Ve většině našich moderních překladů evangelií bývá právě tento příběh uvozen nadpisem, který hovoří o povolání učedníků. Povolání je bezesporu něco, co vlastně spojuje nás všechny, jak jsme tady. Nemyslím tím povolání v úzkém slova smyslu, například povolání ke kněžství, k manželství, k řeholnímu životu atd. Základem Bible přece je, že Bůh volá člověka, člověk naslouchá a odpovídá. Právě o takovém povolání hovořím. Je to jakýsi paradox, který se objevuje v našich životech, nebo v životech všech lidí. My hledáme toho, kdo vlastně hledá a volá nás. Celé biblické dějiny se odehrávají v prostoru dvojího hledání – Boha na jedné straně a člověka na straně druhé. A tento dnešní příběh je vlastně velmi zvláštním příběhem o povolání. Ježíš tam totiž nikomu neříká "pojď a následuj mě," jak to říká v jiných příbězích, na jiných místech. Možná je to spíše příběh o setkání. O setkání, které dokáže změnit život.

Petr se setkává s Ježíšem za velice zvláštních okolností. Můžeme říct, že se s ním setkává v jakémsi chaosu svého života, v každodenní a někdy namáhavé rutině. Právě na konci velmi neúspěšného rybolovu, velice nenaplněné noci, ho Bůh vyhledá a osloví tam, kde to Petr nejméně čeká. Přesvědčí ho paradoxně způsobem, který si Petr myslí, že zná jako své boty, a že už v něm nedokáže objevit nic nového – rybolov. Proto možná Petr jako zkušený rybář reaguje zpočátku trochu podrážděně. Můžeme to číst někde mezi řádky – reaguje na „suchozemce“ Ježíše, toho tesaře od vedle, který ho přichází poučovat o tom, jak se loví ryby. Všechno mu možná říká, že je to nelogické, nepravděpodobné. Vždyť přece ráno nikdo neloví. Přesto ale z nějakého důvodu uvěří jeho slovu. A možná jen proto, že to vidí jako smysluplnější než se celý den litovat, že jeho rybolov nedopadl tak, jak si představoval. A tak zkusí znovu vyjet na moře, na vodu. Vrací se k jezeru a jeho život se navždy změní. Asi rozhodně nečekal, že skončí takto podivně, když se té noci, té neúspěšné rybářské noci, zdánlivě všechno pokazilo.

Možná něco ale můžeme číst i ve vlastních životech. Že se k nám Bůh dostává na konci bezvýchodné noci plné námahy, v tom nejméně mystickém okamžiku našich denních rutin. Když si ani nedokážeme představit, že by to bylo možné. Když jsou naše ruce unavené, prázdné a my máme před sebou ještě dlouhý den, který musíme přežít, protože se předešlou noc vůbec nedařilo. Přichází k nám na konci našich nocí neúspěchů, právě tehdy, když jsme unaveni a sklíčení. A možná to jediné, o co žádá, to, co se nám zdá zdánlivě nesmyslné, říká, abychom to nevzdávali a hodili ty sítě ještě jednou do vody. Možná právě na té slabé straně našeho života, abychom nespoléhali jen na vlastní síly a schopnosti, ale abychom mu důvěřovali. Petr to udělá a stane se něco neslýchaného – zázrak.

Zázrak je vždycky jakási nejednoznačná událost, kterou můžeme interpretovat mnoha různými způsoby. Petr si klidně mohl říct: "Podívejme se, štěstí začátečníka," a tím by to všechno skončilo. Nebo něco podobně rozumného. Zázrak možná spočívá právě v tom, že v úlovku, a podobné úlovky mohl mít už předtím, vidí mimořádné znamení. Zázrak je pak možná něco, co vidíme nebo máme zdánlivě na očích v těch našich každodenních námahách a rutinách, něco, čemu možná nevěnujeme pozornost. Zkuste se někdy sami zastavit na konci vašeho dne a zamyslet se nad tím, čím vás Bůh v tom dni překvapil. Čím nás Bůh každý den překvapuje.

Ten rybářský úspěch se totiž objeví Petrovi jako znamení, které ho ohromí. Okamžitě padne Ježíšovi k nohám, vnímá sám sebe jako hříšného člověka a žádá Ježíše, aby od něj odešel, aby se držel dál. Setkání mezi Ježíšem a Petrem vede Petra k tomu, aby skutečně vstoupil do hlubiny sebe sama. Setkání s Ježíšem, s Bohem, je vždycky setkáním s ním, ale i se sebou. S tím, jaký skutečně jsem. Petr si v tom okamžiku uvědomuje tu obrovskou vzdálenost, která ho dělí od Ježíše. Tu posvátnou hrůzu mezi svatostí a hříšností. Konečně otevře své srdce božímu absolutnu a pocítí svou vlastní křehkost a tíhu hříchu.

Ale ani toto nestačí k tomu, aby zastavilo Boha. Ani náš hřích nestačí k tomu, abychom zablokovali boží volání. Často je to hlavní výmluva těch, kteří se na chvíli dotknou Boha – říkají si: "Nestačím na to. Jsem přece hříšník, jdi ode mě." Nevěříme nejen tomu, že existuje nebo že je dobrý, ale ani tomu, že je přístupný. Přátelé, nechte tyto věci na něm. Kdyby nechtěl, tak nás nevolá takové, jací jsme. Myslíte si, že si klade podmínky? Ne. My jsme často ti, kteří klademe podmínky jemu. On ne. Pak málo záleží na tom, zda se cítíme, jestli toho jsme hodni. Málo záleží na tom, zda se cítíme bez víry nebo vzdálení od něj. On nás volá a chce z nás udělat rybáře lidí. To znamená, že nás činí schopnými zajít na hlubinu a vylovit lidskost z našich srdcí a ze srdcí těch, s nimiž se setkáváme.

Myslím, že právě takové svědky potřebuje Bůh. Ne nějaké fanatiky, ale svědky setkání. Svědky, kteří dokážou hovořit o tom, jak se s Bohem setkali ve vlastním životě, i přesto že se cítili, že to tak není možné, že jsou hříšní. A pak možná jednoho dne budeme schopni říct sobě i druhým, stejně jako André Frossard, sloupkař listu Le Figaro, zatvrzelý ateista, který se náhle obrátil a dnes ve své slavné knize "Bůh je, já jsem ho potkal" tvrdí: "Bůh existuje, setkal jsem se s ním, i přesto všechno, jaký jsem byl."