Moji milí, nastupujeme cestu k Velikonocům. Nastupujeme ji v těžké a temné době. Slavení Velikonoc nám každý rok přináší příležitost pochopit nově a hlouběji něco z tajemství Velikonoc, které je tajemstvím proměny. Papež František to říká zřetelně: je třeba konverze. Je třeba konverze církve, konverze našich srdcí a konverze světa. Konfrontujeme se s tím, jak zlo okolo nás – v církvi i ve světě – nově zdvihá hlavu. Hlídáme, jak na to máme odpovědět. Aby byla ta odpověď zralá, musíme vnitřně zrát. A doba postní, jak to je konverze k tomu obratu, je velice příhodná doba.

Papež František mluví o jedné nebezpečné nemoci církve, kterou je klerikalismus – mocenské, arogantní chápání autority. Něco takového jsme mohli v uplynulých dnech zblízka vidět i v souvislosti s naší farností. Hledáme, jak na to odpovědět, jak odpovědět na to, o čem papež František říká, že je nebezpečná nemoc církve, a o čem Ježíš říká: „U vás ať tomu tak není.“ Tohle je chování ve světě moci, v logice světa. U vás ať tomu tak není; vy buďte obrazem a symbolem úplně opačného jednání: „Kdo je u vás největší, ať je jako nejmenší a služebníkem všech.“ Vyklízejte ten kvas farizejský.

Něco podobného vidíme i ve světě, kde všude zlo zdvihá hlavu. Vidíme člověka, kterému demokracie, nejstarší demokracie západního světa, svěřila nejvyšší moc, a který je posedlý mocí. Ano, stojí za to se několikrát podívat na to jeho video, kde představil svou vizi, jak by měla vypadat část svaté země, odkud bude genocidou vyhnáno palestinské obyvatelstvo a kde vzrostou „tramphotely“ pro bohaté lidi s jeho velkou nadživotní zlatou sochou. To tam je; je třeba se na to dívat několikrát. My všichni, kteří máme určitou citlivost pro symboly, z toho dovedeme něco přečíst. Jak na to máme odpovědět? Je to výpověď o našem světě, nejenom o jednom člověku, jehož chorobné egomanství se pak promítá do egoismu národního, do nacionalismu a ničí svět. Je to výpověď i o té demokracii, která tomu neuměla zabránit. A my nemůžeme tváří v tvář všemu tomu zlu propadnout pouze hněvu; člověk ho musí nějakým způsobem projít a zpracovat. Ale nesmíme také propadnout strachu a rezignaci. Nesmíme se nechat zlem vtáhnout na jeho hřiště. Nesmíme ho v něčem napodobit. Musíme hledat kreativní cestu alternativy.

Alternativy v církvi, kterou je ta synodální cesta. Církev jako místo modlitby, kontemplace a vzájemné výměny zkušeností s obrovským respektem k té vnitřní pluralitě, která je bohatstvím církve. A také ve světě je třeba hledat novou tvář demokracie po té, která nebyla schopna zabránit nástupu populismu a někdy vysloveného fašismu na mnoha místech našeho světa. Je třeba hledat nový typ spolužití, který je prostoupen solidaritou, vzájemnou empatí a kreativním hledáním nových způsobů, jak spolu žít ve vzájemné úctě.

Ano, týká se to také každého z nás. Na konverzi. Týká se to i toho, jak prožíváme Velikonoce a postní dobu. Já sám jsem mnohá léta chápal postní dobu tak, že si člověk dá jakýsi závazek, že bude méně jíst a více se modlit, a tak dále, že budeme přijímat nějaké staré závazky k výročí toho či onoho. Tohle nestačí. Je dobré, že si člověk omezí jídlo – mnoho z nás má problémy s obezitou. Je dobré věnovat více času modlitbě, ale v tom to není. My nemáme teď přinést nějaké své takovéhle výkony. Jde o obrácení srdce. Opravdu obrácení – to znamená podívat se na věci z nové perspektivy, obrátit se a vidět to, co jsem neviděl nebo nechtěl vidět. To je to obrácení, to je konverze. Změna směru, schopnost podívat se na věci ještě z jiné strany. Všichni máme své stíny a místa, kde věci nevidíme. To je třeba prohlédnout.

