Moji milí, to bylo čtení z Evangelia v den slavnosti, která dnes nese jméno uvedení Páně do chrámu. Dříve se jmenovala obětování Páně či očišťování Panny Marie a v české lidové terminologii ji známe pod názvem Hromnice. Všeobecně známe, odkud se ten název vzal. Svíčky, které se v ten den svítí, se dříve zapalovaly při bouřce nebo u lůžka umírajících. Dnes, při hromobití, spoléháme místo hromniček na hromosvody a umírání se nejčastěji odehrává za plentou nemocničních lůžek bez asistence kněze či věřící komunity.

Co nám dnes může říci ta scéna z Lukášova evangelia? Snad nabízí především dvě témata k meditaci. Prvním je Ježíšovo židovství. Druhým – spiritualita stáří. Ježíšovi rodiče, Maria a Josef, byli zbožní Židé. A Ježíš sám žil jako věřící Žid a jako Žid zemřel s veršem z hebrejské Bible a z židovské modlitební tradice na rtech. Dnešní slavnost podtrhuje Ježíšovo zakořenění v židovství. To nás zavazuje, abychom vždy odporovali jakémukoliv typu antisemitismu, i když dnes musíme přiznat, že onen nebezpečně rostoucí antisemitismus ve světě a také u mladé generace je z velké části odpovědí na zločiny současné izraelské vlády v Gáze.

Ježíšovi rodiče hned na prahu jeho života ho podrobují židovským iniciačním rituálům – obřízce sedmého dne po narození a čtyřicátého dne, kdy je rodička po porodu opět prohlášena za rituálně čistou, ho přinášejí do chrámu. Chlapec, který jakožto jednorozený patří Bohu, je vykoupen zástupnou rituální obětí a navrácen rodičům. Tituly jako Neposkvrněná Panna a vtělený Bůh či jednorozený Syn Boží evangelia ještě neznají. Židovští komentátoři pozitivně oceňují christologii, to je nauku o Mesiáši Kristu, obsaženou v tomto verši Lukášova evangelia. Ježíš je světlo k osvícení pohanů a k slávě svého izraelského lidu.

Ježíš se do jeruzalémského chrámu vrací – je tam nejprve přinesen jako dítě, jak jsme slyšeli, pak tam putuje s rodiči jako dvanáctiletý, a jako dospělý se tam pravidelně modlí a také učí v chrámovém sloupořadí. Avšak evangelia také líčí jeho dramatický vztah k chrámu a chrámové zbožnosti. Ježíš má tam hlučný veřejný skandál, když s důtkami vyhání penězoměnce. Ti tam přece měli svou praktickou zavedenou roli. Měnili pohanské římské peníze za košer, chrámovou měnu a pomáhali tak k naplnění předepsaných obětních rituálů. Ježíšova předpověď zboření chrámu ho zřejmě stála život. Hlavním článkem obžaloby před veleradou. Podle pašijového vyprávění se ve chvíli Ježíšovy smrti roztrhla chrámová opona vejpůl, symbol přehrady mezi lidským a božským, a obnažila se svátostná prázdnota vele svatyně.

O několik desetiletí později byl chrám skutečně zničen, rozbořen Římany, a na troskách starého hebrejského náboženství, soustředěného na chrámový kult, vyrostou dvě paralelní reformní tradice. Na jedné straně rabínský judaizmus a na druhé straně křesťanství, vyznavači Ježíše jako Mesiáše, křesťané.

Ale zmiňme se ještě o druhém motivu v dnešním evangeliu. Na chrámovém prahu vítají dítě Ježíše dva starci, dvě prorocké postavy, mluvící pod vlivem Ducha svatého – Simeon a Anna. Z úst Simeona uslyší Ježíšova matka záhadné a ambivalentní proroctví. Mluví se tu o Ježíšově mesiánském poslání. Simeonovi bylo přislíbeno, že se dočká příchodu Mesiáše, pod trpkým osudem, jak Mesiáše, tak i jeho matky. Ježíš je určen nejen na narovnání, ale také k pádu mnohých v Izraeli. To je podobný motiv jako v Mariině Magnificat. Bude znamením, které se setká s odporem, a srdcem jeho matky pronikne meč bolesti. Ježíš přinese světlo pravdy, v němž se ukáže, vyjde na světlo, skutečné smýšlení mnoha lidských srdcí.

A o prorokyni Anně, jejíž věk je vylíčen v symbolických číslech plnosti – 7 a 12x7, tedy 84, čteme, že naplňovala své stáří postem a modlitbami. Od svých novozákonních počátků, po celé dějiny až podnes, Anna všetečně vážila nejen lidí zdravých, mladých a výkonných, ale i těch, kteří v závěru života vtiskli stařecké slabosti duchovní smysl a úkol, důležitou službu vytrvalé přímluvné modlitby.

Zvláště dnes, kdy panuje kult mládí a výkonnosti a zároveň se prodlužuje lidský věk a společnosti málokdy rady s rostoucím procentem seniorů, bychom se měli zamyslet nad smyslem stáří a nad spiritualitou stáří. Známe heslo „mládí je naše budoucnost“, totiž pomalu střídá věta „stáří je naše budoucnost“. Je budoucnost každého z nás, pokud dosáhneme delšího než průměrného věku, a je to také budoucnost naší stárnoucí civilizace. Stáří je naše budoucnost. Nezapomínejme na to a nezapomínejme na naše seniory. Život se psychologicky zrychluje a člověk mezi ně dospěje mnohem rychleji, než si mládí kdybyslel. Amen.