Četli jsme obtížný a náročný text. Nejprve je třeba si uvědomit, o čem bylo řečeno na začátku. Vám, kteří posloucháte. Slyšel jsem z minulého týdne, náročného pro naši farnost, několikrát, že církev je armáda, musí se v ní poslouchat. To je naprosto špatná teologie. Církev není armáda, církev je rodina, a poslušnost v církvi není armádní poslušnost, kdy někdo dává rozkazy a druhý je slepě plní. Poslušnost v církvi znamená vzájemné naslouchání. To slovo poslušnost pochází z naslouchání. Papež František toto velmi zdůrazňuje. Poslušnost v církvi není vojenská, ale je poslušnost vzájemného naslouchání – naslouchání tomu, co nám říká Bůh do našeho svědomí a srdce. Někdy i skrze ty, kteří nám jsou nějakým způsobem nepohodlní.

Takže toto o poslušnosti, poslušnost je naslouchání. Jednat bez naslouchání, vyžadovat poslušnost jako v armádě, to je naprosto protikřesťanské. Pak jsou ta slova: milujte své nepřátele, nastavujte druhou tvář. Ano, člověk čas od času dostává rány, někdy i rány zezadu, někdy i rány z míst, kde by je nečekal. A samozřejmě to člověka vede k hněvu a k tomu, že by rád ty věci oplatil. Máme chuť, když nám někdo vyrazí oko, vyrazit mu aspoň dvě, když nám někdo vyrazí zub, máme chuť mu vyrazit aspoň dvaatřicet. Oproti tomu je tu starozákonní pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Nic si k tomu nepřidej. Přesně tolik. Lidé mají vždycky tendenci si k tomu ještě něco přidat. Tím se roztáčí spirála násilí a pomsty. A to starozákonní pravidlo je v tomto ohledu velmi praktické. Oko za oko, ne víc. Ovšem Ježíš jde ještě dál. Ten ví, že i když bychom uplatňovali jen pravidlo oko za oko, za chvíli je celý svět slepý. Proto říká: Nemůžete to dělat podle „jak ty mě, tak já tobě“, ale spíše „jak Bůh mě, tak já tobě“. To je úplně jiný princip. Musíme si uvědomit, že Bůh nám neustále milosrdně odpouští, a právě to nám dává sílu, abychom i my odpouštěli.

Ano, nastavit druhou tvář. Důležité je, že můžeme nastavit svou vlastní tvář, nesmíme nastavit tvář druhých, zejména těch bezbranných. Jestliže někdo říká Ukrajině, aby se nebránila, tak to je nastavování tváře bezbranných. Ty musíme bránit. A když to nejde jinak, tak také silou. Papež František říká, že milovat neznamená pouze nějaké něžné city, není to věc emocí. Milovat znamená přát druhému dobro a v míře, v jaké to mohu udělat, to dobro také prokazovat. V případě agrese a násilníka, říká papež František, je projevem lásky zabránit mu v páchání zla. To je projev lásky vůči agresorovi a nepříteli – zabránit mu jakýmkoli způsobem, aby dál konal zlo, čili vyrazit mu zbraň z ruky. Když to nejde jinak, tak i násilím, protože je správné chránit bezbranné a napadené.

Ježíš ukazuje, jak člověk má vyjít z logiky spirály zla. Zlo má vždycky tendenci, ať už ve společnosti, či v církvi, přibírat na sebe další zlo. Proto je třeba to zastavit, někdy i s velikou obětí. Často jsem vám vyprávěl příběh o sv. Klementu Hofbauerovi, který chodil vybírat po varšavských a vídeňských hospodách. Tam mu někdo plivl do tváře. A on si setřel tu slinu a řekl: „Dobře, děkuji, to bylo pro mě, to je něco na mé chudé.“ To není projev slabosti, ale síly, obrovské mravní síly.

Zbabělost není ctnost, pouze statečnost je ctnost. Ale statečnost je i v tom, že člověk neoplácí zlo zlým. Je třeba ukázat něco úplně jiného. Ježíš říká svým učedníkům: „Nedělejte to, jako je to ve světě.“ Kdo chce být mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. To je ten mocenský princip, který Ježíš odmítá. Papež František tomu říká klerikální princip. Ten do církve nepatří.

Neodplácet stejnou mincí, ale „jak Bůh mě, tak já tobě“. Odpuštění je často velmi těžké. Nemůžeme odpustit za druhé, můžeme odpustit jenom to, kdy jsme byli my zraněni. Smíření vyžaduje z obou stran nahlédnutí. Aby člověk miloval, musí zakusit, že je milován. Proto je tak důležité, aby rodiče ukazovali svým dětem především lásku. Bůh nám ukazuje, že nás miluje bezpodmínečně. To není „jestli toto všechno splníš, tak tě budu mít rád“. Člověk musí s tou láskou vyjít napřed.

Papež František je často označován jako liberální nebo progresivní, ale on není liberální, on je milosrdný. Celý jeho postoj i to, co vkládá do církve, ukazuje na Ježíšovo milosrdenství a bezpodmínečnou lásku. Nepodmíněná láska je to, co ukazuje papež František, a proč na něj tolik zuří moderní farizeové. Papež má jako heslo „misericordia“, milosrdenství.

Papež František nás vrací ke kořenům Evangelia. Synodální princip je o tom, odhodit klerikální a mocenský způsob myšlení. Papež říká: „Mějte odvahu, experimentujte, dělejte chyby.“ Raději chyby než nedělat nic. To je pravé jádro těla církve. A dnešní doba, která prochází ohromnou proměnou, si tuto proměnu srdcí a církve žádá.

Církev má reagovat na nárůst cynické moci tím, že bude radikálně jiná. To je, co ukazuje papež František. Proto se za něj musíme modlit. Aby církev kráčela cestou Evangelia a ne cestou světské moci a radikalismu. Amen.