Celé Ježíšovo veřejné působení prostupuje jeho spor s farizeji, zvláště s těmi, kteří lpěli na formálních méně významných věcech, ale naprosto jim unikala podstata věci. „Proč tvoji učedníci jedí s neumytýma rukama a tím se provinují proti jasně daným náboženským předpisům? Proč ty sám stoluješ na podezřelých místech a s podezřelými lidmi, s nevěstkami a hříšníky? Proč tvoji učedníci trhají v sobotu klasy, když se to nesmí? Proč ty sám uzdravuješ v sobotu, kdy je veškerá činnost zakázána?“ Farizeové se pohoršují a stěžují si. Ježíš jim odpovídá tvrdě: „Pokrytci. Cedíte komára a polykáte velblouda. U druhých kritizujete malicherné věci, třísku, ale to velké dřevo ve vlastním oku nevidíte.“

Kardál Martini v jedné své knížce uvádí spor, který měl jistý farář se svými farníky. Ti slavili svatební hostinu na zahradě, a když začala pršet, přesunuli se do kaple a pokračovali v hostině tam. Rozčílení farníci ukázali faráři na to, jak Ježíš slavil se svatebčany v Káni Galilejské. Farář vytasil teologický trumf: „Ale v Káni Galilejské přece neměli nejsvětější svátost.“ Ano, neměli tam nejsvětější svátost, měli tam jen živého Ježíše. To je zcela výstižné pro tento typ zbožnosti. Formalistické chápání liturgických předpisů odtrhuje liturgy od skutečné, živé přítomnosti Krista ve společenství. Svátosti jsou objektivizovány a zpředmětněny. Zachází se s nimi už ne jako se znameními, která odkazují k tajemství, jež je v nich skryto a které zprostředkovávají, nýbrž jako s fetišovými idoly modlářsky. Jak říká sv. Pavel, litera zabíjí, duch oživuje.

Ona konverze, po které volá papež František, spočívá v oživení církve zmrtvělé klerikálním, mocenským a povrchním ritualistickým přístupem. Musíme se proměnit ve společenství proměněné živým vanutím ducha. Litera zabíjí, duch oživuje. Jde o spor mocensko-klerikálního chápání církve a chápání synodálního, pojetí církve jako společné cesty. Ve světě, říká Ježíš, ti nahoře uplatňují moc, ale u vás, ať tomu tak není, u vás, ať je první jako poslední, ne jako pán, ale služebník všech. Chápání autority jako moci ve světě je zesvětštění církve.

To, o čem mluví Ježíš v podobenství o třísce a břevnu, rozebírá psychologie v teorii o projekci, přenosu, snad nejlépe vyjádřené naukou o stínu v analytické psychologii Karla Gustava Junga. Každý člověk má svůj stín, tu část své osobnosti, kterou si nechce a často neumí přiznat. V pohádkách a legendách se ďábel pozná podle toho, že nemá stín. Kdo si nedokáže svůj stín přiznat, projektuje ho na druhé a tam se s ním dovede vyrovnat. Fanatici, kteří druhé obviňují z náboženských pochybností, sami často těžce trpí pochybnostmi, avšak nedovedou se sami s nimi vyrovnat. Zatlačují je do nevědomí a potom je projektují, připisují druhým. Ukázalo se, že největší bojovníci proti homosexuálům v církvi byli sami homosexuálové. Někteří vedli dvojí život, jiní tyto sklony sami před sebou skrývali.

Když určité kruhy v církvi zredukovaly křesťanství na sexuální morálku a stále kritizovaly bezbožný svět, celkem logicky tím ve světském prostředí vzbudily odezvu. Podívejte se do vlastních řad. Není snad pravdivé slovo Ježíšovo: „Pokrytci, vyjměte nejdříve břevno z vlastního oka?“ A náhle se otevřela stavidla potlačované pravdy, statisíce doložených případů sexuálního zneužívání kleriky po celém světě. Byla to jedna z největších ran, kterou věrohodnosti církve nezasadili nepřátelé, nýbrž její vlastní lidé. A bohužel, kdyby to neotevřela média, tito lidé by to chtěli ututlat navěky. „Zakrývejme to, jen aby nevzniklo nějaké pohoršení.“ Už svatý Augustin jasně napsal: „Raději, ať nastanou pohoršení, než aby se zakrývala pravda.“ Není nic skrytého, co nebude odhaleno, říká písmo. Jen pravda nás osvobodí.

Můj milý, blíží se postní doba. Doba pokání, doba pravdy. Podívejme se všichni do svých srdcí, a zejména ti, kteří neustále posílají stížnosti a udání na druhé. Zamysleme se nad mechanismem projekce. Přestaňme se zabývat povrchnostmi a formalitami. Ptejme se, co je to opravdu podstatné. Zápas Ježíše s kvasem farizeů a zákonníků stále pokračuje. A my se musíme rozhodnout, chceme-li stát v Ježíšově svobodě, anebo zda chceme z církve udělat armádu velkého inkvizitora z románu Dostojevského.

Církev není a nesmí být armáda. Má být rodina. A poslušnost církve spočívá ve schopnosti vzájemného naslouchání. Amen.