Když hovoříme o církvi z pohledu společenských věd, sociologie a historie, vidíme ji jako instituci, jako organizaci. Teologicky viděno ve světle například Pavlových textů, církev není organizace, ale organismus, tělo. Jednota církve nemá být jednotou uniformní, jednotou kasárenského dvora, ale jednotou v různosti, v pluralitě. Bůh chce tuto pluralitu, Bůh chtěl, aby v jeho církvi byla pestrost, aby jednotlivá charizmata, služby a obdarování se navzájem doplňovaly. Jednota, o kterou je třeba stále usilovat, je jednota, která nepotlačuje různost. Různost v církvi je velký Boží dar.

Jednota církve, i ta jednota v různosti, byla v dějinách několikrát hrubě porušena tím, že určitá část církve nechtěla s druhou mít nic společného. Jedna velká schizma byla v jedenáctém století mezi východním a západním křesťanstvím. Tato bolestná rána byla do určité míry překlenuta po druhém vatikánském koncilu tím, že představitel římskokatolické církve, papež Pavel VI., a představitel řecké pravoslavné církve, konstantinopolský patriarcha Athenagoras, odvolali vzájemné exkomunikace. To byl jen jeden z kroků, o kterých čekáme, že budou ještě prohloubeny, aby jednota mezi západním a východním křesťanstvím byla hlubší.

Druhým takovým tragickým schizmatem byla schizma v šestnáctém století uprostřed západního křesťanstva, která vedla dokonce k ničivým válkám, jako byla Třicetiletá válka v Evropě. Když byl papež Jan Pavel II. tázán, zda reformace přinesla něco, co je možno nazvat vinou nebo šancí k obohacení křesťanství, odpověděl, že to bylo obojí. Ano, neschopnost křesťanů té doby udržet vzájemnou komunikaci a výsledná válka byly nepochybně vina a dnes víme, že vina neležela jenom na jedné straně, ale na obou. Papež však dodal, že to byla možná také "felix culpa" – šťastná vina. Bůh toto rozdělení využil k tomu, že se skrze reformaci zrodilo mnoho významných hodnot pro křesťanství.

V reformační tradici je řada velkých svědků Kristových, skutečně světeckých postav a mnoho dalších darů, kterým bylo křesťanství obohaceno církvemi vzešlými z reformace. Jistě sem patří i teologie, která od reformačních dob ovlivňuje dnešní teology. Dnes žádný katolický teolog se neobejde bez čerpání z teologie evangelických autorů. Vidíme to například u papeže Benedikta, který mnohokrát citoval protestantské autory, zejména v oboru biblistiky.

Musíme se vzdát představy, že jednota křesťanství bude mechanickou uniformní jednotou. Snahy o sjednocení založené na ústupcích ze všech stran by vedly k něčemu, co by bylo nechutné pro všechny. V moderním křesťanství se probouzí touha po jednotě. Výraznější je to v evangelické části, zejména po první a druhé světové válce, kdy se jednotlivé církve, vzešlé z reformace, hluboce propojovaly. Plodem tohoto spojení je například Světová rada církví. Římskokatolická církev není členem této rady, ale po mnoho desetiletí je pozorovatelem a účastní se mnoha jejích zasedání.

V katolické církvi 19. a 20. století existovaly pokusy o větší otevřenost římskokatolické církve vůči ekumeně, ale ty byly za papeže Pia XI. často utlumovány. Druhý vatikánský koncil přinesl velkou změnu. Od té doby nemluvíme o protestantských církvích jako o heretických, ale jako o odloučených křesťanech. Do centra se dostal důraz na společný křest: jeden křest, jeden Kristus, jedna víra.

Katolická vize sjednocení křesťanů se dnes velice liší od snah o sjednocení západní a východní církve v takzvaném unionismu. Nejde o proselytismus, o snahu přesvědčit evangelické církve k přijetí všeho, co je spojeno s katolickou církví. Kardinál Grech, který měl nedávno důležitý seminář pro naše biskupy v Praze, jasně řekl, že církev je jednou katolickou, svatou a apoštolskou pouze v zárodku. Nelze dnes držet učení, že církev je "societas perfecta" – dokonalá společnost.

Jsme společenstvím poutníků na cestě. Církev plně katolická, jedna, apoštolská a svatá bude až v Bohu na konci dějin. Žádná církevní podoba během dějin nebude takto eschatologicky dokonalá. Je naším úkolem k té jednotě přibližovat se bouráním vzájemných hranic. Toto sjednocení není především institucionální, ani v plnosti učení, ale je to jednota lásky, která má odstraňovat nejen institucionální, ale hlavně mentální hradby a předsudky.

Je třeba pracovat na vzájemné lásce a uznání a hledat, čím se můžeme vzájemně obohatit. To neznamená, že musíme souhlasit se vším, s čím se setkáváme v ostatních církvích, ani že každý katolík souhlasí se vším ve své vlastní církvi. Jsou tam různé napětí: některá pozitivní, některá, která je třeba překonat. Hledejme to, co nás spojuje, a posilujme to. Především nás má spojovat vzájemná láska, která se projevuje uznáním, respektem a touhou porozumět.

Velká reforma, kterou církev nyní prochází, synodální reforma, je prohloubením ekumenismu. Chceme jít společnou cestou uvnitř církve – biskupové, kněží, laici, muži i ženy – ale také s ostatními křesťany. Dnes je zřejmé, že jednota mezi křesťany nemůže být posledním cílem. Tím je to, o čem mluví papež František v encyklice "Fratelli tutti" – bratrství všech lidí. Opět jde o ideál, který nás má inspirovat a posilovat, a který nemůže být naplněn během dějin, ale směřujeme k němu cestou pokory a lásky. Amen.