Moji milí, jak jsem se zmínil na počátku, slaví dnes celá církev svátek svatého Tomáše Akvinského, patrona teologů. Je to také můj křestní patron, byť moji rodiče, když mi dávali to jméno, asi spíš mysleli na Tomáše Masaryka než na Tomáše Akvinského. Ale ten svátek, který se přesunul v novém liturgickém kalendáři z 7. března na svátek přenesení ostatků svatého Tomáše Akvinského, se vztahuje na ty, kdo nesou jméno tohoto velkého učitele církve. Existují samozřejmě také ti, kteří byli pokřtěni a jejich křestním patronem se stal Tomáš apoštol, případně Tomáš Becket.

K Tomáši Akvinskému máme teď ještě zvláštní vztah, protože, jak si mnozí z vás pamatujete, loni, tuším to bylo v listopadu, jsme tady měli po určitou dobu znovu relikvii – lebku svatého Tomáše Akvinského. Byla to příležitost si tohoto velkého muže připomenout. Svatý Tomáš Akvinský není jenom předním z teologů celých dějin církve, ale je možné ho označit za jednoho z nejgeniálnějších lidí, kteří žili na této planetě. Je to člověk, který svým dílem poznamenal věky. Jeho dílo je podivuhodné jak svou kvalitou, tak také svým rozsahem. Jeho relativně mladý život – zemřel v roce 1274 – zanechal obrovské rozsáhlé dílo, mnohosvazkové, které nezpracoval pomocí počítače, ale s pergamenem a při diktování písařům. Říkalo se, že měl v hlavě takový opravdu počítač, že byl schopen paralelně diktovat řadu různých knih několika písařům. Říkalo se o něm, že diktoval i když spal.

Takže to hlavní, co je možné o Tomášovi říct, je, že učil, studoval a psal. V jeho životopisu nejsou nějaké velmi dramatické okamžiky. Až na několik drobných historek to bylo dílo především toho, který učil a psal. Ale zároveň je podivuhodné, že v té době ve 13. století vykonal řadu cest. A to cest po celé Evropě, a to z pravidla pěšky nebo na mule. Několikrát putoval z Kolína nad Rýnem do Štrasburku, do Říma, do Paříže a opět zpátky. A při jeho velké pověstné korpulentní postavě to určitě vůbec nebylo lehké.

Tomáš vynikal hodnou myšlenkovou odvahou. V době, kdy církev zakazovala čerpat z některých pohanských autorů, zejména z Aristotela (tedy smýklivě z Aristotela), čerpala tenkrát hodně z novoplatonismu, protože ta díla Aristotelova byla v Evropě známa především skrze islámské učence té doby. A tak byl zákaz vlastně se věnovat Aristotelovi na těch prvních církevních univerzitách. Ale Tomáš studoval na jediné tehdejší necírkevní univerzitě, na Neapolské univerzitě, kterou založil císař Friedrich Barbarossa jako určitou konkurenci, zejména tehdejší Pařížské univerzity, která hrála obrovskou roli v celém křesťanstvu. A potom Pražská univerzita měla být také jakýmsi vyvážením té Pařížské univerzity, ale tyto velké ambice potom pokazil kutnohorský dekret, kdy se naše univerzita stala spíše lokální a nikoli tak významnou evropskou univerzitou, jako měla být podle příslušné buly papežové.

Takže Tomáš se pustil do studia Aristotela, neovládal příliš řečtinu, studoval ho v latinských překladech, ale učinil z Aristotelismu metodologický nástroj interpretace křesťanské nauky. A to velice významně poznamenalo křesťanské myšlení a teologii na řadu století. Je třeba rozlišovat ten původní tomismus díla sv. Tomáše od těch pozdějších variant, zejména nešťastné novoscholastiky devatenáctého století, která trochu ten tomismus kompromitovala. Tomáš vypracoval velice sofistikovanou metodu teologického bádání. Je to vlastně jakýsi otisk neustálého dialogu. Tomáš psal v artikulích, v článcích, které vždycky začínaly očetným tvrzením ideových protivníků, a on na ně systematicky odpovídal s pomocí citátů z Písma i filozofických argumentů inspirovaných Aristotelovou filozofií.

Tomáš je skutečně gigantem křesťanského myšlení. I když v průběhu věků přicházely nové postavy a nové proudy, je takovým prototypem člověka, který se plně dal do služby učení. Byl světlem dominikánského řádu, jednoho z těch žebravých řádů, které tenkrát vznikly. Řád františkánů a řád dominikánů byl jakousi odpovědí na potřeby té doby vrcholného středověku. A Tomáš, který byl svou rodinou určen spíše k tomu, aby se stal benediktinem a v budoucnosti jistě opatem nějakého bohatého, významného benediktinského kláštera, se rozhodl vstoupit do chudého řádu začínajícího řádu bratří kazatelů, který založil sv. Dominik jako odpověď na velké hereze vrcholného středověku.

Dominik pochopil, že bludná učení nelze porážet silou, jak se o to tehdy církev snažila, ale tím, že vyzdvihne to, co je v učení těch heretiků pravdivé. Každá hereze je vlastně, jak říkal Chesterton, zblázněná pravda. Má vždycky určité jádro, které je pravdivé, ale které je pak přeexponováno a vytrženo ze souvislostí, a pak se stává skutečně nebezpečným. Takže Tomáš některé hodnoty, které heretické proudy tehdejší doby vyzdvihovaly a na které církev zapomněla, jako je hodnota chudoby, vrátil do kontextu církevní nauky a spojil přísnou chudobu také s důrazem na vzdělání.

Řád dominikánů, Ordo Praedicatorum, je řádem bratří kazatelů. Tenkrát bylo spoustu kazatelů, ale Dominik dobře věděl, že kazatelé musí být především velice vzdělaní. Proto se tyto žebravé řády velice angažovaly v tehdy vznikajících velkých evropských univerzitách. V osobě Tomáše řád dostal skutečně sloup další intelektuální činnosti.

Dneska vzpomínáme na Tomáše pilného, pokorného, pracovitého člověka, který celý svůj masivní intelekt dal do služby evangelia. Na jeho přímluvu prosíme za všechny, kdo se dnes angažují na poli teologie, protože dostávají od papeže Františka nové a významné úkoly. Papež František v jednom nedávném dokumentu nazval tuto dobu dobou pro revoluci v teologii a vyzývá nás teology, abychom odvážně promýšleli nové cesty, novým způsobem zkoumali znamení této doby a pomáhali teologicky zpracovávat, reflektovat a promýšlet velkou obnovu církve, která nyní probíhá.

Čili prosíme toho velkého patrona teologů, aby nám vyprosil skutečně ducha píle, pokory a moudrosti. Amen.