Minulý týden, o první neděli postní, jsme rozjímali o poušti a pokušení. I my se, možná obrazně řečeno, tak jako Ježíš, vydáváme každý rok na čtyřicet dní pouště, čtyřicet dní postu, abychom také jako on bojovali s pokušením, kterému jsme vystaveni. Stejně jako Ježíš na poušti, i my během těchto čtyřiceti dní postu chceme vlastně objevit, možná si i vybrat, jakými lidmi vlastně chceme být. Abychom nakonec, tak jako apoštolové spolu s ním, vystoupili na horu proměnění, o které jsme četli dnes. A která každému věřícímu člověku vypráví o Boží kráse, o jeho nádheře.

Hora Tábor, hora proměnění, je vlastně svým způsobem cílem postní doby. Je to setkání s Boží krásou. Lukáš v tom úryvku, který jsme četli, píše, že Ježíš vystoupil na horu, která se v tradici stotožňuje s horou Tábor, aby se modlil. A když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. Jako kdyby nám Lukáš chtěl naznačit, že jen v hluboké cestě nitra, v hluboké cestě modlitby, můžeme objevit a setkat se s Boží nádherou. Proměnění. Okamžik, kdy Ježíš odhaluje své tajemství. Okamžik, kdy chce, aby vedle něj stáli jeho nejbližší přátelé. A on jim ukáže svou pravou podobu.

V průběhu staletí si křesťané při čtení těchto úryvků z evangelií kladli mnoho otázek. Zvláště ve východní křesťanské tradici nakonec dospěli k názoru, že to nebyl Ježíš, kdo se změnil. Že to byly oči učedníků a učedníci sami, kteří prošli proměnou. Možná stejnou, jako když se zamilovaný člověk dívá do tváře toho, koho miluje. A všechno vidí v novém světle, a i on sám září radostí. Možná právě to, jak se domnívali někteří církevní otcové, Lukáš naznačuje. Krása je skutečně více než kde jinde v našem pohledu, v našich očích, na to, jak se díváme na lidi a věci kolem nás. A nyní učedníci dokáží vidět očima svého srdce. Ježíše znali už dlouho, toho tesaře, který se stal potulným rabínem. Naslouchali jeho slovům, obdivovali jeho hloubku a klid, možná i jeho vidění věcí. Ale nyní, na hoře, na kterou je vyvedl, se jejich pohled na něj mění. Aspoň na malý okamžik spatří skutečnou krásu Boha.

A tady je ten velký paradox. Bůh odhaluje svou nádheru a člověk usne. Lukášův text skutečně říká, že učedníci jsou ochromeni spánkem. Zde, stejně jako později v Getsemanské zahradě. Víte, abychom skutečně spatřili v našem životě krásu našeho Boha, musíme bojovat, rvát se, bdít a zůstat vzhůru a střežit svá srdce. Jen tak, jak Ježíš říká na jiném místě, skutečně uvidíme Boha a jeho krásu. To vyžaduje askezi, to nepříjemné slovo, které nás upozorňuje, že i my, lidé, musíme něco dělat. Ale možná ne takovou, že si odepřeme něco z jídla. Ale možná takovou, která nás vede k skutečnému rozlišování, ale také následnému závazku říkat rozhodné ano a ne. Říkat ano tomu, čím mohu být a co mohu dělat v souladu s Kristem. A říkat ne svým egocentrickým, sebestředným podnětům, které mě v konečném důsledku odcizují a popírají naše vztahy s Bohem, s druhými, s věcmi, s celým světem a v konečném důsledku i s námi samými.

Tato postní disciplína je možná únavná, možná někoho vede i ke spánku, že zadříme. Protože vyžaduje obrovské, možná i nadlidské úsilí, které musí být podpořeno boží mocí. Ale právě díky nim se nám možná otevřou oči a my uvidíme skutečnou krásu Boha a života. A když nakonec po tom dlouhém dni a boji proti únavě, která vede k spánku a pokušení, spatříme nádheru a krásu našeho Boha, neopakujme stejnou chybu, jakou chtěl udělat Petr. Vyvarujme se stavění stanů, které by pána chtěly skrýt. Protože máme-li radost z toho, radost z víry, radost z Boha a z jeho krásy, je třeba se o ni dělit s druhými.

Možná i já sám jsem knězem, protože jsem nenašel nic krásnějšího než Krista. A proto vám o něm také každou neděli tady vyprávím. Bez této krásy naše srdce chřadne, bez krásy, která se dotýká dobra, spravedlnosti, duše vysychá. A tak dnešní evangelium nám říká, že věřit může být vlastně nádherné, že život s Kristem je nádherné a krásné dobrodružství. Sami to znáte. Vzpomeňte si třeba na chvíli nebo okamžik modlitby, chvíli tady na mši svaté, kdy se Bůh dotkl vašeho srdce. A najednou se ta pochmurná nálada změnila v opravdovou radost. Nebo na krásný den v přírodě, jaký máme třeba i dnes, třeba na horách, kdy se zastavíme, díváme se a jsme ochromeni krásou, která nám bere dech. Okamžiky, záblesky, v nichž se pocítí nesmírnost a krása, která obývá nás, Boha i svět.

To bezpochyby neznamená utíkat před tou někdy těžkou a únavnou realitou každodenního světa. Znamená to možná proměňovat ji skrze náš pohled na ni. Jestliže se jednou skutečně změní naše srdce, nedivme se tomu, že se změní i svět kolem nás. Tak jako se mění pohled zamilovaného člověka. Pak možná spatříme proměnu, skutečnou proměnu, která se odehrává v nás i ve světě kolem nás. Možná budeme muset tenhle aspekt víry v našem životě obnovit, znovu začít od krásy. Není možná právě tohle důvodem někdy naší vlažnosti, že jsme ztratili onen smysl pro krásu?