Víte, já bych se dneska chtěl ani ne tak věnovat těm úryvkům, které jsme slyšeli, ale vlastně Božímu slovu jako takovému. Ostatně i ten úryvek evangelia je vlastně tak trochu slepený z několika částí, které přeskakují ke konci celé kapitoly. Víte, aby člověk skutečně ve svém životě poznal Boha, tak svým způsobem nemůže začít u Boha samotného a brát ho jako výchozí bod svého hledání. Vždyť přece Bůh je ze své definice ten jiný, říkáme také transcendentní, ten, který je vlastně mimo to, co můžeme pochopit a čeho můžeme dosáhnout vlastní silou. A tak vlastně ta nejvyšší skutečnost, kterou nazýváme Bohem, protože možná nemáme vhodnější slovo, je pro nás a zůstává pro nás nevyslovitelným tajemstvím.

A od nepaměti, podle krásného výrazu, který použil Pavel v té své slavné diskusi na Areopágu, lidé Boha hledali, možná jakoby pokusem a omylem, aby se ho mohli dopátrat a nalézt ho, aby ho mohli objevit ve svých životech. Protože v srdci člověka přece neustále probíhá touha a hledání Boha. V různých kulturách a v různých dobách lidé došli k různým odpovědím na tuhle velkou otázku našich životů. Ta židovská a křesťanská tradice naopak svědčí o tom, že Boha můžeme poznat pouze tehdy, pokud se On sám zvedne ten závoj, který nás od něj odděluje. Tedy pokud On sám se vlastně odhalí. A tak to, co je v té židovské a křesťanské víře zásadní a původní, je vlastně promlouvání Boha člověku. Můžeme říct, že biblický Bůh je jediný Bůh, který se zjevuje, který není dosažitelný lidským úsilím, aby se k tomu člověk na základě nějakých speciálních technik, meditací atd. povznesl a poznal ho. Ale je to Bůh, který se zjevuje, který přichází člověku vstříc. A je to také Bůh, který mluví.

To jsou vlastně dějiny Bible, dějiny biblického člověka. Bůh, který nezůstává němým, ale promlouvá. A tím způsobem člověka oslovuje, volá, aby byl jeho partnerem v diskusi, aby mu naslouchal a aby tak mezi nimi vznikl vztah. Biblické dějiny Boha s lidstvem jsou dějinami jeho promlouvání. Promlouvání, které nachází svůj vrchol v Ježíši Kristu, v tom posledním a definitivním Božím slovu, slovu s velkým S, které vlastně říká vše, které plně odhaluje Boží tvář, jak věřím. Ostatně on sám, Ježíš, říká: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ A tedy tvrdit, že Ježíš je Boží slovo, znamená vlastně věřit, že na něm, v jeho tváři, vidíme vyprávění a zjevení jeho Otce.

Tím, že Ježíš vyprávěl o Bohu svým životem, ale svým způsobem zároveň odsoudil a vyvrátil všechny ty obrazy a tváře Boha, které si lidé často vyrábějí vlastníma rukama. Všechny ty různé projekce, které často Bohu připisují i zvrácenou tvář. Protože Bůh je bezpochyby slovo, které může obsahovat mnoho lidských tužeb a projekcí. A lidé, přiznejme si, zvláště náboženští lidé, jsme vždycky jaksi schopni si vytvářet ty zlaté telátka z Boha.

A jestliže je tedy základem celé Bible skutečnost, že Bůh mluví, pak biblický člověk vstupuje do vztahu s ním tím, že mu naslouchá. Naše schopnost mluvit s Bohem, kterého nevidíme, tak závisí na tom, zda mu dokážeme naslouchat. Už ta biblická nebo židovská tradice nazývá Bibli někdy v hebrejštině slovem „mikra“, což je výraz, který označuje jakousi výzvu k odchodu ven, aby se šlo vstříc s něčím. Tak vlastně pokaždé, když otevřeme biblické stránky, tak pro toho, kdo je čte s vírou, jsou svým způsobem začátkem exodu. Cesty ven, cesty ven ze sebe, aby se setkal s tím Druhým, s tím Druhým s velkým D. A je to exodus, který se děje právě prostřednictvím naslouchání.

A proto ne náhodou se v těch biblických vyprávěních říká, že velkou překážkou Izraele při jeho odchodu z Egypta, tedy při tom exodu, byla vlastně tvrdost jeho srdce. Tedy jakási lidská sebestřednost, lidská sebedůležitost, důležitost člověka, který si buduje vesmír kolem sebe a uzavírá se tak před tím Druhým, před Bohem i člověkem. Protože naslouchání Bohu nemůže být odděleno od naší schopnosti naslouchat druhému člověku.

Svým způsobem je to hořká zkušenost každého, kdo vychází v modlitbě Bohu vstříc. Zjišťuje, že místo, aby vyšel ven ze sebe, aby dokázal naslouchat a koncentrovat se na toho druhého, tak se celou dobu točí jenom kolem sebe, kolem svých povinností, starostí, těch tlaků, v kterých žije, svých fantazií atd. A tak se možná pod těmi zdánlivě banálními slovy, které jsme si naučili vyznávat ve svátosti smíření „nesoustředil jsem se“ nebo „nesoustředil jsem se na modlitbu“, skrývá něco víc než jenom pouhá nepozornost. Ale vypráví to vlastně o tom jednom z nejdůležitějších zápasů, duchovních zápasů našich životů. Schopnosti vyjít ze sebe, ze svého pocitu sebestřednosti a důležitosti a obrácení se k druhému, k Bohu i člověku.

A naopak naslouchání Bohu, tady vlastně modlitba, která není jenom nějakým pouhým slyšením něčeho, ale skutečně aktem naší touhy po setkání, naší vůle, se všemi těmi rozměry modlitby, jako je ticho, pozornost, ta decentralizace se od sebe a koncentrace na druhého. Ale také zvnitření a duchovní úsilí o uchování v našich životech a žití toho, čemu nasloucháme. Se potom vlastně stává přijetím, možná můžeme říct spíše odhalením, v sobě přítomnosti někoho, kdo je nám bližší než naše vlastní já. Až do té míry, že v sobě uděláme místo pro jeho přítomnost a staneme se jeho příbytkem.

Měli bychom tedy umět rozpoznat, jak významné místo v naší víře má Boží slovo. Jak nám umožňuje přístup k té skutečně biblické a svobodnější víře. Skrze cestu, která nás od naslouchání písmu, tak je to svátost, vede k poznávání Krista a Boží tváře a lásce k němu. Naslouchání, poznání, láska. Tato cesta, která je vlastně naši lidskou cestou setkávání se s tím Druhým, je vlastně zároveň duchovní cestou setkávání se s Bohem, která buduje vztah a stává se dobrodružstvím celého našeho života.