Oběť je pojem, který je třeba dnes znovu promyslet a nově mu porozumět. Pro mnohá náboženství, zejména pohanská náboženství, ale i staré izraelské náboženství, má oběť jako svoji centrální kategorii. Kněží v pohanských náboženstvích jsou především obětníci, žreci, kteří podávají oběť bohům. A také Starý zákon nařizuje celou řadu obětí. Oběť má určitým způsobem vyjádřovat vděčnost, vědomí, že všecko, co člověk má, co dostal, včetně jeho života a jeho majetku, ale také jeho dětí, je všecko boží dar. A to, že to není jenom něco, co jemu samozřejmě patří, že je to jeho výrobek, ale že je to boží dar, to dával najevo tím, že prvotinu, určitou část, a ne nějakou okrajovou část – prvotinu, to nejlepší – obětoval. Zničil to. A takhle byly v mnoha náboženstvích oběti prvorozených.

Tento moment se vrací také ve Starém zákoně. Oběť Abrahámova je něco, čemu my těžko rozumíme. Pravděpodobně smysl toho je, že Bůh Izrael nechce tyhle oběti, oběti dětí, lidské oběti, ale že je nahrazuje těmi zvířecími obětmi. Možná, že tam šlo ještě o něco jiného. Možná, že ta Abrahámova oběť byla spíše jakýsi rituál, kterým procházeli dospívající chlapci. Byli konfrontováni s nebezpečím smrti a tím se stávali dospělými. Je tam mnoho věcí. Je to svět, který je velmi vzdálen od našeho způsobu myšlení a života. I ty zvířecí oběti a to, že se obětovalo něco z každého pokrmu a z každé úrody, je něco, co my také těžko chápeme.

Křesťanství vlastně zrušilo všechny tyhle oběti a říká, že v oběti Kristově jsou všechny tyhle oběti dovršeny a zrušeny. Všem je i otázka, jak rozumět oběti Kristově. Často se jí rozumělo v tomhle vlastně prastarém smyslu, že je tady obětováno něco, aby se usmířil rozzlobený bůh. Ta myšlenka, jak se tradičně v mnoha typech křesťanské teologie říká, nám to asi nezní. Asi tam začíná to, čemu my možná víc rozumíme, to, že člověk žije obětavý život, že se stravuje a dává.

V tom mechanismu obětí bylo také nebezpečí, že to bude jakési kupčení s Bohem. Dokonce i v tom prvním textu, který jsme četli ze Starého zákona, je to naznačeno, autor si je toho vědom. A svým způsobem to čteme i v tom Petrově slově v dnešním evangeliu: „Pane, my jsme tedy obětovali všechno, všeho jsme se vzdali, jdeme za Tebou. Co za to? Co za to bude?“ A Ježíš říká: dostanete spoustu matek, sester, bratrů, ale s pronásledováním a život věčný.

Člověk někdy, když o tom velmi osobně přemýšlí, říká: ano. Pro službu v církvi se člověk vzdává mnoha věcí a dostává mnohé sestry, bratry, děti, příbuzné s pronásledováním. A ta vyhlídka na život věčný je něco také, o čem dneska je třeba trochu přemýšlet. Teď jsme o tom o víkendu hovořili s našimi katechumeny a biřmovanci: do jaké míry je pro nás ta perspektiva věčné odměny něco, co má pro nás tu motivační sílu. Určitě to bylo něco, co bylo hrozně důležité pro křesťany mnoha generací. Za všechno to strádání a příkoří budou mít život věčný.

Pro naše chápání, nebo mnohých z nás, se ten život věčný trochu ztratil, nebo eschatologické představy, jak jsme právě o tom víkendu mluvili. Ty eschatologické představy dnešní generace křesťanů nejsou tak velmi živé. Možná je to tím, že jsme měli to nebe i peklo obsazené určitými našimi představami a zkušenostmi, ale zkušenosti naší doby určitým způsobem znevěrohodnily naše představy. Ta pekla našeho světa určitým způsobem zesměšnily ty představy pekla jako nějaké mučírny s kotli. A ty ohromné možnosti, zábavy a nabídky našeho světa také zastínily tu představu nebeské odměny, v níž člověk bude v jakémsi ráji.

A i ta představa věčně pokračujícího života mnoha lidí také není tak velmi atraktivní, je-li život mnoho lidí dlouhý a v tom stáří také hodně obtížený. Je třeba asi ty věci nějakým způsobem nově promyslet. Jestliže se ty představy o nebi a pekle znevěrohodnily, tak bychom asi s těmi představami neměli vylít i tu samotnou myšlenku eschatologického završení. Je třeba o ní nějakým způsobem nově myslet. Tak ten život věčný je třeba představit ne jako nějaké prodloužení zdejšího života, ale jako život v plnosti. Jako život naplněný smyslem. Jako pravý život, který začíná už zde, v tomto životě.

Jestliže Krista pozveme, aby byl centrem našeho života, tak pak ten náš život dostává určitý rozměr, který relativizuje i samu smrt. Pak smrt není tak strašně důležitá, ale je to něco trošku jiného než jenom vyhlídka na posmrtný ráj. Takže tady je mnoho věcí k promýšlení a meditaci, protože často s těmi představami, které zastaraly, jsme pokušení vylít i to pravdivé a smysluplné, co je za nimi. Naše práce o těch věcech přemýšlet a hovořit nám umožňuje trochu rozhrnout ty představy, ty projekce našich fantazií, přání, strachů a otevřít se tomu tajemství, které je nám vzdáleno.

Tak se na to podívejme. Amen.