Číhošťský farář Josef Toufar zemřel přesně před 75 lety na následky mučení a bití, kterým ho ve valdické věznici podrobili příslušníci Státní bezpečnosti. Možná bych pro ty z vás, kteří se v těchto událostech příliš neorientují, připomněl, že 11. prosince 1949 se v kostele v Číhošti na Vysočině během jeho kázání rozkýval dřevěný oltářní kříž. Dodnes nevyjasněná událost vešla do dějin jako Číhošťský zázrak. Tu událost vidělo asi 20 svědků. Zázrak se poté roznesl po celém Československu a do této malé zapadlé vesnice se začaly sjíždět stovky poutníků a zvědavců.

Sám Josef Toufar tuto událost popsal v jednom dopise z ledna 1950: „A ke konci kázání jsem pravil: Uprostřed vás stojí, kterého mnozí neznají, zde ve svatostánku je náš Spasitel. A při těch slovech jsem ukázal na oltář. A tu všichni, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak kříž na svatostánku se začal naklánět.“ Taková událost nemohla v té době zůstat bez odezvy. Režim se snažil v té době oslabil vliv církve ve společnosti. Jeho představitelé chtěli této události využít ke zahájení procesů s duchovními. Farář Josef Toufar byl zatčen a obviněn ze zinscenování celého zázraku. Veřejnosti byl vylíčen jako podvodník, který hýbal s křížkem za pomocí gum a per a podvedl tím prostý venkovský lid.

Při výslechu Toufar odmítl obvinění, že by křížem pohyboval pomocí nějakého technického zařízení. V následujících týdnech podstoupil kruté bití a mučení ve valdické věznici a koncem února pod nátlakem podepsal vykonstruované přiznání, které ale nakonec odvolal. O události byl natočen jeden z nejohavnějších snímků české kinematografie „Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází“. Dodnes je možné ho shlédnout na YouTube. Sám dokument je podílem na celém zločinu na nevinném člověku.

Den po natáčení tohoto filmu, ve kterém se Toufar objevuje jen na několika záběrech, protože byl tak zmučený a zesláblý, že ani nemohl chodit a vystoupit na kazatelnu, byl Toufar 25. února převezen z Valdic do státního sanatoria v Legerově ulici v Praze. Tam byl ještě téhož večera operován, ale následně za několik hodin zemřel na následky mučení. Po této historii následovala akce K – přepadení klášterů, zrušení řeholních řádů, monsterprocesy s církevními představiteli a zabavení a rozkradení církevního majetku.

V dubnu 2013 dala Česká biskupská konference souhlas k Toufarovu blahořečení. Proces stále pokračuje a ještě není ukončen. Víte, lidská paměť je svým způsobem krátká a často vzpomíná pouze na dobré události. Myslím ale, že na události, které byly vrcholným zlem v dějinách českého národa, bychom zapomenout neměli. Smrt a umučení Josefa Toufara bychom si měli připomínat, možná zvláště nyní, v čase, ve kterém žijeme.

Když se opět objevují různé politické síly, které neskrývají obdiv k silným vůdcům, autoritářství a koneckonců ani k Rusku, ze kterého komunismus v bolševické formě ovládl Československo na dlouhých čtyřicet let. Právě z tohoto důvodu může morální a duchovní síla Josefa Toufara být posilou a připomenutím, že jako křesťané v současnosti nemůžeme jen stát opodál. Především bychom sami těmto věcem neměli podlehnout, protože víme a můžeme číst v médiích, že představitelé těchto různých politických sil, ať už v Rusku, nebo dnes ve Spojených státech či třeba v Maďarsku, se křesťanstvím nebo spíše nějakou jeho karikaturou rádi ohánějí a zaštiťují.

Možná proto někteří křesťané s nejistotou ze současného vývoje západní společnosti k těmto silám vzhlíží s kusem nadějí. Ale tahle naděje je falešná. Naděje křesťana nemůže být nic jiného než Kristus. A také dnes, možná podobně jako Toufar, stojíme před Ježíšem a naše volba, jak napsal italský evangelický teolog Fulvio Ferrario, zahrnuje alternativu mezi obtížemi víry, která vede dialog s demokratickým paradigmatem, a typem křesťanství, které není v krizi, ale své hlásání mění v autoritářskou ideologii nebo konformní spolupráci s ní. Nepodlehněme a věřme ve stejnou víru, v kterou věřil i Josef Toufar, když ho ve Valdicích příslušníci StB ubíjeli k smrti.