Moji milí,

lásku potřebujeme všichni a vždy, ale jsou doby, kdy velmi potřebujeme naději. Jsou doby, kdy kráčíme, tak říkajíc, proti ostrému větru, události, a potřebujeme naději a potřebujeme pevnou víru, abychom mohli pevně stát a pevně kráčet. Nejen náboženské přesvědčení, ale živou víru. Víru, která je prosvětlená, oživená. A o takové prosvětlené, proměněné víře mluví dnešní evangelium.

Ta scéna je známa jako proměnění Páně. Ale nejenom Ježíš se proměnil na té hoře, kterou tradice ztotožňuje s horou Tábor v Galileji. Proměnila se tam i víra apoštolů. Oni už měli víru, oni už uvěřili, že Ježíš je slíbený Mesiáš. Oni už opustili své domy a své rodiny a šli za ním. Ale to ještě nebylo všechno. Na té hoře únavou usnuli. A pak, v tom okamžiku rozhraní mezi spánkem a bděním, měli určitou vizi. Měli zážitek, který jiné duchovní tradice nazývají osvícením či zacitnutím. Najednou ta jejich víra dostala to, co ještě potřebovala – vnitřní zkušenost. A to, co zahlédli v tom okamžiku té vize, nebyli schopni vyjádřit slovy. Také z těch důvodů je psáno, že o tom nikomu nic neřekli. Nedovedli by to asi popsat.

Později celá křesťanská tradice a teologie obsah toho, co tam uzřeli, vložila do slov, do teologických kategorií. Hovoří o tom, že Ježíš je vtělené Boží slovo, jednorozený Boží Syn, druhá osoba Boží Trojice. Ale to jim tehdy ještě nic neříkalo. A obávám se, že mnohým lidem v dnešní době, i mnohým věřícím, to mnoho neříká ani dnes. Někdy musíme od těch kategorií, od těch definic, se vrátit zpátky k příběhům a pokusit se porozumět té zkušenosti, kterou přinesly ty příběhy – tomu náhledu, pochopení, porozumění.

Najednou oni nějakým způsobem vidí to, co tušili. Že Ježíš není jenom jeden z těch potulných kazatelů, z těch dobrých mistrů, z těch morálních učitelů. Že skrze něj slyší Boží slovo. Že skrze jeho lidství, jeho příběh, jeho blízkost je oslovuje Bůh sám. V tom vidění vidí Ježíše doprovázeného Mojžíšem a Eliášem. To jsou dvě symbolické postavy, které symbolizují dva základní kameny hebrejské Bible: Mojžíš, zákon, tóru a Eliáš, proroky. A on s nimi rozmlouval. Rozmlouvali s ním o jeho smrti. V této vizi se Ježíš ukazuje jako ten, který je klíčem k porozumění hebrejské Bible. A zase ten Mojžíš a Eliáš, starý zákon, je potřebný k tomu, abychom dobře porozuměli Ježíšovi. Navzájem se Nový a Starý zákon vykládají.

Později budou mnohé pokusy oddělit to nové, co je v Evangeliu, od té židovské paměti, od té cesty Starého zákona. Ale církev se rozhodla, že oba ty dva zákony spojí do jedné knihy Božího slova. A apoštoly pak zahalí oblak. Oblak je také velmi výrazný symbol, obraz, který prochází právě celým Starým zákonem. Na počátku je země pustá a nesličná a Duch Boží jako oblak se vznáší nad tou pustou zemí. A když Izraelité vyjdou z domů otroctví na cestu svobody, pak je doprovází oblak. A ukazuje jim směr. A když Šalamoun zasvěcuje jeruzalémský chrám, ten chrám je zahalen oblakem. Oblak, šechína, v hebrejštině znamená plnost Boží moci, hloubku Božího tajemství.

Víra, jak vám opakovaně říkám, je odvaha vkročit do oblaku tajemství. Ano, někdy je třeba, aby nás zahalil oblak. Někdy je třeba, aby to, co je zřejmé a samozřejmé, ustoupilo a abychom pocítili tu přítomnost, tu hlubinou závrať Božího tajemství. Tam se náboženské přesvědčení mění v intuitivní zkušenost Božské přítomnosti.

Petr říká: „Pane, zůstaneme tady. Tady je nám dobře, v tom místě světla, pohody, náhledu, porozumění, pokoje. Zůstaneme už tady, nahoře. Už nepůjdeme dolů do toho komplikovaného světa. Už tady s tebou zůstaneme navždy.“ A říká: „Ne, zase půjdeme dolů.“ A tyhle tři, které se ukazují ve světle hory Tábor, později vezme do tmy Getsemane. Právě tyto tři, hora Tábor a Getsemane, jsou dva póly křesťanské duchovní zkušenosti.

Svatý Ignác z Loyoly mluví o tom, že v duchovním životě se celkem přirozeně prolínají okamžiky, kdy jsme nahoře – okamžiky útěchy, jak on to nazývá. A když jsme dole, my tomu říkáme deprese, pochybnosti, smutek, otřesy. A každá skutečně živá víra zná i tyhle okamžiky, kdy naše jistoty, náboženské jistoty, jsou zvyklány a otřeseny buď tím, co se děje v nás, nebo tím, co se děje ve světě okolo nás. A právě v takové době je třeba se nenechat zcela rozechvět, nevzdát se, nerezignovat, nevracet se zpátky.

Když je člověk ve stavu útěchy, říká sv. Ignác, má si zapamatovat, má paprsek toho světla určitým způsobem ponechat v sobě, aby se na něj zas rozpomněl v okamžicích, kdy musí procházet temným údolím a skrze zkoušky, pochybnosti a krize. I v těch zrajeme, zrajeme v dobách krizí a zrajeme i v dobách, kdy nám Pán Bůh dává náhled, pochopení, vhled, otevřenost pro svou tajemnou přítomnost.

Ano, toto je duchovní život. Víra už neobstojí, kdyby měla být jenom jakýmsi rozumovým souhlasem s články víry, které jsou nám předkládány. Víra v době těch velkých vichrů dějin potřebuje mít hluboké kořeny, potřebuje být živá, prosvětlená, potřebuje také to světlo z hory Tábor. Rozpomeňme se vždycky a buďme citliví k těm okamžikům – Bůh je každému z nás dává. Možná, že ta modlitba, o které často v té poslední době mluvíme, ta modlitba Examen, kdy se člověk snaží ještě jednou přečíst svůj den, nebo přečíst nějaký úsek svého života, podívat se na něj s určitým nadhledem, pozvat to Boží světlo, aby viděl to, co se děje v něm a okolo něho ještě z jiné perspektivy. Možná, že to jsou ty okamžiky, které jsou důležité proto, abychom byli vyvedeni z té bezprostřední povrchnosti, která nás stahuje do víru pochybností a pokušení rezignace.

Ano, potřebujeme naději, potřebujeme živou, prosvětlenou víru. Rozpomeňme si i na ty malé jiskřičky, kdy nám během dne jsou dány takové náhledy a jistoty. Nemůžeme se v nich zabydlet, nemůžeme si tam vystavět tři stánky. Na život je cesta nahoru a cesta dolů. Ale Kristus, jestliže jsme mu otevřeni, je s námi v těch i oněch okamžicích. Otevřeme mu dveře našich srdcí. A jestliže uslyšíme jeho hlas, nezatvrzujeme svá srdce. Amen.