Moji milí, Ježíš se na nás stále obrací s otázkou, kterou dal svým prvním učedníkům: „Za koho mě máte? Kým jsem pro vás?“ V katechismech a učebnicích teologie najdeme řadu označení. Ježíš je jednorozený Boží Syn, vtělené Boží slovo, druhá osoba Boží Trojice. Přiznejme si, že podobné výrazy mnoha lidem nezvyklým na jazykovou hru klasické teologie, včetně mnoha upřímně věřících lidí naší doby, mnoho neříkají. Možná je třeba vyjít ze světa definic do světa příběhů. Pokusit se porozumět zkušenostem, které ty příběhy vyjadřují a které se teprve později teologie pokusila vtělit do metafyzických výrazů.

Evangelium druhé neděle postní líčí zkušenost, kterou různé duchovní tradice nazývají osvícení, probuzení, procitnutí, nahlednutí, pochopení. Ježíš si vzal pro výstup na horu, kterou tradice ztotožňuje s horou Tábor v Galileji, své tři nejbližší učedníky. Nahoře únavou z cesty usnuli. A pak na rozhraní snu a procitnutí se jim jejich učitel objeví v novém světle. Jsou oslněni světlem, kterým je zalit, prostoupen a proměněn. Tradice říká této scéně proměnění Páně. Ale nejen Ježíš je proměněn. Proměňuje se i vidění a chápání apoštolů. Dostává se jim vhled, intuice, která má ještě daleko do slovních vyjádření. Tuší, vnímají, začínají chápat, že ten, s kterým chodili po cestách Galileje, není jen jeden z potulných kazatelů, dobrých mistrů, učitelů morálky. Tak ho vnímali a dosud vnímají mnozí lidé, kteří nemají víru. Nebo kteří mají víru nenasycenou nějakou vlastní zkušeností.

Ti tři apoštolové Ježíše přece už uvěřili, dokonce opustili své domovy, své rodiny a vydali se na cestu za ním a s ním. Na cestu následování věřili, že je zaslíbený Mesiáš. A přece bylo ještě potřebné, aby víra byla proměněna osobní zkušeností. Tak silnou duchovní zkušeností, kterou nebylo možné vložit jen do slov, ani do doslovního vyznání Ježíšova mesiášství, bylo třeba velmi mocného obrazu proměňujícího zážitku. Tou zkušeností byl onen prožitek světla, přemíry světla, světelného oblaku. Víra dává světlo, umožňuje vidět a pochopit něco víc, než co dokážou vystihnout slova a definice. Ti tři apoštolové to možná nedokážou popsat. Tak je proto, jak čteme, o tom mlčeli. Ty způsoby popisu, ty logické definice, přijdou až mnohem později. A pokud je čte v katechismech či slyší v kázáních někdo, aniž by kdy do jeho vnitřního světla přeskočila sebe menší jiskra ze světla z hory Tábor, mnohému nepomohou.

Světlo z hory Tábor je termín, kterým zejména pravoslavná východní tradice označuje mystickou zkušenost. Vzpomeňme na slavný výrok Karla Rahnera, že křesťan budoucnosti bude buď mystikem, nebo nebude křesťanem vůbec. Ježíš je Bohočlověk, má lidskou i božskou přirozenost, je jedné podstaty s Bohem Otcem, je druhá osoba Božské Trojice. To všechno je vlastně komentář k této zkušenosti světla, procitnutí a podobným zkušenostem v životě víry. Opakuji, k čemu by nám všechny ty definice byly, kdyby nám skrze ně už vůbec neprosvítal paprsek z hory Tábor.

