Vám, kteří posloucháte, říká Ježíš: Mysleme na to, že poslušnost v církvi není konformita jako v kasárnách, nýbrž umění a ochota naslouchat, naslouchat jedni druhým, poslouchat to, jak se to učíme v synodálních skupinách, co nám Bůh sděluje i skrze ty druhé, třeba nejmenší, nejmladší a neoblíbené. Učme se v tomto duchu naslouchat Evangeliu a jedni druhým.

Dnešní Evangelium nás učí, jak přemáhat zlo, násilí a křivdu, aniž by člověk kopíroval to zlo, aniž by se nechal zatáhnout do jeho sítí a na jeho hřiště. Jsou situace, kdy člověk má pocit, třeba v profesním životě, někdy i v církvi, jako kdyby dostal zezadu zákeřnou ránu, utrpěl ponížení nebo zcela nezasloužených pár facek a má chuť je vrátit a ještě něco k tomu přidat. To je přirozené, vyplývá to z naší porušené lidské přirozenosti, natura lapsa, ale nakonec to neudělá. Kdyby to neudělal ze zbabělosti, pak to není žádná ctnost. Zbabělost nikdy nemůže být ctností, jen statečnost je ctnost. Dokonce od jednoho církevního otce Lactantia pochází můj oblíbený citát: „Bez statečnosti jsou všechny ctnosti jako vdovy.“

Kdy je zřeknutí se násilí a práva na odplatu ctností, kdy je projevem mravní síly a ne slabosti? Jeden konkrétní příklad, který také často užívám: Když svatý Klement Hofbauer, misionář Varšavy a Vídně, přítel chudých, ale i romantických básníků a osvícenských filozofů, chodil žebrat v klerice po tamních hospodách, jeden štamgast mu s nadávkou plivl do tváře, protože už tenkrát neměl moc rád církev. Hofbauer si klidně setřel tu slinu, znovu nastavil klobouk a řekl: „Děkuji, tak to bylo pro mě. A teď mi prosím dejte něco pro mé chudé.“ A odešel středem jako morální vítěz. Může to být také příklad toho, čemu v psychologii říkáme asertivní technika. Je to dobrý trik na obranu proti slovnímu agresivnímu chování. Technika otevřených dveří: agresor se rozběhne, chce vyrazit dveře, vy mu otevřete, on jimi proletí a spadne na nos.

Zdá se mi, že jste nějak ztoustla, chce vám říct sousedka a urazit vás. Ano, samozřejmě, myslím, že jsem teď hodně přibrala, zní odpověď s úsměvem. Když mi jedna milá blízká osoba pořád něco vytýká, odpovídám tiše: „Máš pravdu, jsem jenom ubohý hříšník.“ Asertivní obrana proti psychologické agresi je ovšem jen jedna z mnoha možných nenásilných reakcí. Než budeme mluvit o Ježíšově výzvě k nenásilí, musíme si jasně říci, že člověk může nastavit jen vlastní tvář, ale nikdy tvář těch druhých, zvláště bezbranných nebo těch, za které má zodpovědnost.

Když Donald Trump poučuje Ukrajinu, že se neměla bránit agresi a snad se domnívá, že ústupováním agresorovi získá jako Chamberlain a Daladier na mnichovské konferenci s Hitlerem nějaký mír, nebo spíš získá to, o čem ve skutečnosti především jde, totiž slávu mírotvůrce, tak není na straně míru, naopak, těžce se proviňuje vůči lásce, solidaritě, statečnosti a ponese vinu za krev nevinných. Nikoliv hřbitovní mír, ale jen spravedlivý mír je to, o co je nutné usilovat.

Co znamená láska k nepříteli? Láska v biblickém smyslu není emoce. Když se dívám v televizi na Trumpa, Fica, Babiše a chtěl bych si k těmto bytostem sugerovat něžné city náklonnosti, pouze bych si vyrobil žaludeční vředy a porušil tak povinnost odpovědnosti za své zdraví, která vyplývá z přikázání nezabiješ. Jeden známý pražský kněz říkával, že legitimní míra lásky vůči některým lidem se projevuje dostatečně tím, že je nezabijeme. Láska v Bibli neznamená citovou náklonnost, nýbrž to, že přejeme člověku dobro a v rámci možností mu je také prokazujeme. V případě agresora a násilníka se láska projevuje tím, že mu znemožníme konat zlo, píše papež František v encyklice Fratelli tutti. Jinými slovy, že mu vyrazíme zbraň z ruky.

K odmítnutí a překonání násilí patří také ochota odpustit a smířit se. Ovšem pamatujme na zásadu, že můžeme odpustit našim viníkům, kteří se provinili vůči nám. Nemůžeme odpouštět zástupně za druhé. Odpuštění je osvobození, vystoupení z roztočující se spirály násilí a nenávisti. Starozákonní zásada zněla: „Oko za oko, zub za zub.“ Takzvaný lex talionis – jak ty mě, tak já tobě. Není to špatná zásada. Je to hráz proti výbuchům neskrocené mstivosti. Když mi někdo vypíchne oko, mám chuť mu vyrazit aspoň dvě. Když mi někdo vyrazí zub, mám chuť mu vyrazit alespoň 32 zubů. Lex talionis – jak ty mě, tak já tobě – určuje jasnou hranici: jak ty mě, tak já tobě. Ani o chlup víc.

