Přátelé, četli jsme o tom, jak lidé přicházejí k Ježíšovi plni událostí, které slyšeli. Téměř jako kdyby si přečetli na první stránce novin zprávu o strašném masakru. Pravděpodobně šlo o to, že ti Galilejci byli zbouřenci, a když přinášeli oběti do chrámu, tak je Pilát nechal pozabíjet. To jsou bezpochyby události, které v lidech vyvolávají mnoho otázek. Pokaždé, když slyšíme něco podobného, většinou se ptáme, proč se to stalo. A stejně to bylo i u lidí, kteří přicházeli k Ježíšovi, tehdy už velice známému rabínovi, a proto po něm chtěli odpovědi. Chtěli vědět, zda se jednalo o boží trest za jejich hříchy, což byl vlastně celkem běžný názor v té době. Vždyť přece Bůh trestá hříšníky za jejich hříchy. Něco, co si průměrný tehdejší věřící myslel – že neštěstí a zlo je trest pro ty, kteří se nějakým způsobem provinili.

Víte, já říkám tehdejší, ale často, když mluvím s lidmi, ať už ve svátosti smíření nebo při různých duchovních rozhovorech, setkávám se s různými obrazy Boha. Možná po těch dvou tisících letech už nejsme tak přímočaří a stejně krutí, jako byli lidé v té době, i když to je pořád s otazníkem, ale ta podstata se nemění. A já se skutečně setkávám s mnoha lidmi, kteří si ve chvílích, kdy prožívají nějaké těžkosti, bolest, utrpení, vylévají svou zlost na Bohu, který zjevně neumí dělat svou práci. Ježíš chce tenhle obraz Boha, který trestá, Boha, který soudí, tak drahého všem náboženským lidem, vlastně vyvrátit.

Poukazuje na jinou dobovou událost, zřícení věže v Siloé a smrt osmnácti lidí. Jako kdyby říkal: „Myslíte, že hřích spáchaný člověkem automaticky vyvolává boží trest? Ale takhle přece můj otec nejedná. Tímto způsobem mu dáváte pouze pokřivenou a obludnou tvář.“ Víte, život má přece svou vlastní logiku, svá vlastní pravidla. A příčinou zřícení věže v Siloé možná byl chybný výpočet stavitele nebo zisk toho, který šetřil na materiálu. Příčinou krutého zásahu Římanů byla jejich politika expanze, která používala násilí jako nástroj útlaku. Příčinu utrpení lze skutečně často hledat v nesprávném přístupu k životu a nedbalém zacházení s věcmi kolem nás.

A Ježíš tak vlastně nevidí hříšníky, vidí lidi. On nehledá viníky, ale vidí oběti zla. A jeho pohled je soucitný, nikoli odsuzující. My lidé ale často děláme úplný opak, než který jsme viděli u Ježíše. A kdykoliv se nám přihodí něco špatného, nějaká bolestná událost, hledáme toho, koho můžeme obvinit. Někdy je to u náboženských lidí Bůh, někdy je to člověk a někdy jen příroda nebo krutý osud. Pravda ale zůstává, že utrpení je zkušeností každého člověka, že mu nikdo nemůže uniknout. A z tisíciletého duchovního hledání zatím na něj žádná definitivní odpověď nevzešla.

Víte, takový banální příklad. My si můžeme stokrát říkat, že viníkem války na Ukrajině je vlastně Putin, ale i kdybychom ho nakrásně chytli a zavřeli do té nejtemnější šatlavy nebo pověsili na nejbližším stromě, tak to vlastně nic v našem životě nezmění. Možná jen na okamžik utiší hněv. Já vím, že to teď banalizuji a omlouvám se všem těm, kteří navzdory své víře skutečně byli vrženi do velké životní zkoušky.

