Jedno kázání jsme už dnes večer slyšeli. Bylo to první kázání Ježíšovo, které jsme si připomněli při obřadu Popelce. „Proměňte se, obraťte se, metanoeite a věřte Evangeliu.“ Žalmový verš pro dobu postní zní: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Když uslyšíme hlas, který nás volá, obrátíme se, abychom se podívali, kdo nás to volá, odkud ten hlas přichází. Člověk se obrátí, to neznamená jenom polepšení. Znamená to také skutečně změnit směr, změnit perspektivu, vidět věci v nové perspektivě, z nového úhlu. Vidět jinak, vidět širší perspektivu, to je také jeden aspekt obrácení. A důvěřovat ve výzvu radostné zvěsti Evangelia.

A tohleto kázání Ježíšovo na prahu postu doprovázíme obřadem Popelce. Popel je látka, z které už nejde nic vytvořit. A přece je psáno, že Bůh udělal člověka z prachu země. Tohleto znamení nicotnosti je jeden rys naší existence. Ale Bůh tomu prvnímu člověku, Adamovi (Adam je ten, který je vzat ze země), vdechl do nozder svého ducha, svého kreativního ducha. A tak se člověk, jak je psáno, stává živou bytostí. My jsme tímto paradoxem nicoty a plnosti Božího ducha. Je psáno, že když se lidé odvracejí od Boha, navracejí se do svého prachu, navracejí se do té nicoty. Žít znamená to propadnutí té nicotě, tomu netvořivému. Ale je také psáno, že Bůh je může znovu povolat k životu: „Vracíš svého ducha a oživnou.“ A to je také to, k čemu jsme vedeni v době postní.

Slyšeli jsme známé evangelium o Ježíšově postu. Ježíš byl pokřtěn v Jordánu a tam byl slyšet hlas: „Toto je můj milovaný Syn.“ Ale Ježíš nejde z tohoto místa křtu hned do ulic světa. Než začne své veřejné působení, stráví čas v samotě, v modlitbě. A tam je také konfrontován a vyzkoušen duchem zla. Duch zla se snaží pokazit, zvrátit jeho mesiánské poslání. Buď mesiášem laciného úspěchu. Stačí, když mávneš rukou, z kamenů se stanou chleby. Vyřešíš, dnes bychom řekli, sociální otázku. A podívej se, já, duch zla, jsem pánem nad mocnostmi světa. A já ti je mohu dát. Dostaneš moc a slávu. A také se nemusíš bát smrti. Můžeš se vrhnout dolů a andělé tě zachytí.

Ale Ježíš na nic z toho nepřistoupí. Nevolí tu snadnou cestu mesiáše bez kříže, mesiáše laciného úspěchu, mesiáše efektů, které by lidi měly donutit k víře. Ano, sice nečiní z kamenů chleby, ale jeho vlastní tělo se stává chlebem, který je rozlámán a sněden. Eucharistie je znamením toho, že Ježíšovo tělo je chléb. Ale to není žádný laciný trik, to je totální sebedarování. Ano, i Ježíš padá do propasti utrpení a smrti. Andělé ho nezachytí, rozbije se o tvrdou půdu života. Ale není to něco, co by mělo být efektním zázrakem, ale je to naplnění jeho poslání. Ano, i on na konci své dráhy říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte a křtěte všechny národy a učte je.“ Jemu je dána ta moc, ale neděje se tak tou lacinou cestou.

Démonský svod má oddělit Krista od kříže, ale kříž je právě tím spojníkem, tím mostem, který má překlenout onu propast odcizení mezi lidmi a Bohem. Tahle propast odcizení se jmenuje hřích. A v bibli je řeč o tom prototypu hříchu, kterým se člověk odvrátil od Boha, protože chtěl sám být jako Bůh, chtěl si zahrát tu božskou roli, která člověku nepřísluší. A tak se vytvořila propast odcizení mezi člověkem a Bohem. A ta propast je překlenuta tím mostem kříže. Ježíš přichází a vstupuje do konfliktu s těmito silami zla. Ten konflikt je tvrdý, stojí ho život. Ale zároveň je to okamžik proměnění, vzkříšení.

Kristus bez kříže by byl antikrist. Církev bez kříže by byla jen jednou z organizací tohoto světa. Křesťanství bez kříže by bylo jednou z ideologií. Kněz bez kříže by byl funkcionářem nějaké instituce. Ano, kdybychom chtěli ze svého života zkratkovat a překročit to, co je těžké, nebýt věrní až do konce, vzdát se kříže, pak bychom mohli nastoupit cestu antikrista. A k tomu nás svádí. A tak je třeba znovu čelit všem těm pokušením k laciné cestě, k cestě povrchního zázraku, efektu, úspěchu, k potlesku, obdivu lidí. Tohoto všeho je třeba se zříci, rozpoznat v tom pokušení. A znovu a znovu říci ďáblovi ne. „Sej noutur deva,“ zpíval Svatopluk Karásek. Řekni ďáblovi ne.

A to je to, co nám připomíná postní doba. Ano, je mnoho pokušení k laciným cestám. Je mnoho zkoušek. A život právě v těchto temných chvílích dějin, které prožíváme, je plný zkoušek. Je třeba, abychom obstáli. Je třeba, abychom v tom hluku světa slyšeli ten Boží hlas, obrátili se, změnili směr, otevřeli se tomu volání a proměnili se. Ano, Velikonoce jsou svátky našeho proměnění a doba postní je k tomu přípravou – s tichostí, nasloucháním, otevřeností. „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Amen.