Jako první čtení jsme slyšeli známou a důležitou scénu z hebrejské Bible, ze Starého zákona. První setkání Mojžíše s Hospodinem na poušti v plameni hořícího keře. Mojžíš slyší hlas, přichází, ale chce, aby se mu ten Bůh legitimoval, aby se mu představil, aby mu řekl své jméno. Každý pořádný Bůh má mít své jméno, má mít svůj rezort – má být Bůh Deště, nebo Bůh Války, nebo Bůh Úrody. A tak to mají všechny ty národy okolo, aby se člověk mohl přivolat ke své službě právě tím jménem. Ale Hospodin Bible takový není a dává na tu otázku po svém jménu velice zvláštní odpověď: „Jsem ten, který jsem.“ Někteří překládají tuto odpověď jako „co je ti potom, jaké je moje jméno.“ A jiní poukazují na to, že v hebrejštině je tahle věta vlastně futurum, budoucí čas: „Budu, který budu.“

Jeden mně velmi blízký současný filozof náboženství, bosnanský profesor Richard Kearney, říká, že Bůh k nám přichází jako možnost, jako nabídka, jako výzva. Ne jako nějaké prosté faktum. A říká, že pokud vstoupíš do té výzvy, pokud přijmeš tu výzvu a vydáš se na cestu, tak já budu s tebou. Takhle přichází Hospodin k prorokům. Takhle přichází skrze Archanděla Gabriela k Marii, Ježíšově matce z Nazareta. Přichází jako nabídka, jako výzva, jako pozvání, jako šance. A člověk může zvolit, zda řekne ano, nebo ne. Jsme svobodní rozhodnout se pro víru nebo nevíru. Pro oba výklady světa si najdeme spoustu důvodů pro i proti.

„Jsem ten, který jsem.“ Co tím chce Hospodin říci? Možná to, že nejsem nějaké zdání. Já jsem, já jsem realita. Já jsem celek reality, celek skutečnosti. Bůh je ten, který všechno, co je, v sobě zahrnuje a ještě to překračuje. O hodně věcí můžeme vědět o Bohu a o jeho stvoření. Bůh se ukazuje v písni stvoření Bible, ale zároveň stále zůstává všepřesahujícím tajemstvím. A to je třeba si uvědomit.

Jedno významné dogma čtvrtého lateránského koncilu odpovídá na otázku, na teorii o takzvané analogia entis – že všechno, co je, je nějakým způsobem podobné Bohu. Je mu podobné, ale zároveň nepodobné. A to je dogma čtvrtého lateránského koncilu, které říká, že ta nepodobnost je daleko větší než ta podobnost. Myslím si, že je to strašně důležité. Ano, mnoho věcí víme, ale je mnohem, mnohem, mnohem víc těch, které nevíme. A které pro nás zůstávají tajemstvím. Bůh je především tajemstvím. To, co víme, to, co můžeme nějakým způsobem opsat, tak popisujeme našimi slovy. Ale do těch našich slov, do těch našich definic, do těch našich představ a fantazií se ta boží skutečnost nevejde.

Musíme vědět, že všechna slova, která říkáme o Bohu, jsou metafory. Jsou naše obrazy, limitované obrazy. My se bez nich neobejdeme, neobejdeme se bez našich lidských slov a pojmů. Žádné jiné nemáme. Ale musíme si být pořád vědomi, že je obrovský rozdíl mezi těmi našimi teoriemi, představami a obrazy a tím nevystižitelným tajemstvím božím. Bůh není takový, jak si ho představujeme. Bůh je takový, jaký je. Bůh není ten, kterého si představujeme. Bůh je ten, který jest. A jestliže Mojžíš při setkání s Bohem si musel zout opánky, i my se musíme vyzout z těch našich představ, že už tak dobře víme, jak to s Bohem je.

Všechny naše představy o Bohu jsou limitované, jsou pomůckou, jsou třeba tím prstem, který ukazuje na měsíc, ale to je měsíc jako velké tajemství, které všechno radikálně přesahuje. Můj cambridgeský učitel Nicholas Lash napsal, že křesťané, židé, muslimové a ateisté mají jednu věc společnou – nevěří v bohy. Protože Bůh, o kterém mluví Bible, není jeden exemplář z jakési množiny bohů. Bůh, o kterém mluví Bible, je jediný, a to znamená jedinečný, nesrovnatelný, je tajemství přesahující všechno, co víme a známe, a víra je odvaha vkročit do tohoto tajemství s důvěrou. Ale nemůžeme se pojistit nějakými jasnými důkazy. Bůh, kterého bychom takhle mohli spočítat a dokázat, by nebyl skutečný Bůh, to by byly pořád ty naše představy.

Protože Bůh se vymyká těm představám a obrazům, tak byl v tom pohanském světě Bůh Bible, Bůh židů a křesťanů, tak se nehodil. A židé a křesťané byli považováni za ateisty. Když se ptali kardinála Špidlíka, co si myslíte o ateistech, řekl, nemám s nimi problémy, křesťané jsme čtyřista let byli ateisté. My jsme byli čtyřista let považováni za ateisty, protože jsme neměli nějakého boha, který by se mohl zařadit do té galerie bohů. Bůh, v kterého věříme, je jiný, radikálně jiný, je radikální tajemství a víra je odvaha s důvěrou vkročit do tohoto tajemství.

Ano, spoustu věcí pro nás zůstává tajemstvím. Asi až do toho okamžiku, některé se nám otevřou na té cestě. Jsme vyzváni, abychom šli na cestu, na cestu víry, a na té cestě se nám mnohé věci ukazují. Jenom na té cestě. Když zůstaneme dřepět doma ve fotelu, tak se nám neukáže nic. A když půjdeme na tu cestu víry, tak přece jenom určité věci se nám během toho ukazují. Uděláme nějakou zkušenost víry, ale to podstatné. To zůstává vyhrazeno jako velké překvapení na konci. Sv. Pavel v Písmu říká, že tady vidíme všechny věci jenom jako v zrcadle, jako v hádance. Pochopíme, až uvidíme Boha tváří v tvář.

