Celé Ježíšovo veřejné působení prostupuje spor s farizeji. Je třeba si říci, že farizejové představovali určitou morální a intelektuální elitu tehdejšího židovstva. Byli to farizejové, kteří mnohými rysy svého učení byli Ježíšovi nejbližší z těch ostatních proudů, které byly v tehdejším židovství. A byli to farizejové, kteří jako jediní z těch židovských proudů přežili pád jeruzalémského chrámu, zničení toho starého hebrejského náboženství, které bylo soustředěno především na kult chrámový, jak jsme o tom nedávno mluvili, a přinesli vlastně judaismus až do dnešních dnů.

Mnozí z nich byli opravdu lidé učenliví a příkladní. Ovšem, často mezi těmi nejlepšími bývají také ti nejhorší. A to, co je často nejblíž, tam jsou největší pokušení. Pokušení těch dobrých a spravedlivých byla pýcha, formalismus, povrchnost a přímo pokrytectví. Proto se slovo "farizeus" uhnízdilo v běžném jazyku jako synonymum pokrytce. Vůči farizeům jako celku je to nespravedlivé, ale je to označení určitého typu náboženského postoje, který nebyl zdaleka jenom v tehdejším judaismu, ale který prochází také celými dějinami církve až dodnes. Spor mezi Ježíšovou svobodou a tím uzavřeným, zákonickým, formalistním, povrchním náboženstvím farizeů prostupuje celými dějinami náboženství.

Když čtete polemiku Ježíšovu s farizeji, Ježíš nešetřil tvrdými slovy. Říkal jim pokrytci: "Cedíte komára a polykáte velblouda. Zabýváte se prkotinami a to podstatné vám naprosto uniká. Lpíte na formálních věcech, ale podstatu srdce věcí nevidíte. Oči máte a nevidíte. Uši máte a neslyšíte. Nevidíte to, co je důležité." Ano, budou napadat Ježíšovy učedníky: "Jak to, že jedí rukama rituálně neumytýma? Jak to, že drolí z klasů země v sobotu, když je to zakázáno? Jak to, že ty, Ježíši, uzdravuješ v sobotu?" Uzdravuješ v sobotu. Ježíš vždy uzdravuje v sobotu. Ne proto, aby naštval farizeje, ale aby jim ukázal, že to není služebná práce, která je zakázaná. Ta jeho služba bližním je bohoslužba. A právě šabat je pro bohoslužbu. Ale bohoslužba není jen formalistický rituál, ale služba Bohu.

Tato povrchnost, formalismus, puntičkářství, to je ten jed farizeů, to je ten kvas farizejský, vůči kterému Ježíš tak tvrdě vystupuje a který je tak nebezpečný i v současné církvi. Papež František o tom velmi často mluví. "Mějte odvahu, experimentujte. Ti, kteří si myslí, že všechno musí být tak, jak to vždycky bylo, to je jed církve," říká papež František.

Toto podobenství ukazuje na jeden mechanismus, kterému věnoval velkou pozornost analytická psychologie, zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung, když mluví o takzvaném mechanismu stínu. Hlubinná psychologie říká, že každý člověk má svůj stín. Má určité rysy osobnosti, které si není ochoten a schopen přiznat. To, co na sobě rád přehlíží a nevidí. Jedině ďábel pováděn vítkami nemá stín. Každý člověk má stín. Každý člověk má tu svou část, kde dluží. Jedním z nejdůležitějších kroků na duchovní cestě je přiznat si ten svůj stín. Nestotožnit se jenom s tou svou personou, s tou maskou, s tím, co je na nás hezkého a obdivuhodného. Uvědomit si naše slabiny, naše dluhy, přiznat si je.

Ten, kdo toho není schopen, kdo tyhle věci nechce vidět a zatlačuje je do podvědomí, se zbavuje toho stínu tím, že je projektuje na druhé. Tam dovede ty věci nazvat, odsoudit, bojovat s nimi. Je to typické po celé dějiny lidstva a dějiny církve také, jak ti lidé, kteří jsou největšími fanatiky a bojují proti těm nevěřícím, pochybujícím a liberálním, často trpí vevnitř strašnými pochybnostmi a nedokáží se s nimi vyrovnat. Promítají to na druhé a tam to dovedou odsoudit. Největší bojovníci proti homosexuálům a jakési toleranci a vstřícnosti vůči homosexuálům se ukázalo, že zpravidla byli sami homosexuálové, kteří buď žili dvojí život, anebo si nebyli schopni tuto svou stránku vůbec přiznat a bojovali s ní navenek.

Když vidíte někdy fanatika, často je to člověk, který je vnitřně strašně nejistý. Lidé, kteří jsou pevní ve své víře, nemají potřebu ji vnucovat druhým, vnucovat násilím, stále vést nějaké kulturní války a tak dále. To dělají ti lidé, kteří jsou vnitřně nezralí, vnitřně naplnění konflikty, které si nejsou schopni zpracovat. Není tak úplně lehké si přiznat, že máme také své slabé a temné stránky, ale je to strašně důležité, když člověk tyhle věci dovede integrovat a říci si: "I toto jsem já." Je to dobré vyzkoušet si na tom, když nás někdo hrozně štve. Asi nám celkem nic neudělal, ale je nám protivný. A je dobré se někdy zeptat, jestli nám nenastavuje zrcadlo, jestli nám neukazuje právě ty stránky naší osobnosti, které si nechceme přiznat. To je velice dobré psychologické cvičení. Když proti někomu bojujeme, někdo je nám nepříjemný, zeptejme se, jestli nám nenastavuje zrcadlo, jestli to, co v něm odsuzujeme, není právě náš problém.

Umět říci: "I toto jsem já," a vtáhnout tyhle věci do sebe znamená, že člověk je daleko pravdivější a plnější osobností, než ten, který se stotožňuje jenom s jednou stránkou a tu druhou pak promítá do druhých. Přijmout ten vlastní stín, tenhle akt pokory a pokání, to všechno je vlastně tím velkým tématem doby postní, do které ve středu vstupujeme. A samozřejmě nejen této doby.

To je něco, co dovede vnést pokoj do světa, uvolnění mnohých sporů, protože nejen spory jsou to, že člověk zápasí s tím svým vlastním vnitřním ďáblem. Jan Zahradníček, velký křesťanský český básník, má v díle "Lasaleté" ten verš: "Můj příteli, můj bratře, ten, kdo půjde a natře svět ošklivou barvou nenávisti, namáčí štětec v srdci svém jako ve tvém. Na hlavici obžalovaných i pro nás místo je." Takže přiznat si ty věci a nezbavovat se tohoto projekcí do druhých, tak se vytvářejí stereotypy, masové stereotypy. To jsou ti evangelíci, to jsou ti Němci a tak dále. To jsou všechny naše stereotypy, kterými se zbavujeme toho, co nedokážeme integrovat a přiznat si.

Vytváření stereotypů, ty obrazy nepřátel, často vychází z toho, že člověk nevidí to břevno ve svém oku, ale dovede báječně vytahovat ty prkotiny, maličkosti na druhých. Dívá se na ty maličkosti a podstatné věci nevidí. Nemá na to brýle. Takže prosím, vezměme tuhle radu vážně. Ježíšovu radu a zkušenost analytické psychologie. Zkusme se podívat na své vnitřní nepřátelství, tenze a nezbavovat se těch věcí. Musíme se s nimi sami vyrovnat, sami je nějakým způsobem integrovat a zpracovat. Pokud to neděláme, projektujeme to na druhé a z toho jsou největší nepřátelství, nedorozumění a nakonec i války mezi lidmi.

Amen.