Víte, všechny ty příběhy o Ježíšově dětství, které posloucháme především z Lukášova evangelia, a vlastně celý vánoční čas, který podle starého liturgického kalendáře končil právě tím naším dnešním svátkem uvedení Páně do chrámu, nám říkají, že Ježíš vlastně vyrůstal a žil jako každý jiný člověk, jako každé jiné dítě. Uprostřed své rodiny zrál a rostl. A právě v tomhle pozemském a obyčejném kontextu, jak jsme slyšeli, dítě rostlo a sílilo a bylo plné moudrosti a Boží milost na něm spočívala.

Boží syn, jak píše belgický teolog Adolf Gesché, vlastně vložil svou božskou podobu do závorek. Přijal lidskou podobu, jak říká Pavel v listu Filipanům, a sdílel náš lidský stav ve všech ohledech kromě hříchu. A kromě toho rodinného prostředí, ve kterém Ježíš vyrůstal a zrál i psychologicky a lidsky, tak poznal i své náboženské a sociální prostředí, do něhož byl zasazen. Proto na konci osmého dne svého života byl obřezán, gesto, které ho učinilo součástí izraelského lidu. A čtyřicátého dne, jak jsme slyšeli v dnešním vyprávění, ho Maria a Josef v poslušnosti Tóře přinášejí do jeruzalémského chrámu, aby ho představili Hospodinu. Obřad, který připomíná, že život patří Bohu a dar života je třeba Bohu přiznat.

Víte, svým způsobem je to gesto Marie a Josefa fascinující. Gesto poslušnosti vůči tradici a úcty k zákonům Izraele. Možná věděli, možná tušili, že jejich dítě není jenom prvorozené a že v něm spočívá něco víc. Mohli si myslet, že jsou nad zákonem, že je nepotřebují, protože drží v náruči toho, kdo je zákonodárcem, toho, který se podivuhodným způsobem stal člověkem. Místo toho však, ani v pokoře a respektu k těmto tradicím, jdou do chrámu jako každý jiný pár, aniž by si kladli příliš mnoho otázek.

Ježíš se podřizuje zákonu, Bůh se podřizuje lidským tradicím. V poslušnosti nechce tato pravidla měnit, ale chce jim dát nový život, nový smysl. I u nás je někdy pokušením budovat víru, která se na tradice, na tyhle možná někdy zdánlivě lidská gesta, jako slavení a svěcení těch hromniček, dívá vlastně zvrchu. Ale neměli bychom ignorovat tyto tradiční cesty, cesty víry, ale právě je naplňovat pravdou a novým životem.

A přesto si v chrámu příchodu Mesiáše nevšimne nikdo z učených velekněží. Rozpoznají ho pouze dva obyčejní a prostí lidé, Simeon a Anna, dva věřící žijící v postavení Hospodinových chudých, onoho pokorného zbytku Izraele, který důvěrou očekával Mesiáše a nové světlo pro Izrael. Víte, v tom textu, a vlastně v celém evangeliu se o Simeonovi neříká nic jiného, než že očekával útěchu Izraele. Evangelista ani neříká, že to byl starý člověk – to vše potom přidala až tradice.

Oproti tomu o prorokyni Anně se zdůrazňuje nejenom to, že byla velice pokročilého věku, ale upřesňuje se, že jí bylo 84 let. Je to nápadné. Jakoby Lukáš chtěl říct, že Simeon, člověk, který očekává Mesiáše Hospodina, je vlastně nestárnoucí, tak jako nikdy nestárnou naše touhy a naše čekání. Touhy bezpochyby přesahují čas. Simeon tak vlastně nemá věk, nemá ani osobní příběh nebo dějiny, protože symbolizuje celý izraelský národ, a vlastně svým způsobem každého z nás. Jeho věk spočívá v tom, že je přítomen Kristu.

Tak dospěl právě k tomuto okamžiku, okamžiku setkání, kdy celé jeho osobní dějiny jsou uzavřeny právě tady a teď. Je symbolem jakési hluboké lidské úzkosti, úzkosti každého člověka, který touží, protože život je touha a čekání. Čekání na světlo, na spásu, na něco, co dává smysl a co rozmotává to klubko našich někdy úzkostí, našich otázek. A stačí jediný okamžik, aby celý ten život, někdy ponořený do zmatků, dostal smysl. Pár minut, aby život plný čekání dostal svou odpověď.

Důležité je mít otevřené srdce a mysl, neuzavřené vůči těm někdy bolestným situacím života a životním zklamáním. Chápeme tedy, že Simeon může na konci svých dnů v klidu zpívat: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji podle svého slova.“ Je to píseň naplněného očekávání celého života, který dospěl ke svému cíli. Není to konec jeho dnů tady na zemi, ale jejich naplnění. A vlastně naplnění celého starého zákona a života každého člověka, ten okamžik setkání s Kristem.

Strach ze smrti je tak přemožen, jak jsme slyšeli v tom druhém čtení od svatého Pavla, protože je tady připomínka Boha. Setkání s Bohem, s dítětem, které vlastně také umře, ale smrt přemůže. A tak ta vzpomínka na smrt, která nás drží v zajetí a otroctví, už nevyvolává strach. Může se proměnit v pokoj, protože je konečně možné nalézt Boha v našich omezenostech, v našich životech.

Simeon tak poznává světlo, které osvěcuje každého člověka. Prosté dítě, které drží ve svém náručí. A ve skutečnosti Ježíš nevyzařoval nějaké zvláštní světlo. Nemá žádnou zvláštní vlastnost, která by ho odlišovala od jiných dětí. Žádný zázrak, žádná řeč, žádné zázračné gesto. Prostě dítě, které blaženě drží v náručí. To světlo je totiž v Simeonově srdci, v jeho pohledu naplněném touhou.

Celý život čekáme a toužíme po setkání s Bohem. Ale Bůh je přece už zde. V tomto okamžiku, na tomto místě, v tomto životě. My ho jenom nevnímáme, protože jsme zahlceni vším možným. Ale i my jsme povoláni vidět pohledem srdce tak jako Simeon. Pochopit, že spása je zde a že všechno je už osvícené.