Znovu nám tedy začalo liturgické mezidobí – férie. A přesto to evangelium, které jsme dnes četli, nás uvádí do velice slavnostního okamžiku. Zve nás na svatbu. Předpokládám, že všichni asi dobře známe ten příběh. Svatba, na které dojde víno, Marie, její přemlouvání, voda proměněná ve víno a tak dále.

Přesto porozumět tomuhle Janovu textu vlastně vůbec není snadné. Je to totiž docela zvláštní svatba, když se na ní podíváme. O nevěstě tam není ani zmínka. Ženich se objeví až v závěru, aby přijal komplimenty za něco, za co vlastně ani nehnul prstem. Potom na okraji je jenom ta Ježíšova nezdvořilost vůči jeho matce, až hrubost možná. A jako třešnička na dortu, ta absurdní přítomnost 100litrových kamenných očistných nádob. Aspoň tak, jak nám to říkají biblisté, že podle těch věder to byly nádoby, které každá pojala 100 litrů. Co s nimi asi tak mohly dělat na svatbě? Víte, takové nádoby ale skutečně existovaly. Ale existovaly na chrámovém nádvoří v Jeruzalémě. A v Káně možná ne. Zkrátka spousta věcí, které vlastně nesedí a kterým bychom měli věnovat pozornost.

Ten text je bohatý a já určitě není tady prostor jít do všech detailů, proto bych chtěl zmínit vlastně jenom to hlavní poselství. Nejprve je třeba si uvědomit, že to není nějaká reportáž ze svatby, kterou Ježíš navštívil. Ani to není text, který vypráví o zázraku. Vždyť ta proměna vody ve víno je vlastně sotva naznačena. A není to ani ten ústřední bod toho příběhu. Ostatně Jan v evangeliu vlastně ani o zázracích nemluví. On mluví o znameních, jakési rozcestníky, šipky, které nám ukazují cestu a směr. Které ukazují na něco jiného a vyzývají nás, abychom se nezastavili u těch mimořádných událostí, ale hledali jejich hlubší smysl. A možná přece to české slovo zázrak se k tomu hodí, protože zázrak, za-zrak. Tedy jít do hloubky.

Podle biblistů je tenhle příběh vlastně svatbou, mesiášskou svatbou. Obnovení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem, kdy to manželství mezi Izraelem a Hospodinem vlastně chřadlo. Jako ty nádoby. Skamenělé a prázdné. A navíc jejich šest. A číslo dokonalosti v Izraeli je sedm. Tedy šest, sedm, jedna mínus, sedm mínus jedna. Je to jakási představa té unavené a možná obtěžkané religiozity, která už nepřinášela žádnou radost. Která už se nestala a nebyla oslavou. A možná v mnoha ohledech je to podobné i některým prvkům toho, jak se my díváme na naši víru. No a Marie, Ježíšova matka, první z učedníků, si toho všimne. A vyzve Ježíše, aby zasáhl. A on zasahuje. On, ženich lidstva, proměňuje vodu zvyku ve vínovážně. Ale nedělá to sám. Jeho spolupracovníci jsou služebníci, kteří na Mariinu výzvu, cokoliv vám řekne, udělejte. A jsou to vlastně jediná její slova v celém evangeliu. A ona sama také zmizí a objeví se znovu až před křížem.

Tak tihle služebníci, možná zprvu trochu zmatení, otrávení, že někdo po nich něco chce, nakonec těm bizarním požadavkům vyhoví. A společně s Ježíšem dojde k zázraku. Jan říká, když přijmeme Boha, tak se všechno stává hostinou. Náš obyčejný život se může stát hostinou, úžasem, nekonečnou radostí. Ten zázrak je možné vidět, když se v pondělí probudíme a těšíme se na pracovní týden. Ježíš říká ano, pokud ho vpustíme do našeho života. A to je přece takový malý zázrak. Ano, Bůh proměňuje naši vodu ve víno. A život se stává hostinou. A taková by měla být přece naše víra. Manželství, ve kterém nikdy nechybí víno, které vždycky vzbuzuje radost a vášeň. Pokud je pro nás naopak víra dřinou a povinností, stejně nepříjemnou jako ten první den pracovního týdne, tak platí jedna ze dvou věcí. Buď prožíváme těžkosti ve svém životě i v duchovním, pak ale prosíme Boha, aby proměnil tu vodu ve víno, nebo prostě nejsme přítomni na té svatbě. Ale existuje totiž i taková temná vize víry a Boha, která radost nahrazuje povinností, která sklouzává k otrockému plnění příkazů, která z hříchu a viny činí měřítko života. A takto se redukovala zkušenost Izraele, Hospodinovy nevěsty. Stejně tak jsme často i redukovali my církev, Ježíšovu nevěstu.

Právě proto Jan začíná první ze svých sedmi znamení ve svém evangeliu vyprávěním o svatbě. A tak nám dnes, na začátku prvních týdnů nového roku, Janovo evangelium připomíná to podstatné, že zázrakem číslo jedna je proměna mlé vody v nové víno. Ale jsou tu vlastně dvě podmínky. Možná banální, prosté, ale zásadní. Ta první je náš aktivní postoj. Radost se buduje, nečeká se na ni. Tvoříme ji den po dni. A Ježíš nás žádá, abychom naplnili nádoby vodou, co jsme ochotni nabídnout. Pár minut času každý den. Naše spolupráce je nezbytná pro zázrak nového vína. A tou druhou podmínkou je vlastně napodobit Mariin postoj. Udělejte všechno, co vám řekne. Je třeba znovu v našem životě objevit ten krásný rozměr učednictví a následování. Protože těm, kdo po něm touží jako nevěsta touží po ženichovi, Bůh přece nabízí a ukazuje cestu, která vede na svatební hostinu mezi Bohem a člověkem. Vyžaduje však věrnost evangeliu a odhodlané následování.