První neděle postní má vždy téměř stejné evangelium, protože v různých variantách čteme tento text o Ježíšových pokušeních na poušti. Musím přiznat, že o pokušení hovořím jen nerad. Jsem v pokušení pokušení ignorovat a nepřemýšlet o něm, anebo, což je horší, mu rovnou podlehnout. Ostatně i slavný irský dramatik Oscar Wilde s humorem říkal, že dokáže odolat všemu kromě pokušení.

Pokušení je bezpochyby realitou života každého z nás. Může být tak nevinné, že vám někdo podá skleničku a vy řeknete: „Ne, raději knihu.“ Anebo vážnější, jako krádež, když sáhnete do zásuvky s penězi, možná na chvíli zaváháte a pak si ty peníze vezmete. A pak ta nejzávažnější, jako je zneužívání moci v politických a církevních funkcích.

I Ježíš byl pokoušen, jak jsme dnes četli. Pro nás může být možná těžké pochopit, že On, Bůh, také čelil zkoušce. Písmo ale přece jasně říká, že Ježíš je zároveň Bůh i člověk. A naše lidskost je přece zkoušena každý den. Pokušení a zkoušky nás nepotkávají, protože jsme hříšní, ale protože jsme lidé. Jsou možná jakousi samozřejmostí, samozřejmou konstantou v našem bytí a myšlení. A tak se Ježíš tváří v tvář setkává s křehkostí svého i našeho lidství.

Poté, co byl Janem Křtitelem ponořen do Jordánu a slyší hlas z nebe, který ho prohlašuje za milovaného Božího Syna, se ta majestátnost téhle chvíle promění v sestup na poušť. V biblické hebrejštině má různá jména – Ješimon, osamělá pustina bez cest a vody, a především Midbar, rozlehlá, rovná nehostinná plocha, obývaná divokou zvěří, kde jedinými rostlinami jsou keře a trní. Biblická poušť téměř nikdy není tou písečnou pouští. Je produktem eroze, způsobené větrem a prudkými dešti a velkým výkyvem teplot mezi dnem a nocí. V Bibli samotné představuje nezbytnou zkoušku člověka, jakýsi proces iniciace, během které se skupina otroků, kteří opouštějí Egypt, stává vyvoleným Božím lidem.

Pobyt na poušti totiž člověku otvírá oči a srdce pro mnoho věcí a hodnot, kterých by si možná nikdy ani nepovšiml. A ta samotná prostornost pouště, vyprahlost a jednotvárnost a to ticho se pak možná odráží ve vnitřní krajině každého z nás jako zkouška a pokušení. Proto i Ježíš prožívá svou nezbytnou formu iniciace a přípravy na službu v Judské poušti, u Mrtvého moře, mezi neúrodnými skalami, kde pobývá 40 dní a je pokoušen satanem.

V judaismu je satan často považován za jakousi metaforu pro jetser hara, neboli zlý sklon či pud, jenž má být člověkem zkrocen a přiveden ke službě Bohu. Ostatně i naši křesťanští svatí, třeba svatý Prokop, jsou líčeni jako ti, kteří dokázali přemocí satana ovládnout ho a přimět ho k službě. Podle judaismu člověk přichází na svět s jetser hatov, jakýmsi altruistickým sklonem činit dobro, a s tím sklonem jetser hara, egoistickým, sebestředným sklonem činit zlo. Každý člověk má svobodnou vůli a může si vybrat, jakou cestou životem půjde. Pokud se však vydá na cestu zla, musí počítat s tím, že se nutně vydává na cestu smrti a že bude ničit život svůj i život těch, kteří jsou okolo něj.

Satanovým cílem bezpochyby bylo přimět Ježíše, aby popřel svůj vztah s Otcem a obrátil se ke své sebestřednosti. To je přece pokušení každého člověka – zajistit si sám sebe, chránit se a prosazovat se. A stejně tak byl v pokušení i Ježíš. Tahle základní struktura sebestřednosti je vždy stejná. Spočívá v tom, že toho druhého neuznávám jako osobu. Sebestředný člověk považuje jedině sebe za vybaveného kvalitami osoby. Ti ostatní jsou pouhé předměty, které může využívat ve svůj prospěch.

I my, jako Ježíš během těchto čtyřiceti dnů postu, jsme povoláni přemoci a ovládnout naši sebestřednost. A poznat, že přeludy a pokušení zázračně proměnit tvrdost kamenů ve vůni chleba se rodí pouze v našem srdci. Že pokušení moci a slávy jsou sny, které v sobě pěstujeme. Že iluze vnucovat se druhým a přitahovat jejich pozornost kejklemi a zázraky, jako je skok z chrámu, jsou přeludy, které přebývají v nás lidech. Ale měli bychom si také neustále opakovat slova, která se v celém písmu říkají pořád okola: „Nebojte se, já jsem s vámi.“

Čas na poušti je možná dlouhý, ale má svůj konec. Je to jen období čekání, čas touhy. Je to dlouhá a obtížná cesta, která začíná odchodem z otroctví a končí příchodem do požehnané země. Právě to je poušť exodu, která nás konfrontuje s křehkostí našeho lidství. A možná potom jsme všichni v pokušení se ptát: „Stálo to vůbec za to? Stál ten exodus za to? Nebylo by lepší zůstat v Egyptě? Co je to za spásu, když máme hlad a žízeň, když nám každý den nabízí pohled na stejný horizont?“

Není vůbec snadné přijmout, že skutečnost pouště a pokušení jsou nedílnou součástí naší cesty ke spáse. Ale právě tohle je cesta, která vede do zaslíbené země.