Při každé mši, při každé eucharistické slavnosti, se modlíme také za jednotu křesťanů. Ježíš se modlí v předvečer své smrti, při poslední večeři, za to, aby ti, kdo v něho uvěří, byli jedno. „Buďte jedno, aby svět uvěřil, že mě Bůh poslal.“ Nejednota křesťanů je něco, co oslabuje věrohodnost církve a co je překážkou k tomu, aby svět uvěřil. Naopak jednota mezi křesťany je něco, co činí Evangelium věrohodnějším, sílu Evangelia. Jaká to má být jednota? „Buďte jedno, jako já jsem jedno se svým nebeským Otcem,“ říká Ježíš. Ta jednota mezi Ježíšem a jeho nebeským Otcem je ovšem jednota velmi dynamická. Není to pouhá totožnost. Ježíš není Bůh Otec. Ježíš se modlí ke svému Otci v nebesích. A v tom vztahu jsou i okamžiky, kdy Ježíš bolestně volá na kříži: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Čili jednota je úkol, je to drama, je to cesta, která také může mít své zkoušky a své temné chvíle. Jestliže to platí o jednotě mezi Ježíšem a jeho nebeským Otcem, o to více to platí o jednotě mezi lidmi, o jednotě v církvi, o jednotě mezi manželi a přáteli. Žádná skutečná živá jednota není jednota prosté totožnosti. Není to konformita a uniformita. A ani jednota církve nemá být konformní a uniformní jednota stejnosti. Svatý Pavel v textu, který jsme četli, v textu, který patří k nejstarším křesťanským textům, starším než Evangelia, líčí tu jednotu jako jednotu různých údů v těle, které se navzájem potřebují ve své různosti. Z hlediska sociologie a společenských věd je církev instituce, organizovaná hierarchická instituce. V pohledu víry, v pohledu teologickém, který vychází především z těch textů svatého Pavla, církev není organizace, ale organismus, je to živé tělo. A živé tělo, živý organismus se neustále vyvíjí a proměňuje. Je třeba, aby byl obnovován, a žije právě skrze tu kompatibilitu, vzájemné doplnění různých součástí.

V církvi jsou mnohá povolání, mnohá charismata, mnohá obdarování, mnohé způsoby, jak žít víru a být křesťanem. V tomto minulém týdnu jsme vzpomínali svátek svatého Františka Saleského, který byl tvůrcem spirituality různých povolání v církvi. Říkal, že nemůže být jedna spiritualita, jeden typ zbožnosti. Jiným způsobem bude zbožná matka pěti dětí a jiným způsobem bude zbožná řeholnice. Jiným způsobem bude zbožný voják a jiným student. Tak ukázal legitimitu různosti v církvi. Církev potřebuje tuto různost, ale potřebuje, aby to byla různost smířená. Aby lidé si byli vědomi svého specifického úkolu, svého nezaměnitelného povolání, které často během života hledáme v rozhovoru s Bohem.

Tomuto povolání máme být věrni, ale máme si zároveň udržet jakousi pokornou sebekritičnost, abychom to své povolání, svou perspektivu, své vidění nepokládali za jediné možné. Abychom neznevažovali či chtěli potlačit různá jiná povolání, různé způsoby, jak být křesťanem, různé způsoby, jak praktikovat naši víru. Této různosti bude v budoucnosti asi ještě více a svědčí o vitalitě a autenticitě církve. Jednota církve nesmí být jednotou uniformity, šedivou jednotou kasárenského dvora. Ano, mnoho lidí si to tak představovalo. Chtěli církev chápat jako jistou totalitní organizaci. Mnohokrát se v dějinách církve, a ne tak dávných, objevily a stále existují pokusy chápat křesťanskou jednotu takto. Chápat i ekumenismus, čili to, k čemu se jasně přihlásil druhý vatikánský koncil, tedy hledání jednoty a bratrství mezi křesťany různých církví.

Mnoho lidí to chápalo tak, že jednota nastane, až katolická církev pohltí ty ostatní a ty se vzdají svých specifik, protože ty jsou přece špatné. To byla vize unionismu. Dnes se církev vzdala tohoto prozelitismu, tedy přetahování. Ví, že i naše katolická, římská církev je communio viatorum, je společnost poutníků, kteří nejsou v cíli. Neznají celou pravdu, neuskutečňují celou svatost církve. Ta je stále ve vývoji a plně nastane až ve chvíli, kdy budeme všichni Boží nároči. Do té doby musíme snášet svoji nedokonalost, svoji různost, a budeme potřebovat právě tu různost, aby doplnila to, co nám schází.

V dějinách církve došlo k mnoha bolestným zlomům, jedno velké schizma bylo v jedenáctém století mezi křesťanským Východem a Západem. Toto schizma do určité míry bylo překlenuto po druhém vatikánském koncilu, kdy papež Pavel VI. a patriarcha Atenagoras, patriarcha řecké pravoslavné církve, konstantinopolský patriarcha, navzájem odvolali exkomunikace, do kterých se tyto církve v jedenáctém století navzájem uvrhly. Ovšem cesta k jednotě půjde ještě dál a možná při tom velkém výročí tohoto schizmatu v roce 2054 dojde k plnější jednotě.

