Myslím, že posledně nebo některou z nedávných nedělí jsme hovořili o Pavlově důrazu na Ježíšovo zmrtvýchvstání. Mnohokrát jsme si řekli, že Ježíšovo zmrtvýchvstání nemůžeme redukovat pouze na oživení mrtvého těla, ale hlavním smyslem je to, že událost Ježíš, která zahrnuje Ježíšovu osobu, jeho život, jeho učení, jeho smrt, je událostí, která pokračuje a je otevřená. Ježíš žije dál ve víře své církve, žije dál v jejím zvěstování a žije dál ve svědectví křesťanů.

Ke křesťanům, hned na samém počátku cesty následování Krista, Ježíš mluví svou řeč, kterou známe především z Matoušova evangelia jako Kázání na hoře. Jeho obnovou je text, který jsme právě četli v Lukášově evangeliu. U Matouše je to osm blahoslavenství, Lukáš uvádí jenom čtyři a k nim čtyři běda, čtyři varování. To slovo blahoslavený, makarios, není příliš obvyklé v naší běžné češtině, ale v Ježíšově době to byl pojem užíváný jak v židovském, tak ve řeckém světě. Uvádíme ho v řečtině, protože to byla koiné, tedy společná řeč tehdejších Židů. Slovo je trošku těžké přeložit. V češtině se nejčastěji překládá jako blahoslavený nebo blažený, někdy jako šťastný či požehnaný.

A kdo jsou podle Ježíše ti šťastní? To jsou ti, kteří jsou v očích tohoto světa nešťastní, ubozí, chudí, pronásledovaní, plačící. Co to zde Ježíš říká? Říká to, co říká velmi často – mluví v paradoxech a uvádí věci, které provokují a zarážejí. S mysliteli, kteří jsou rychle hotovi s Božím slovem, si neví rady. Je to, jako bychom si chtěli vypůjčit pojem z jiné kultury, jako koan. Je to hádanka, paradox, něco, čemu nemůžeme rozumět povrchně, ale co je třeba nosit ve svém srdci a jednou při meditaci vsytnout porozumění. Proč Ježíš blahoslaví právě tyto lidi a proč těm, kteří jsou nyní zajištění, bohatí, mocní, říká své běda?

Tato pasáž evangelia je v Matoušovi umístěna na hoře, známe ji z Matoušova Kázání na hoře. Zde je tedy kázání na rovině. Kázání na hoře připomíná jinou biblickou horu, horu Sinaj, na které Mojžíš dostává Desatero, celý Mojžíšský zákon. Kázání na hoře a zejména blahoslavenství jsou portálem celé té sbírky Ježíšových kázání, které známe jako Kázání na hoře. Je to jakýsi výklad, reinterpretace Desatera a Mojžíšského zákona – bylo řečeno starým takto a takto. Ale já vám říkám, říká Ježíš, a zde předkládá nový zákon, nové Desatero, novou cestu. Je to cesta pro mnohé skutečně šokující.

Desatero na hoře Sinaj bylo dáno lidu, který byl na cestě ze země otroctví, z Egypta do zaslíbené země svobody. Tento exodus je svým způsobem vyjádřen ve zkratce právě v Desateru. Můžeme chápat tato přikázání ne jako zákon ve smyslu břemene, ale jako cestu ke svobodě. Půjdete-li touto cestou Božích přikázání, dojdete z otroctví hříchu do svobody Božích dětí. Ježíšova slova, kázání na hoře, nebo tady ta Lukášova verze, jsou také promluvou k lidem, kteří jsou na cestě. Těm apoštolům, kteří se vydali na cestu následování Krista.

A teď po nějaké době zjišťují, že cesta je nevede mezi ty bohaté, spokojené lidi, zajištěné, s ostrými lokty, kteří se mohou všemu smát a vysmívat se. Často patří mezi ty, kteří jsou pronásledovaní, jako byli pronásledovaní proroci. Tato cesta není jednoduchou cestou k bohatství, jako je to dneska někdy prezentováno v některých amerických protestantských kruzích jako „Gospel of Prosperity“ – Evangelium Prosperity. Budete-li se hodně modlit, brzy nabudete bohatství. To je něco naprosto proti evangelijnímu duchu.