Životní zkušenost nás ale varuje: Kdyby skutečně platila zásada „oko za oko“, byl by brzo celý svět slepý. Proto křesťanství přináší jinou zásadu: Jak Bůh mě, tak já tobě. Sílu odpustit čerpáme ze zkušenosti, že Bůh nesčísleněkrát odpustil nám. Když to prožijeme a uvědomíme si to, stáváme se velkorysými. Tak jako v lásce umění milovat čerpá sílu z naprosto klíčové zkušenosti, že člověk je milován, stojí síla odpouštět a umění odpouštěti na pokorném vědomí, že smíme pokračovat v životě hlavně proto, že je nám odpouštěno.

Je nám odpouštěno, že naše selhání se nestávají bobtnajícím vředem či stále těžší koulí na noze. Je nám odpuštěno, můžeme tedy přeměno viny pustit od sebe pryč, odvalit ten kámen, volně dýchat, jít dál. Nikoli náhodou spojuje evangelium odpuštění se vzkříšením. Můžeme vstát k novému životu. Vzkříšený Ježíš přináší jako první dar a první zkušenost se vzkříšením dar odpuštění a zmocnění odpouštět.

I když je těžké odpustit někomu, kdo o odpuštění nepožádal, a zjevně o ně ani nestojí, protože si nechce připustit svou vinu, přesto je jednostranné odpuštění myslitelné. Ale odpuštění je jen první krok k něčemu důležitějšímu – ke smíření, to však už musí být oboustranná záležitost. I smíření se sebou samým, se svým životním údělem, je dvoustranné. Předpokladem pro skutečné usmíření se sebou je smíření s Bohem, vztah k Bohu. Jsem skutečně přesvědčen, že k obtížnému celoživotnímu úkolu, kterým je smíření v sobě samém a se sebou samým, potřebujeme Boha. Není to pouhé náboženské přesvědčení, nýbrž živý Bůh, který nás nese, někdy i skrytě a anonymně, a překvapuje velkorysostí svého milosrdenství.

Erbovním heslem papeže Františka je misericordia – milosrdenství. Ti, kdo považují papeže Františka a jeho morální teologii za liberalismus, se hluboce mýlí. On není progresivní, on je milosrdný. A to bychom si neměli plést. Jeden z mých duchovních učitelů, k mé svaté paměti, mi soukromě říkával: „Ono je asi dobře, že lidé vůbec netuší, jak velké je Boží milosrdenství, protože kdyby to věděli, tak by to zneužívali a hřešili by na to.“ To byla jedna z mála věcí, kdy jsem mu oponoval. Ježíš přece vzal na sebe to riziko. Otevřeně mluvil o Boží nepodmíněné, milosrdné a stále znovu odpouštějící lásce. A tak to přesně dělá papež František. A sklízí za to od farizeů dnešní církve stejnou nenávist, jako Ježíš od farizeů své doby. Ostatně geniálně to napětí mezi Ježíšem a velkým inkvizitorem vystihl Dostojevský ve slavné pasáži v románu Bratři Karamazovi.

Já jsem ten konflikt mezi mentalitou ježíšovskou a mentalitou inkvizitorů, který se táhne celými dějinami církve, teď mohl zblízka zase prožít a byla to cenná zkušenost. Psychologie nás učí, jak utrpěná křivda narůstá, pokud nejsme schopni ji zastavit odpuštěním. Když někoho urazíte necitlivým chováním ráno v metru, může se stát, že on si vyleje vztek na svého kolegu v práci, ten přijde domů, vyleje si svůj vztek a frustraci na svou manželku, manželka nabije dětem, děti začnou tahat kočku za ocas nebo rozbíjet hračky. Nikdy nevíte, jakým zločinem může skončit zlo, které jste vypustili do světa, a ono na sebe navaluje větší a větší zlo jako sněhová koule.

Facka kolující světem hledá tvář, která ji přijme a překoná pokušení ji dát dál. A to je tvář Kristova. A v této věci můžeme a máme Krista zastupovat. V této věci každý křesťan může být zástupcem, náměstkem Kristovým na zemi. Mějme k tomu dost lásky, odvahy a statečnosti.

Milí, nevím, jak dlouho vydržím nahrávat tyto promluvy, protože jsem byl ze dne na den zbaven bez varování, vysvětlení a náhrady kvalitního spolupracovníka a musím teď ve svých 77 letech pracovat už nejen za dva, ale nejméně za tři, a nevím, jak dlouho to vydržím. Ale samozřejmě nechceme někoho, kdo by práci mnoha let naší farnosti zničil. Proto prosím, jako vždy říká papež František: „Non dimenticate pregare per me,“ nezapomeňte se modlit za mě a také za naši farnost, která dala církvi a společnosti už dvě generace přemýšlivých křesťanů. Amen.