K víře také patří tahle trpělivost. A to platí zejména o některých velkých a někdy i drásavých tajemstvích našeho života. Jedním z takových tajemství je utrpení. Je utrpení nevinných. O tom mluví dnešní evangelium. Ti lidé přicházejí k Ježíšovi se zprávou o tom, že Pilát nechal nevinné lidi zmasakrovat, že na jiné nevinné lidi padla věž a zabila je. Tak jak to je? Zasloužili si to, zavinili něco, byli větší hříšníci, pán Bůh je potrestal? Ježíš říká ne, ne, ne.

Když byl covid a spoustu lidí umíralo, tak hned se objevili ti náboženští krkavci, kteří hned měli teorii, že pán Bůh nás trestá za sňatky homosexuálů, za potraty, za to, či ono. Ježíš říká ne, ne, ne. Takhle si to vysvětlit nemůžete. Ano, je to taková přirozená potřeba zachovat si tu svou představu o boží spravedlnosti a být takovým advokátem pána Boha a ty trpící udělat viníky. Oni za to můžou. Aby byl Bůh nevinný, takhle se postavili k Jobovu utrpení jeho přátelé a nakonec Bůh říká ne. Jediný, který se mnou mluvil poctivně, byl můj služebník Job. Ten, který se s tím Bohem hádal, který ho volal na soud, tak hospodin nakonec řekne, že on mluvil správně. A vy, kteří jste to chtěli nějakým způsobem odvysvětlit, proste Joba, aby se za vás přimlouval, aby vás nepotrestal.

Čili, když přicházejí ti lidé s těmito vysvětleními o tom, že když někdo je nemocný, když se stalo, a vidíme to na každém kroku, že proč umírají zrovna ti lidé na Ukrajině nebo v Gaze? Proč ne jiní? Proč je to zrovna na tom místě a ne jiném? Proč tento náš přítel zemřel na rakovinu a proč my ne? Jak to je? Zasloužili si to nějakým způsobem? Je to trest za něco? Ježíš říká ne, ne, ne. Tímto způsobem o těch věcech vůbec neuvažujte.

To jediné, co si můžete vzít jako poučení tváří v tvář těm tragédiím, je uvědomit si, že život je křehký, že život každého z nás může v každém okamžiku skončit. Snažte se ho naplnit dobře, protože můžete skutečně být kdykoli povoláni před Boží soud. Nemyslete si, že odložte tu představu toho mstícího, trestajícího boha, který... Ne, Bůh je tajemství a my nevíme, proč ten či onen umřel, je nemocný, postihla ho tragédie. To prostě nevíme.

Jeden moudrý rabín řekl, mozek psa nemůže pochopit matematické úlohy. A podobně lidský mozek nemůže pochopit tajemství zla a utrpení. Prostě na něco jsme krátcí a tady nám ani Ježíš nepomáhá tím, že by nám dal nějakou jasnou teorii. Dává nám odpověď, ale je to taková záhadná, spíše negativní odpověď. Tak toto to není.

Samozřejmě můžeme přijít také s jiným řešením: tak dobře, tak je-li to tak, žádný pán Bůh není. Svět je absurdní, krutý, šílený, bezesmyslený. Ano, jsou chvíle, kdy nás přepadají tyto myšlenky a je to zcela přirozené a logické, ale člověk musí těmito pochybnostmi projít. Jsou to věci, které jsou kříže naší víry, jsou to kříže našeho života. Tyto veliké hádanky, ty koány, proč tyto věci se dějí, nevíme to prostě.

Ale přesto, říká Ježíš, bez Boží vůle ani vlas člověku nespadne z hlavy. Čili je to obrovská hádanka, jak spolu souvisí ta boží moudrost a spravedlnost a dobrota s utrpením, které vidíme. Samozřejmě spoustu těch utrpení a zel jsou utrpení, které jsme si my, lidé, způsobili. Říkají na to: kdepak byl pán Bůh v Osvětimi? Kde byl člověk v Osvětimi? Nemůžeme házet na Boha odpovědnost za zla, která si navzájem působíme, za války a tak dále. Ne, tady nehledejme příčinu Bohu, ale příčinu v nás. Bůh nám dal svá přikázání, „nezabiješ“, a dal nám svou svobodu volit. A jednou nás povolá k tomu, abychom se zodpovídali, jak jsme s ní jako lidstvo, jako každý z nás zacházeli.

Ale pak jsou ty věci, které nejsou v boží režii a které jsou skutečně tajemství. Nevíme. Jeden židovský myslitel říká, příroda prostě nemá mravní odpovědnost. Nemůžeme se divit, že se dějí v přírodě ty či ony věci. Příroda nemá mravní odpovědnost. To máme jen my lidé. Bůh ji nedal zvířatům, aby se chovala mravně a ušlechtile a tak dále. Ne, mravní odpovědnost v celém vesmíru máme jen my lidé. Je to něco, co je zároveň velikou výsadou a zároveň je to takový velký kříž, který je třeba nést.

Takže Bůh je nevystižitelným tajemstvím, všechny naše představy o něm a teorie jsou jistou pomůckou, ale nejsou tím konečným vysvětlením. Stojíme tváří v tvář tajemství a můžeme se rozhodnout, jestli tu důvěru, přesto všechno v Boha zachováme, nebo jestli přijmeme nějakou jinou teorii. Já jsem svou volbu udělal a myslím, že každý z nás tuto volbu dělá. Amen.