Ježíš nám neslibuje, že budeme mezi těmi mocnými a bohatými. Ale říká, že když nepůjdete cestou prosperity a zajištěnosti, nemyslete si, že je to špatná cesta – má svůj smysl. Nejde jen o to, jak to někteří vykládají, že tady trpte a po smrti vám bude všechno vynahrazeno. Takhle, myslím, Ježíš nepřemýšlí a nemluví. Boží království, do kterého jsou pozváni ti, kteří jsou z hlediska logiky tohoto světa postižení, marginalizovaní, pronásledovaní, chudí, není jen nějaká posmrtná říše. Boží království začíná v okamžiku, kdy člověk přijme Ježíšovu věc do svého života a Kristus prozáří a promění jeho život.

Tam začíná Boží království. Velký obrat, o kterém Lukášovo evangelium mluví už ve zpěvu Magnificat Panny Marie – ano, stejný tón, schází mocné ze stolic a povýší ponížené, bohaté propustí s prázdnou, hladové nasytí dobrými věcmi. Ten velký obrat nebude cestou nějaké sociální krvavé násilné revoluce, ale bude to vnitřní obrat lidí, kteří pochopí, co je ve světě skutečně důležité a budou otevření pro Boží vůli.

To je ta chudoba, to je ta otevřenost. Ti chudí a hladovějící, oproti těm zajištěným a sytým, jsou otevření. Otevření pro Boží dary, zatímco ti, kteří už jsou zasyceni tím, co jim nabízí tento svět – sláva, bohatství, kontakty atd., nejsou otevření pro ten skutečný Boží dar, pro to radikální nové, kterým je Boží království. Přichází do tohoto světa, do těchto dějin, do každého lidského života v okamžiku, kdy se člověk stane Ježíšovým učedníkem.

Ano, jsou tu dvě varianty blahoslavenství. Lukáš říká „blahoslavení chudí“, Matouš dodává „chudí v duchu“. Naznačuje, že nejde jen o chudobu ve smyslu prázdné peněženky. Bída je zlo, které je třeba odstraňovat, je to stav, kdy člověk nemá to, co nutně potřebuje. Bohatství, kdy člověk má více, než potřebuje, není samo o sobě špatné, ale může se stát špatným, pokud se na něj upne. Mezi tím je chudoba, kdy člověk má to, co potřebuje, nic navíc. Pro lidi věnující se duchovnímu životu to byla doporučená cesta.

Blahoslavení chudí, ale evangelium se soustředí na to, že nejsou blahoslavení pro prázdnou peněženku, ale pro ducha chudoby – ducha otevřenosti, kdy nejsou přesycení a nasycení, spokojení. Jsou otevření, toužící, hladoví po pravdě a spravedlnosti. Proto Matouš dodává „chudí v duchu“. Mnozí to kdysi překládali jako „chudí duchem“ a lidé si to vykládali tak, že Ježíš blahoslaví hlupáky, což není pravda. Ducha chudoby mít neznamená být hloupý – hloupost není ctnost a zaviněná hloupost je hřích, a to dost velký.

Hlavní je postoj, mentalita, vnitřní svoboda. Ti vnitřně svobodní, lační, toužící, otevření jsou těmi, kteří jsou blahoslavení, protože k nim může přijít Boží království. Člověk, který zaplnil své srdce tím, co mu nabízejí reklamy a ideologie tohoto světa, není otevřený pro příchod Božího království. Ten, kdo dovede být svobodným vůči svádějícím hlasům povrchu a naslouchá Bohu a chce plnit jeho vůli, je na dobré cestě. I když podle všech vnějších kritérií nepatří mezi ty nejzajištěnější a nejšťastnější, je často pronásledovaný, a to i od vlastních, což samozřejmě člověka bolí někdy dvojnásob.

Prosíme tedy, abychom měli ducha otevřenosti, vnitřní svobody, abychom se nebáli těch, kteří pronásledují, ale vytrvali na dobré Kristově cestě. Amen.