Tento příběh známe jako podobenství o marnotratném synu, ale mohli bychom ho nazvat také jinak: podobenství o frustraci a žárlivosti staršího bratra, podobenství o velkorysém otci, podobenství o odpuštění a možná nejvíce podobenství o vzkříšení. Není náhodou, že se tento text čte v době postní, která nás připravuje na porozumění tomu, co všechno znamená pojem vzkříšení. Klíčovým slovem tohoto příběhu je otcova věta: „Byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je nalezen.” Odtud také pochopíme, proč se toto evangelium čte v neděli, která se jmenuje Laetare – veselte se.

Tento příběh, to malé rodinné drama, si můžeme v duchu přehrát se zaměřením na každou ze tří jednajících osob a vžít se do nich. Někteří čtenáři nejprve soucítí s tím poslušným, řádným, starším synem. Rozumíme jeho rozhořčení. Není to snad on, kdo má právo, aby mu otec dával přednost, odměňoval ho a dával za vzor? Když upřednostňuje toho, který nevděčně selhal, znamená to, že všechna ta poslušnost a řádnost hodného syna byla k ničemu? Pokud se člověk ztotožní se starším synem, prozrazuje tím, že se řadí mezi ty, kterým Ježíš tento příběh vypráví, aby změnil jejich smýšlení. Ježíšem vyprávěný příběh je pro ty, kteří si dělají nárok na odměnu za svou zbožnost a spravedlnost. Ta pro ně znamená víc než láska a milosrdenství. Jistě chápou, že jejich hříšní bratři potřebují konat pokání a obrátit se. Myslí si však, že oni žádné obrácení nepotřebují. Tento příběh ukazuje, že obrácení potřebují oba bratři.

Příběh o dvou bratrech můžeme číst jako příběh o dvou hodnotách, které bytostně patří k sobě, ale které se navzájem odcizily. Starší bratr ztělesňuje řád a mladší svobodu. Mladší bratr ve své touze po absolutní svobodě jakoby před svým otcem předznamenal smrt, bere si za jeho života své dědictví a vydává se do ciziny. Mladší bratr uvádí svůj život do vlastních rukou, ale protože mu chybí řád a odpovědnost, protože je nezralý, jeho podnikání, očekávání a plány ztroskotají. Poté, co ztroskotal, se vrací zpět. Motiv jeho obrácení není nijak ušlechtilý; jednoduše má hlad a jde za vidinou lepšího života. Nyní je dokonce ochoten vyměnit postavení syna za roli nádeníka. Po celou dobu svého návratu si v duchu připravuje kající formuli a stále si ji opakuje: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě, už nejsem hoden být tvým synem, přijmi mě mezi své nádeníky. Otče, zhřešil jsem proti tobě, už nejsem hoden.”

Vrací se domů a nyní nastává klíčový okamžik nejen pro něho, ale i pro jeho otce a bratra. Kdyby otec chtěl morálně triumfovat, kdyby jej zahanbil výčitkami, kdyby na uvítanou řekl: „Teď se konečně ukázalo, kdo měl pravdu, páníček se nám vrací, podívej se na sebe, jak vypadáš, jak smrdíš, jak jsi špinavý,” tak by tím v jistém smyslu svého syna zabil. Už by v něm pravděpodobně definitivně ztratil syna, zůstali by mu pouze další nádeníci. Otec ho však nenechal ani dopovědět jeho kajícnou formulku a objal ho. Svou velkorysou láskou ho vzkřísil, zachránil, spasil.

Týž okamžik byl vzácnou šancí pro obrácení i staršího syna. Kdyby přijal svého bratra, nastal by skutečný happy end. Oba by pochopili, že stejně jako svoboda bez řádu nakonec vždy ztroskotá, tak řád nemůže žít bez svobody a bez radosti. Starší bratr však není schopen přijmout mladšího jako bratra. Ve své řeči k otci, když ho zahrne výčitkami a projevy žárlivosti, nazývá mladšího „ten tvůj syn.” Říká: „Když přijde tento tvůj syn, který prohýřil svůj majetek s prostitutkami...” Mimochodem, o prostitutkách v tom příběhu nebyla řeč. Je to zřejmě typická vlastní sexuální fantazie zbožných, projektovaná na ty druhé. Otec staršího syna pak v odpovědi nazývá „dítě.” Ano, zatímco mladší syn nejen díky své odvaze vydat se do dobrodružství, ale především skvělým způsobem dospěl, starší bratr ve svém vzdoru zůstal infantilní, závislý a nezralý. Myslel jen na sebe. Zůstal jako dítě, které krouží okolo sebe a svých zájmů a přání. Na budoucnost svého bratra nepomyslel. Odepsal ho ve svém závodě, podobně jako Kain se necítil být strážcem svého bratra. Cítil, že za něj nenese odpovědnost. Ale my všichni neseme odpovědnost za své bratry a sestry.

Mezi sourozenci, mezi generacemi, mezi přáteli a také mezi národy, kulturami a náboženstvími může dojít k nedorozuměním a konfliktům, ke střetu představ a zájmů. Ale udělali jsme opravdu vše proto, abychom se vžili do těch druhých, abychom je pochopili a přijali? Jsme ochotni odpouštět a smířit se? Na cestě do otcova domu zní hudba a zpěv, radost ze vzkříšení. Syn, který zhřešil, náhle ve své bídě, v pokoře a v pravdě o svém ztroskotání, našel slova touhy po odpuštění a cestu k návratu. Promluvil i otec a pronesl uzdravující slova odpuštění a přijetí. Starší syn ale nechce hovořit, nechce vejít do společenství radosti ze smíření, zůstává uzamčený ve své spravedlnosti.

To je jádro podobenství. Řád bez svobody není schopen pochopit a přijmout lásku, kdežto svoboda, byť ve stavu hříchu, je láskou uzdravena a vykoupena. Ježíš se obrací k hříšníkům, hledá u nich svobodu, lásku, pokoru, otevřenost pro milost. V případě lidí řádu, lidí neotřesitelných náboženských a morálních jistot, nevidí žádnou otevřenost vůči živému Bohu. Zůstali nedospělými a neobrácenými.

Ježíšovo evangelium zvěstuje všem, že láska vstupuje do světa. Obraťte se a otevřete brány. Kdo byl mrtvý ve svém hříchu nebo ve své jistotě o své spravedlnosti a odsuzování druhých, vstaňte z hrobu k novému životu. Změňte smýšlení. Papež František stále opakuje a dráždí tím farizeje naší doby, podobně jako Ježíš dráždil farizeje své doby svými podobenstvími. Všichni jsme hříšníci a smíme jimi být. Pokud jsme poctiví a upřímní, musíme si přiznat své slabosti, selhání a nedokonalosti. Všichni jsme hříšní, a tento hřích je zatím chráněn. Nemějme pyšné a zatvrzelé srdce. Buďme chápaví a milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec. Odpouštějme a bude nám odpuštěno. Dávejme a dostaneme. Neřiďme se zásadou odplaty: „Jak ty mně, tak já tobě,” ale mysleme na Boží velkorysost a trpělivost s námi: „Jak Bůh mně, tak já tobě.” Pyšné a tvrdé, posuzující a odsuzující srdce je studené jako smrt. Ježíš je vzkříšení a život.

Amen.