Ten úryvek evangelia, kterému jsme dnes naslouchali, je zajímavý z mnoha úhlů pohledu. Nejen co se toho obsahu týče, ale i celé té kompozice a vzniku textu. Vidíme, že Lukáš přejímá některé výroky, které nacházíme i u Matouše, a zasazuje je do úplně jiného a nového kontextu. Hovoří především o různých nedostatcích v našem vzájemném chování v církvi, protože ti, kterým je text určen, jsou právě ti, kteří žijí v prvních křesťanských komunitách. Už to příslovečné rčení o slepém, který vede jiné slepé, se nachází u Matouše v 15. kapitole, ale tam se vztahuje k farizeům. U Lukáše je naopak řeč adresována jeho křesťanskému společenství. Je tedy jasné, že podobné věci, které zažíváme i dnes, se děly už tehdy. Některé naše mezilidské nedostatky bychom mohli označit za věčné a téměř nesmrtelné.

Co si pod tím představit, je asi každému jasné. Někdo prostě nevidí vlastní neschopnost, vlastní chyby, a přesto chce nějakým způsobem vést a poučovat druhé lidi. Víte, já sám se musím přiznat, že kdykoliv naslouchám třeba ve svátosti smíření jiným lidem, připadám si někdy podobně, protože málokdy se stane, že by dotyčný člověk, který něco říká, se v něčem netrefil do toho, co se týká mě samotného. Je tedy vždy lepší, než udělovat úžasné rady, mentorovat a poučovat druhé, naopak pomáhat a navzájem si třeba pomoci v tom, co nám pomáhá, abychom některé věci z našeho života se snažili odbourávat.

Ten další výrok o učedníkovi, který následuje svého mistra a nechá se jím formovat, se také nachází u Matouše, ale opět je vložen do jiného kontextu, tentokrát do Ježíšovy misionářské řeči. Odráží židovskou myšlenku, že učedník není povolán k tomu, aby překonal svého mistra, ale aby se mu podobal osvojením si jím předávaného učení. U Lukáše je opět důraz kladen na formaci člověka v církvi, což zároveň otvírá pohled do života prvních křesťanských komunit v Lukášově době. Učedník následuje svého mistra a nechá se jím formovat. Měl by být ochoten a s vděčností přijímat to, čemu ho druhý učí.

A co víc, a to je možná ještě důležitější, nejde jen o slova. Podle rabínské tradice se žák učí nejen nasloucháním mistrovým slovům, ale také tím, že žije po jeho boku a sdílí jeho život. Mezi nimi panuje otevřený, průhledný a transparentní vztah, jako byl mezi Ježíšem a dvanácti. Jestli to tak funguje i v dnešní církvi, tu odpověď ponechám na každém z vás. Naopak mistr je autentický učitel, který dává žákovi růst a s pokorou mu předává učení, které sám přijal, tak jako Ježíš, který předává učedníkům slovo, které není jeho, ale Otcovo.

Následuje ta velice známá věta o trámu ve vlastním oku a třísce v oku bratra. Bezpochyby jde o to, aby se člověk nikdy necítil být soudcem druhých lidí. Aby pokorně přiznal, že sám je hříšník a měl by být s druhými solidární. Bohužel v našem církevním i mezilidském životě toto napomínání druhých často, místo aby vedlo k pomoci a k obrácení nebo k odpuštění a smíření, vyvolává rozkol, nepřátelství a končí rozdělením, místo aby podporovalo a budovalo vzájemné společenství mezi lidmi. Tuto sérii vět uzavírá poslední obraz o stromu a ovoci. Myslím, že ten obraz sám o sobě je velmi výmluvný. Říká, že k následování Ježíše nestačí pouhá slova. Nestačí pouhá vyznání. Je třeba se vždy dívat na chování, na plody činů, které člověk koná, a Ježíš potom přichází od toho chování samotného, které pohoršuje, ke kořenům takového chování, k lidskému nitru, k srdci.

A zejména ta závěrečná věta našeho textu ukazuje úzký vztah mezi slovem a nitrem, srdcem. Ústa mluví to, čím přetéká srdce. Myslím, že to je vždy tak trochu pravda, že když něco říkáme, naše slova nezprostředkují jen pouhou informaci, ale vždy předávají i kousek nás samotných. Nikdy nemluvíme jen o něčem, ale mluvíme také o sobě. Slovo nás svým způsobem obnažuje, protože vychází z našeho nitra, z našeho srdce. Odhaluje něco z nás samotných. Jako takové se bezpochyby může stát nástrojem přetvářky, lži a nepravdy.

Dobrá kvalita církevního života, vztahů v církvi, by se měla projevit především v naší vzájemné komunikaci. Víte, nemohu si nevzpomenout na jeden velmi moudrý výrok sv. Ignáce, který popisoval, jak by lidé měli spolu vzájemně komunikovat. Sv. Ignác napsal v duchovních cvičeních: „Předpokládá se, že každý dobrý křesťan musí být ochotnější vykládat výrok svého bližního v dobrém než ve špatném smyslu. A nemůže-li ho dobře vyložit, ať zjistí, jak tomu výroku ten druhý rozumí. A rozumí-li mu špatně, ať ho s láskou opraví. Nestačí-li to, ať hledá všechny vhodné prostředky, aby se ten druhý zachránil.“

Opět si udělejte vlastní představu, vlastní názor o tom, jak někdy mezi sebou v církvi komunikujeme. Slovo, které člověk vyslovuje, má totiž v sobě vždy moc život dát nebo ho vzít. Ostatně již kniha Přísloví říká, že jazyk má moc nad smrtí i životem. Lži, pomluvy, řeči, které zkreslují skutečnost, řeči, které manipulují lidmi, a řeči, které lžou tím, že míchají útržky pravdy s dávkami lži, jsou příklady řečí, které usmrcují. Ve slovech a řeči je však také riziko, že pomocí velkých a duchovně velmi vznešených slov vytvoříme jakousi virtuální realitu kolem sebe, která potom nahradí skutečnost, nebo ji úplně vytlačí.

Existuje totiž riziko, že se život víry zredukuje na pouhé krásné řeči, jako by dotyčný člověk, který o Bohu mluví pěkně a třeba i pravdivě, byl osvobozen od toho, aby ta slova skutečně uváděl do praxe. A tak zbývá vlastně poslední otázka. Jestliže Ježíš přirovnává člověka ke stromu, máme vůbec naději se nějakým způsobem změnit? Vždyť strom se přece změnit nedá. Pomohu si jedním pěkným krátkým textem od kardinála Špidlíka, protože on na tu otázku odpovídá: „A přece se dá změnit. Každý, kdo se věnuje zahrádce, dobře ví, že takzvaným štěpováním se planá jabloň přemění v ušlechtilý druh. Už sv. Pavel používal tohoto přirovnání o našem spojení s Kristem.“ Pokud do sebe skutečně budeme vštěpovat Boží slovo, Ježíšova slova, postupně se přeměníme ve strom s nádhernými plody. Ať už si tedy o sobě myslíme cokoliv, že jsme třeba někdy tím neplodným stromem, který plodí jenom budláčí, mějme vždy naději, že každý z nás se může změnit. Amen.