Ale Ježíš přece chce, aby ten masakr Galilejců a událost u věže Siloé, stejně jako jiné podobné tragické události, které nás potkávají, aby skutečně pohnuly naším srdcem. On nedává žádnou konečnou odpověď na problém utrpení a zla, ale ukazuje směr těm, kteří hledají odpovědi. A říká, že kruté a bolestné události by nás měly přimět k zamyšlení, že by námi měly otřást až do morku kostí a možná i zpochybnit naše zažité představy. A že se stávají příležitostí, jak tvrdí, abychom si uvědomili, že náš život je skutečně příliš krátký. Možná, že když se ohlédneme, tak za svými zády uvidíme smrt. A že bychom měli skutečně využít každého okamžiku života k tomu, abychom žili zodpovědně.

Víte, přátelé, smrt není jen ten poslední biologický okamžik lidského života, ale je to skutečně mocná síla, která nás spíše na jakési nevědomé úrovni každý den ovlivňuje. Ale pokud se jí nenaučíme moudře naslouchat, pokud se jí nenaučíme moudře číst, může náš život zničit už tady a teď. Může nás třeba přivést k tomu, že budeme sebestředně a egoisticky rvát z tohohle světa všechno pro sebe. Že s těmi druhými budeme zacházet, jako kdyby to byly loutky v našich rukou, a budeme s nimi jen manipulovat k našemu prospěchu ve marné snaze na smrt zapomenout, uniknout jí. Anebo nás může moudrý pohled na ni naučit pochopit, že život musíme uchopit do vlastních rukou, žít zodpovědně a nakonec ho odevzdat do rukou Božích.

Ježíš skutečně chce, aby tragické události nezůstaly jen řadou krutých a nesmyslných věcí. Říká, že je třeba jim naslouchat, odvážit se o nich uvažovat a interpretovat je. S vědomím, že žádná tahle interpretace možná není definitivní, ale že má za úkol nám pomáhat žít tady a teď. A žít skutečně zodpovědně. Aby to jeho posluchači skutečně pochopili, vypráví jim jedno nádherné podobenství. Podobenství o božím milosrdenství a trpělivosti.

Člověk, pán vinice, má na své vinici neplodný fíkovník. Přichází hledat jeho plody, ale on žádné nenese. A co udělá člověk? Rozhodne se ho zničit, porazit, setnout. Všichni rozumíme tomuhle rozhodnutí majitele vinice, inspirovaného naším pojetím té retribuční a meritokratické spravedlnosti. Zahubí se ti, kteří nenesou ovoce, zatímco ostatní se odmění úměrně tomu, jaké ovoce každý nese.

Ale je zde i vinař. Ten, který na té vinici pracuje a miluje ji. Ten, který ji každý den obdělává. Miluje všechno, co zasadil, i ten neplodný fíkovník. A jeho láska je mimořádná. Je trpělivý, umí čekat. Věnuje mu svůj čas a svou práci. A slibuje svému pánovi, že o ten nešťastný strom bude zvlášť pečovat. A že ho neporazí, ale nechá člověka, aby ho pokácel, až bude chtít. Vlastně říká: „Pokácíš ho ty, ne já.“ Jako by říkal: „Jsem připraven znovu a znovu čekat, až to ovoce ponese.“ Něco, co my lidé nemáme.

A zde před námi stojí lidská spravedlnost a boží milosrdenství. Kromě milosrdenství obsahuje vždycky také trpělivost, čekání a soucit. A máme před sebou vyprávění o trpělivosti pána, který nechce smrt hříšníka, ale jeho obrácení. A proto se podřizuje času druhého. A zemědělská práce, ta vinařova práce, se zde jeví jako uzdravující terapie. Uzdravující práce, která se snaží dosáhnout uzdravení neplodného stromu. Stromu, který dlouho, dlouho neplodil. Ale pozor, přátelé, ten čas je krátký. Nečekaně a tragicky krátký. Tak využijme tyhle dny skutečně zodpovědně. Nečekejme a neotálejme.