První čtení dnešní bohoslužby líčilo povolání proroka. Prorok je konfrontován s posvátným, se svatým, třikrát svatým. A toto setkání vyvolává úžas. Není to strach, není to úzkost, je to úžas. Jeden z nejhlubších náboženských citů – úžas, závrať před tím, co je posvátné. V konfrontaci s touto zářivou svatostí si prorok uvědomuje svou hříšnost, svou malost, své limity. Vyznává: „Já jsem člověk nečistých rtů,“ ale ty rty jsou mu očištěny. Tak jako při obřadu přijímání do katechumenátu jsme se dotkli rtů těch kandidátů a říkali jsme: „Dotýkám se tvých úst, abys vždycky vyznával Krista.“ Ano, naše rty jsou často poskvrněné zbytečnou, marnou, leckdy pomlouvačnou, nevlídnou, někdy zraňující řečí a potřebují být očištěny.

Člověk, který se setkává se svatým a má zkušenost tohoto setkání, si uvědomuje s pokorou svou nedostatečnost. Ale to uvědomění si této nedostatečnosti není něco, co ho má drtit jako nějaká vina, ale je to naopak ta otevřenost, ta potřeba toho, aby byl člověk z toho vyveden a přiblížil se k té svatosti, která se k němu sklání.

Něco podobného čteme v dnešním evangeliu, nejen v dnešním evangeliu. V mnoha příbězích Ježíšova putování s apoštoly se prolíná toto – že je to zkušenost s člověkem, který je zajímavý, poutavý, učitel; slyší jeho slova, ale skrze to všechno ještě něco probleskuje. Probleskuje ta boží svatost, například tu přehojností vína v Káně Galilejské, tu přehojností ryb; toto je boží rukopis – ta superabundance, přehojnost. Ale to, že skrze Ježíše svítí něco, co oni nedovedou plně pochopit a vyjádřit, ale co je plní úžasem, to se opakuje během těch několika let, které tráví s Ježíšem. Ještě to nedovedou pojmenovat; až mnohem později, po staletích, tento úžas dostane své teologické pojmy – je to vtělený Bůh, druhá božská osoba atd. Oni ještě neuvažují v těchto pojmech, možná tyto pojmy, tyto teologické kategorie jsou pro mnohé z nás zaprášené, vzdálené, příliš abstraktní. Možná musíme překročit tyto pojmy a jít zpátky k tomu úžasu, zažít ten úžas, skrze nějž Ježíš září v určitých okamžicích.

Pak se tato záře zatmí, když vidí Ježíše poníženého, spoutaného, umírajícího, mrtvého, a pak znovu přichází v nové podobě, jak jsme o tom slyšeli v tom druhém čtení. Ten vzkříšený Ježíš přichází v nové podobě a oni začínají chápat, co to znamená, že Ježíš je Kristus. A co znamená ten Kristus, který je, jak se říká v liturgii, odpověď na odvěkou touhu veškerého tvorstva. Tohle začínají chápat postupně, až vlastně v tom povelikonočním období. My jsme tak trochu ještě v tom předvelikonočním, když se díváme na to lidství Ježíšovo, a je důležité se na něj dívat, protože z něho, alespoň v určitých okamžicích, probleskuje něco ještě víc. Ale pak se nám nabízí zkušenost s tím oslaveným, vzkříšeným Kristem.

S ním se setkáváme v liturgii, s ním se setkáváme ve svátostech, s ním se setkáváme i v druhých lidech, kterým sloužíme s láskou, kristovským způsobem. S ním se setkáváme v naší meditaci. A jeden z plodů toho, že ta meditace, to setkání s vzkříšeným Kristem v nás pracuje, je to, že si uvědomujeme svou hříšnost. Jak to řekl Petr: „Pane, radši jdi pryč, já vím, co jsem za člověka, já jsem tak strašně vzdálený od této svatosti.“ A jestli jsme poctiví, tak si to dřív nebo později a stále znovu i my uvědomujeme – že jsem hříšný člověk neznamená, že jsem něco ukradl, že jsem někoho podvedl, ne. Jsem stále člověk vzdálený od té boží svatosti, který stále ještě něco dluží. Když jsme dostali dar života, dar víry, mnohé dary, a my dlužíme tu plnou odpověď. V tomto smyslu jsme těmi dlužníky, „debitores“, těmi „Schuldner“, kteří ještě nenaplnili svůj úkol. To je ta naše hříšnost, kterou je třeba si uvědomit, ale chápat ji jako naši otevřenost. My potřebujeme, aby Kristus v této naší slabosti, v této naší limitovanosti přišel k nám a naplnil nás a proměnil nás svou přítomností.

Tak to je jedna z těch velkých zkušeností víry. A pak je tam ten moment, že Ježíš přichází k těm rybářům ve chvíli, která není příliš psychologicky vhodná pro to, aby k nim kázal. Jsou naštvaní, jsou unavení, jsou otrávení, jsou frustrovaní, celou noc pracovali, mají prázdné sítě. To je zkušenost, kterou my také známe. Mnoho kněží, rybářů, lidí vyznává prázdné sítě. Snažím se, ale ty kostely se nám stále vyprazdňují. Modlíme se za mír na Ukrajině, ale stále nepřichází. Modlíme se za náš národ, a 35 % lidí je schopno volit Babiše. Mnohé věci se modlíme, modlíme a vidíme, že lidé kolem nás jsou zvláštním způsobem slepí, necitelní a ten svět okolo nás příliš nepovzbuzuje k velké naději. Takže ten pocit, že jsme frustrovaní a máme prázdné sítě, to je něco, co máme mnozí z nás při pohledu na sebe i na svět kolem nás a na církev kolem nás.

Ježíš přichází do této situace a řekne: „Chlapci, odražte od břehu, nezůstávejte na mělčině, zajeďte na hlubinu. Tam bude potom ten rybolov.“ Čili to, co nám Ježíš stále říká. Ano, máte prázdné sítě, jste zklamáni, máte nevyslyšené modlitby – zkuste to ještě jednou. Zajeďte na hlubinu, odražte od břehu, nezůstávejte na mělčině. A to je náš úkol.

Možná, když teď velmi intenzivně přemýšlím o té synodální obnově církve, kde máme začít, možná máme začít v té modlitbě. Víte, když někdo říká: „No tak asi se málo modlíme, třeba se víc modlit.“ Já si myslím, že není třeba se víc modlit, ale modlit se jinak. Pochopit, co ta modlitba je – že to je to zajet na hlubinu, odrazit, nezůstat na mělčině. Potřebujeme jiný typ modlitby. Skutečně zajet na hlubinu, nechat otevřít v sobě tu velikou touhu a žízeň po Bohu a pozvat ho do svého života. To je ta modlitba o kontemplace, které se učíme. Zajet na hlubinu a pak teprve můžeme znovu rozestřít sítě.

Tak tohle nám Kristus říká do těch všech našich únav a frustrací, jako těm rybářům galilejským: Nezůstávejte na mělčině, nenechte se otrávit, nenechte se přemocit těmi neúspěchy a prázdnými sítěmi. Zkuste to ještě jednou. Zajeďte na hlubinu. Rozprostřete sítě. Amen.