Dnes jsme velmi blízko té jednotě s řeckou pravoslavnou církví, ve jejímž čele stojí nádherná postava patriarchy Bartoloměje, přítele několika posledních papežů. Veliká potíž je s pravoslavnou církví moskevského patriarchátu, v jehož čele stojí patriarcha Kirill, který je loutkou v rukou Putina, diktátora. A celá ta moskevská pravoslavná církev bohužel je manipulována lidmi, kteří jdou vraždit své bratry a jejich válku nazývá svatou válkou. Ano, takové věci byly i v dávnějších dějinách naší církve. Zaplať Bůh, máme to za sebou. Přesto jsou ještě mnohé rozdíly uvnitř naší římské církve, a jsou to spíše rozdíly mentality.

Dnes skutečně nejde především o to, předělat instituce, institucionální rozdíly. Ano, na těch je třeba také pracovat. Institucionální stránka církve také vyžaduje obnovu. To je zřejmé dneska v tom programu synodální obnovy církve, ale tu musí doprovázet a předcházet jednota mentality, překonávání vzájemných předsudků, strachu, podsouvání špatných úmyslů. Když se ptali papeže Jana Pavla II., jestli západní reformace, vznik reformačních církví, počínaje reformací Luthérovou, jestli to byl hřích, anebo jestli to znamenalo obohacení křesťanství, on řekl, že to bylo obojí.

Jistě, to, že se těm dvěma svářícím se teologickým stranám v 16. století nepodařilo navzájem dohodnout a žít v pokoji, to jistě byl hřích. A ten hřích, dnes víme, nebyl jen na jedné straně, byl na obou. Ale tento hřích, řekl papež Jan Pavel II., byl také „felix culpa“, šťastná vina, vina, kterou Bůh použil k něčemu dobrému. Protože skrze reformační církve vstoupilo do celku křesťanství mnoho vynikajících hodnot, mnoho velmi přesvědčivých svědků Kristových, počínaje Luterem až po velké reformační křesťany a protestanty evangelíky naší doby.

Také počínaje určitými zkušenostmi z církví, protože například zkušenost synodality je něco, co bylo dlouho blízké reformačním církvím a my jsme k tomu zráli dlouho. Ale dnes to chápání synodality, jak ji před námi rozestírá papež František, je ještě mnohem hlubší, než byla jen ta synodality reformační. A také to znamená bohatství teologie. Dnes žádný katolický teolog nemůže obstát, aniž by vážně studoval a oceňoval velké myšlenkové poklady evangelických teologů. Papež Benedikt XVI. často a s velkou úctou citoval protestantské teology, zejména biblisty. Já si také nedovedu představit svoji vlastní teologii a styl myšlení bez inspirace, kterou dali velcí reformační myslitelé, jako byl Bonhoeffer, Tillich a mnozí další. Dnes na tom poli teologie je vzájemná inspirace, také v oblasti spirituality.

Víte, že do toho kolínského kláštera, který je takovým dalším detašovaným pracovištěm, přicházejí evangelíčtí faráři a farářky, aby absolvovali jezuitské ignaciánské exercicie. Učí se modlitebním metodám, které vycházejí z katolické reformace, od sv. Terezie z Ávily atd. Tyto velké hodnoty katolické spirituality dnes inspirují celou řadu evangelíků. A naopak. Taizé hnutí, a nejen kláštera, ale hnutí založené Rogerem Schützem, evangelickým pastorem, vneslo zpátky do reformační tradice tradici mnišství, které reformace odmítala. Dnes je právě tahle podoba ekumenického mnišského společenství, které okolo sebe má obrovský prstenec sympatizantů ze všech možných církví i hledajících lidí, velkým svědectvím živého křesťanství.

Takže křesťanská jednota je něco, o čem je třeba přemýšlet, za co je třeba se modlit a co je třeba uskutečňovat. Na všech rovinách, které jsou nám přístupné. Jiná rovina je přístupná těm špičkám, oficiálním církvím, jiná rovina je přístupná teologům a jiná rovina je přístupná každému běžnému věřícímu, který realizuje přátelství a porozumění se svými evangelickými, pravoslavnými a jinými sousedy a přáteli. Tento velký úkol, abychom rostli k té jednotě, kterou nikdy neuskutečníme dokonale v rámci dějin, vždy bude tou dokonalou jednotou, je skutečně ten eschatologický příslib, to, co má být až na konci. Musíme různé různosti nejen snášet, ale také je akceptovat ve vzájemném respektu.

Takže tohle je jeden velký úkol, úkol jednoty křesťanů, za který se modleme a na té rovině, která je nám přístupná, jej také uskutečňujme. Amen.