Křesťanské společenství má být místem světla a pravdy, kdy se věci ukazují takové, jaké jsou. Přestaňme s tím upravováním jídelníčku a úpravou našich modliteb. Ano, máme se modlit ne jaksi více, ale jinak modlit. Jsem hluboce přesvědčen, tváří v tvář těm bolestem, které tvrdě doléhají do církve a do světa, že hledám cestu a východisko na kolenou. A zdá se mi, že jedním krokem je opravdu modlitba, ale ne ve smyslu, že prostě navršíme nějaké veršíky, ale jiný typ modlitby. To, že se budeme dívat na svůj život z perspektivy Boží.

Ten jezuitický způsob modlitby, který se tady učíme, také v mnoha duchovních usebráních zde a v Kolíně: Examen – podívat se na svůj každý den zpětně Božíma očima. Není to jednoduché odpoutat se od toho prvoplánového pohledu na svět, kde jsme do něj zapleteni nejrůznějšími lákadly, reklamami a lapáky emocí. Je třeba tyhle všechny věci, které také do nás doléhají, prostě překonat a udělat si v sobě hluboké vnitřní ticho. Ano, to je to, o čem mluví dnešní evangelium: najít tu komůrku. Dost už té povrchnosti, dost už té vnějškovosti. Ta vnějškovost by nás zabila. Je třeba jít do hloubky, sestoupit do té komůrky, kde si člověk zavře za sebou dveře a kde si udělá ticho ve svém srdci, aby se snažil naslouchat Božímu hlasu v tom, co se děje okolo nás a v nás.

Bůh k nám mluví, Bůh k nám mluví v našich životech a životech kolem nás. Naší povinností je naslouchat a snažit se rozumět, číst Boží řeč, to Boží slovo, které je ukryté v událostech, které se dějí a jejichž jsme součástí v tom či onom smyslu. Hledat, ale hledat právě tehdy, když najdeme tu vnitřní svobodu od toho, jak jsme prvoplánově do těch věcí vtaženi. Teprve ve vnitřní svobodě můžeme z těch všech věcí zaslechnout Boží hlas a čerpat sílu, aby nás to nezlomilo, aby nás to nevtáhlo do sebe, aby nás to nevtáhlo na to hřiště zla. Je třeba hledat kreativní odpověď. Stoupit do srdce věcí.

Velikonoce jsou pohledem na probodené Ježíšovo srdce. Nenáhodou poslední encyklika papeže Františka, možná vůbec poslední, mluví o Ježíšově srdci, o probodeném srdci světa. Ježíš přichází a legitimuje se svými ranami. V těch ranách světa okolo se můžeme setkat s Kristem, ne v těch pozlátkách, ne v těch krásných zbožných slovech, ne v těch rituálech, ne v zvykových věcech. V ranách světa, skrze ně, k nám volá Bůh a my před ním nemůžeme zavírat oči. Jsme postaveni doprostřed zraněného světa. Nedělejme z našeho postu jenom jakési cvičení na zhubnutí a zbožné pocity, ale na vnitřní proměnu. Bůh od nás chce, abychom se proměnili.

Křesťanství je proměna. Církev, je-li živá, se musí proměňovat. Naše srdce, je-li živé, se musí proměňovat. Naše víra, je-li živá, se musí proměňovat z té formální víry, souhlasu s těmito či oněmi články víry. Pozvat Krista do našeho života jako ten plamen, který spálí to, co je vnějškové, povrchní, okázalé, pokrytecké. Kde můžeme najít to jádro, které je čištěné v ohni.

V ohni tohoto našeho světa, tohoto našeho věku, který se může proměnit v oheň války a mnoho zničení, ale v těchto ohních se kalí to podstatné zlato. Nenechme se vtáhnout jenom do hněvu, nenechme se zahnat strachem, nepodléhejme zlu, které v mnoha podobách přichází a chce ovládnout náš život. Vydáváme se na cestu k Velikonocům, na cestu k velké proměně, kdy se život rodí ze smrti, kdy mnohé věci musí umřít, aby to, co je skutečně Boží, znovu vstalo v nové podobě. A to je vzkříšení, to je poselství Velikonoc – ta proměna, to, že Bůh, který jde s námi, proměňuje náš život, proměňuje naše dějiny a my se máme otevřít té jeho proměňující síle.

Ano, obraťme se a věřme Evangeliu. Amen.