že každý z nás musí to rozhodnutí udělat sám. Že on bude jenom čekat s tou otevřenou náručí. Říká nám, že naše víra je volba a že záleží na nás, jak s ní naložíme.