Když spolu dva lidé mlčí, může je spojovat blahodárné ticho, v němž proudí láska. Tato slova napsal maďarský jezuita Franz Jalič. Avšak, pokud si lidé nedokázali sdělit, co chtěli, jejich komunikace je zablokovaná. Vytváří se mezi nimi hráz a ticho se stává nesnesitelným. Možná ani nezáleží tolik na tom, proč si nedokázali říct to, co bylo třeba. Možná jeden z nich ani neví, co by měl tomu druhému říci, anebo ví, že ten druhý jeho sdělení nepřijme, nepochopí nebo odmítne. Takové ticho se potom nedá vydržet dlouho. Je to vlastně hrobové ticho a veškerá sdělení zůstávají pohřbena.

Podobně je to i s tichem před Bohem. Dokud se člověk před Bohem nevysloví, může panovat napjaté ticho. Když člověk otevře své srdce a vypovídá se z toho, co prožívá a co žije, ticho se pak může stát blahodárným. Jestliže i potom přetrvává napětí, může to být proto, že člověk ani sám neví, co vlastně chce Bohu říci. Může to ležet tak hluboko v našem nitru, že si toho ještě ani nejsme vědomi. Je ale také možné, že člověk Bohu vlastně nevěří. Že nevěří, že by Bůh přijal jeho slova s vlídností a milosrdenstvím. Možná člověk nevěří tomu, že Bůh je Otec, kterému může otevřít své srdce. Tak skutečně v modlitbě panuje hrobové ticho, které se nedá vydržet. Možná člověk nemůže uvěřit, že Bůh nás miluje ne proto, že jsme dokonalí a bezchybní, ale proto, že jsme Jeho děti a On je naším Otcem.

Možná byl Bůh už unaven tím, jak ho lidé neustále překrucují. A tak nám v Ježíši Kristu přišel vyprávět o tom, jaký skutečně je. Říká nám to v jedné modlitbě, v té jediné, kterou nás Ježíš naučil. V modlitbě, která není ani tak formulí, kterou bychom se měli naučit nazpaměť, ale spíše normou a ukazatelem našeho života. Možná i syntézou celého evangelia. Modlit se ji znamená stále hlouběji vstupovat do vztahu. Do vztahu s Otcem, do toho být Jeho dětmi, být Božími přáteli.

Ježíš totiž skutečně učil své přátele a učedníky, aby Bohu říkali Abba, tak, jak ho oslovoval i On sám. Výraz, který naznačuje důvěrnost a známost, a je také příbuzný s hebrejským slovem pro přítele, „hab“. Ježíš tak představuje své přátele, své učedníky, svému Otci právě v této modlitbě, kterou jsme dnes slyšeli – „Otče náš“. Jehož ducha možná lépe vystihuje „Otče náš, příteli“ nebo jen „příteli náš na nebesích“.

Tato myšlenka, že Bůh je náš přítel a Otec, je vlastně revoluční, protože boří obrovskou vzdálenost mezi ním a námi. Odstraňuje bloky v naší vzájemné komunikaci. Ponořme se tedy nyní na chvíli do blahodárného ticha, v němž můžeme být s naším přítelem na nebesích. Nebo mu s důvěrou otevřeme své srdce a vypovíme mu všechno, co nám na něm leží. Možná právě tak bude dokonáno Ježíšovo poselství a jeho dílo, až budeme Bohu říkat „Otče, Tatínku, náš příteli v nebi“. A to nejen ústy, ale i naším srdcem. Ježíš přišel, aby nás naučil právě tomu – té modlitbě, kterou jsme dnes slyšeli.