Jak už jsem, přátelé, řekl na začátku, mnoho událostí kolem mne ve mně nevyvolává příliš optimismu – celé to rostoucí napětí ve světě a ty zjevně expansionistické ambice velkých zemí, všechny ty války a nakonec i ta neschopnost naší staré Evropy najít společný hlas. Nedopadne to nakonec, vlastně jako už vždycky, že si ten car v Rusku a ten král v Americe, protože asi jste viděli, že si vydali ty obrázky, na kterých měl Trump korunu, zase budou dělit svět, jak se to dělo před staletími, že zase ten silnější, agresivnější, násilnější a bezohlednější vlastně zvítězí? A je člověk odsouzen k tomu, aby vždycky podlehl, přemožen vlastní agresivitou?

Pak i v té naší vlastní zemi, v celé politice a možná i v církvi, jako bychom spolu nedokázali nacházet společnou řeč. A někdo dokonce tvrdí, že celá společnost je vlastně rozdělena a možná i církev. Nicméně domnívám se, že tenhle možná spíš sociologický pohled by byl neúplný, pokud bychom si neuvědomili, že člověk je rozdělen především sám v sobě. Univerzalitu Boží lásky v Kristu je třeba skutečně chápat do hloubky. Bůh nás svou láskou miluje i v naší nelásce a dává své lásce kralovat i nad tím, co je v nás nemilující.

Je třeba překonat onu dnes tak stále více a více rozšířenou sebenenávist. Je třeba rozpoznat, pojmenovat a přijmout vnitřního nepřítele. Je třeba milovat, to je přestat nenávidět ty části sebe sama, které v sobě možná někdy ani nechceme vidět, a přesto v nás jsou. A odpustit si, že je hostíme. To znamená přijmout to, že jsme takoví, jací jsme. Protože agrese vůči sobě se nezřídka stává agresí vůči druhým. Možná tohle by mohl být ten první klíč, jak pohlížet na ta silná Ježíšova slova. A právě v tomto kontextu bychom se měli zamýšlet nad jeho příkazem milovat nepřátele – tedy ty, kdo nám ubližují, kdo nás nenávidí a chtějí nás především ve vlastním srdci zahubit.

Dokonce i první komentátoři Evangelií právem hodnotili tento Ježíšův příkaz milovat své nepřátele jako něco nového. Něco nového ve srovnání s tou normální lidskou moudrostí. A dokonce i sami synové Izraele dosvědčovali, že tímto požadavkem Ježíš překročil celou Tóru. Vždyť i na mnoha stránkách Starého zákona nalezneme obraz Hospodina, který nenávidí své nepřátele, tj. bezbožníky, mstí se jim a totéž žádá od svého národa. Může tedy Ježíšův učeník skutečně prožívat lásku k těm, kdo mu ubližují? Myslím, že každý z nás ví, jaký boj musíme vést, abychom jenom neopláceli zlo dalším zlem.

A pak si uvědomuje, že je téměř nemožné pěstovat v srdci pocity lásky k těm, kteří se projevují jako nepřátelé, ti, kteří nám ubližují. A nakonec, je vůbec možné lásku přikázat? A asi bychom si měli uvědomit, že v Bibli je příkaz, který Bůh dává člověku, nejen příkazem, ale je také vyjádřením jakési možnosti. Dříve než říká „musíš“, říká „můžeš“. Příkaz potom může v člověku probudit schopnosti a zdroje, kterých si nebyl předtím ani vědom, které si možná ani nepředstavoval. Ostatně koho by kdy napadlo reagovat laskavým a mírným způsobem na ty, kteří ho urážejí, ponižují, pomlouvají, kteří mu ubližují?

Je také nutné si uvědomit, že ten příkaz není postaven na nějakou sentimentální, citovou rovinu. Nenařizuje nám, abychom chovali city náklonosti k těm, kdo nás nenávidí. To přece není ani někdy možné. Je spíše postaven na rovinu práce, těžké práce. Něčeho konkrétního. Mnohem víc než na té afektivní rovině nám naznačuje konkrétní činy, které je třeba uskutečnit, a chování, které je třeba přijmout. To je přece to, co ten text rozvíjí po tom Ježíšově těžkém příkazu. Pokud tě někdo nenávidí, uč se ho milovat a prokazovat mu dobro.

Nejprve je třeba zastavit ten neustálý film nenávisti a agrese, ublíženosti, který se nám přehrává v hlavě, pokaždé když se nás druhý dotkne. Pokud tě někdo proklíná, i přes všechny rozbouřené emoce mu požehnej. Tedy přej mu dobro. Pokud se k vám někdo chová špatně, modlete se za něj. To někdy znamená, obrátit svůj pohled ke Kristu a ke kříži a odvraťte se od agrese a sebelítosti, která je v každém z nás. Možná jen tak můžeme přerušit tu spirálu násilí, hněvu. Jen tak můžeme obrátit list.

Víte, každý očekává ránu, když vám dá facku, trucovitou pomstu. Takhle se to dělalo vždycky. A co kdybychom se konečně učili psát jiný příběh? Vybudovat kolem sebe a především sobě aspoň metr čtvereční, v němž se Evangelium stane možným. A nečekat, až se změní ti druzí, a potom se změním já. Ne, začněme u sebe.

Na druhou stranu je třeba si také uvědomit, že křesťan není nějaký bodrý chlapík, tak trochu hlupák nebo poloblázen, kterému je vlastně všechno jedno, i když mu ostatní nadávají a fackují ho. A není ani stoikem bez vášní a emocí. Křesťan je ten, kdo je ochoten každý den s Boží pomocí pracovat na sobě samém, protože si uvědomuje, že láska není samozřejmá věc. Láska k nepřátelům už vůbec ne. Tahle práce zahrnuje především zřeknutí se pomsty, tedy oplácení zla za zlo.

Pak je třeba rozpoznat hněv, který v nás převládá a projevuje se v tom vnitřním monologu a myšlenkách vůči tomu, kdo se stal naším nepřítelem. Hněv je především odhalením nás samých a ne tylko odsouzením toho druhého. Naslouchání hněvu v nás může vést k tomu, abychom jej dokázali zkrotit a proměnit v nedestruktivní, ale pozitivní živou energii. A může pomoci na nelehké cestě k pochopení druhého člověka a jeho nepřátelství. Přičemž pochopení neznamená ospravedlnění, ale změnu našeho pohledu na něj.

Především tím, že si uvědomujeme, že náš nepřítel je vždycky člověk, ten je bratr a sestra. Člověk, ať už ti dělá cokoliv, je bratr, říká Jan Zlatoústý. A nepřítel, který mi škodí, je skutečně mým bratrem a mou sestrou, kterého zlo ode mě odehnalo a zároveň ho odehnalo od jeho lidství.

Milosrdným a milujícím se potom můžeme stát jenom, pokud dovolíme Otci, aby nás oslovil. Pokud mu dovolíme jednat, pokud se jím necháme naplnit. Proto i Evangelium, které jsme dnes četli, začíná výzvou: „Vám, kteří posloucháte, říkám.“ Ježíš dobře ví, že naslouchání předchází každému činu, že morálka pramení z naší víry, že nový život v Kristu je možný jen proto, že tu je právě Kristus.