Možná nám tyto definice byly předkládány při naší náboženské výchově a výuce a kázání tak, že spíše zakrývaly a zastěňovaly zkušenost Božího světla v člověku Ježíši Nazaretském, než aby v nás zažehly jiskru živého porozumění. Proto se snažíme v naší farnosti těm, které uvádíme do křesťanství, nabízet nejen učebnicové vědomosti, nýbrž jim poskytovat kurzy kontemplativní modlitby. To není žádná ezoterika, nýbrž skutečně živá modlitba. Nejprve je třeba se zkusit rozpomenout, že jsme někdy, alespoň na okamžik, alespoň letmo, dotkli skutečnosti posvátného. Zažili jsme při četbě Písma, při modlitbě, při liturgii, při přijímání svátostí něco, co učedníci v Emauzích zpětně vyjádřili slovy: „Což nám nehořelo srdce, když k nám mluvil.“

A pokud jsme něco takového nezažili v náboženském životě, možná můžeme hledat analogy či jakousi předchuť této zkušenosti transcendence, vykročení do světla, i v zážitcích, které nám zjevují ono svaté v známé všednosti. Často lidé hledají a nacházejí Boží stopu v kráse přírody. I uchvácení krásou stvoření je cestou k lásce ke Stvořiteli. Někdy jsme viděli tvář druhého člověka jinak. Když jsme se na něj podívali s láskou, i zcela lidská zkušenost zamilování o tom mnohé napovídá – jednou přeskočila jiskra a tvář druhého jsme viděli v jiném světle.

Svatý Augustin říká: „To je málo věřit jen ze svobodného rozhodnutí vůle. Musí tě přitahovat také voluntas.“ Augustin zde, jistě nejen kvůli slovní hříčce voluntas, překvapivě zvolil slovo, které bychom mohli přeložit jako libido, rozkoš, vášeň, vroucnost, žádost, živost, touha a dodává: „Mají snad svou rozkoš, voluntas, jen tělesné smysly a duch je o rozkoš ochuzen? Přiveď mi někoho, kdo je zamilovaný, ten bude vědět, co říkám. Přiveď mi někoho, kdo je plný touhy, kdo hladový, kdo putuje po poušti a když chtí popřemýšlet ve věčné vlasti, přiveď mi někoho takového, ten bude vědět, co říkám. Mluvíme však k člověku chladnému, ten neví, o čem je řeč.“ Tolik Augustin.

Potkáme se s lidmi, jejichž víra je chladná a setkání s nimi studí. Někdy se takoví lidé snaží probudit svou chladnou víru nebezpečným, zničujícím ohněm fanatismu. Snaží se být zapálení a podpalují kdeco, ale vevnitř jsou velmi chladní a mraziví. Nemluvím teď jen o islamistických fanaticích, potkal jsem takové lidi i ve vlastní církvi. To, že víra v mnoha lidech usychá, je způsobeno také tím, že jim se nedostává proměňující duchovní zkušenosti, spirituality, této hloubky víry, mízy a vášní víry. Všichni teologové, katecheti a kazatelé, kteří byli alespoň trochu mystiky, vzpomeňme na zmíněná slova Karla Rahnera, přece vědí, že nestačí, aby měl člověk jen náboženské přesvědčení.

V minulosti jsme v církvi kladli velký důraz na ortodoxii, správné učení, na ortopraxi, správné jednání na morálku, ale značně jsme zanedbali ortopatii, správné cítění, vnímání, intuici, zakoušení, vychutnávání, tiché prodlévání, spočinutí v hloubce, v pokoji, péči o duši a srdce, umění duchovního rozlišování. Synodální obnova církve musí zahrnovat prohloubení duchovního života, rozvoj spirituality a mystiky. Mystik není člověk, který se zavřenýma očima vypráví o svých mimořádných schopnostech a viděních, to bývá spíš projev hysterie a šarlatánství. Mystik je člověk zamilovaný, ten jehož víru oživila a proměnila zkušenost lásky.

Zkusme v tento čas postu přemýšlet o tom, zda jsme neminuli nebo nepodcenili takovou zkušenost, kterou nám Bůh už někdy v minulosti přichystal. A prosme, aby nám otevřel vnitřní sluch, až k nám opět promluví. Ježíš se ptá: „Kým jsem pro vás?“ Snad můžeme říci učitelem proměnění, cestou proměnění.