Co si počít s tímto textem? Na první čtení se zdá, že je to jeden z těch mnoha Ježíšových zázraků, o kterých čteme v Novém zákoně. Ale on není obyčejný. On je první, to je první ze znamení. Nový zákon v originálu používá slovo „semeion,“ znamení, ne zázrak. Zázrak je trošku ošemetné slovo. Na jedné straně je to české slovo výborné, protože ukazuje k tomu, co je zázrakem – co není zřetelné a srozumitelné na první pohled, co vyžaduje určité zastavení, zamyšlení, kontemplaci.

To jsou ty Ježíšovy mocné činy. Nejsou nějakým efektním show zázrakem. Takovéhle zázraky Ježíš odmítal. Dělat takovéhle zázraky mu navrhoval duch zla na poušti. Jedním gestem proměň kameny v chleby, vrhni se dolů z cimbuří chrámu, nic se ti nestane, andělé, všichni lidé budou koukat, tleskat, budou tě obdivovat. Ale o to Ježíšovi nešlo. Žádný z těch jeho činů nebyl nějaký show zázrak, který by měl lidi donutit k víře. Byl poukazem k tomu, co je zázrakem, co není viditelné a pochopitelné na první pohled.

Pak je tam použito slovo počátek, znamení archy. Už jsme si říkali, když jsme meditovali nedávno nad prologem sv. Jana, že to slovo počátek, archy, je něco mnohem víc než jen označení toho, že je to první v řadě. Archy je jakýsi určující princip, jakési motto, jakýsi hermeneutický klíč, který otvírá smysl toho, co bude následovat. Takže tenhle čin má nějaké zvláštní poselství. Na první pohled se zdá, že něco takového k Ježíši ani nepatří. Rozlévat víno, měnit vodu ve víno, to na první pohled by patřilo spíš k nějakému Dionýzovi, pohanskému bohu vína a veselí.

Ježíšovi jeho nepřátelé zazlívali, že navštěvuje svatby a všechny tyhle párty. Říkali o něm, že je žrout masa a pijan vína. Že není žádný takový pořádný Mesiáš jako Jan Křtitel. Jan Křtitel to byl asketa, za takovým bychom šli, ale tenhle ten, který jí s celníky, prostitutkami, hříšníky, to není žádný pořádný Mesiáš, jakého jsme si přáli. A Ježíš skutečně vyhledává tuhle společnost. A proč? Jedna možná odpověď je, že je to symbol toho, že začíná doba mesiánské svatby.

Ve Starém zákoně na mnoha místech se vztah mezi Hospodinem a jeho vyvoleným lidem připodobňuje k manželství, ke svatbě. A ten očekávaný Mesiáš má přijít jako ženich, který se ujme své nevěsty. A Ježíš tímto činem na svatbě ukazuje, ano, já jsem ten ženich, na kterého čekáte. Když mu vyčítají, že se jeho učedníci nepostí, jako učedníci Jana Křtitele, tak říká: ale když jsou na svatbě a ženich je s nimi, tak se nemohou postit. To je čas veselí, čas mesiánské svatby. A ten právě přišel a začíná.

Druhé znamení je v tom, že toho vína bylo mnoho. Opravdu mnoho, podle archeologických vykopávek, které – pán Bůh požehnej – dokládají. Ale možná právě to množství je také znamení. Když dává Bůh, dává hojně, hodně. Scholastika proto měla název superabundancia, přehojnost. Když dává ďábel, tak to je takový škudlil, který se tak dívá přesně, aby se nepředal. Dá člověku přesně to, co si objednal, a požaduje po něm to, co bylo smluveno – duši, jak víme z Fausta. Až v té poslední chvíli člověk zjistí, že prohrál, že sice dostal to, co si objednal, ale že ta duše je něco opravdu velmi cenného. Takže ďábel to je takový ten solidní počítář. Bůh je velkorysý, dává přehojnost, míru hojnou, natřesenou, jak čteme v Novém zákoně. Čili boží rukopis, to je hojnost, je toho hodně.

Ten obraz svatby je častý obraz v Ježíšových podobenstvích. Jednak on vyprávěl ta svá podobenství často na svatbách a často v nich hraje svatba určitou roli. Svatební hostina, hostina vůbec v Orientu a do dneška v řadě zemí, je slavnost a každou slavnost nějakým způsobem korunuje hostina. Byla to dobrá katolická tradice také, že všech svátostí je doprovázela hostina, ať to byl křest, svatba, dokonce i pohřební hostiny, biřmování. Náš učitel, pan profesor Cullén, říkal, že jenom se zpovědí to nějak není spojeno. Tak říká, že vždycky tomu penitentovi řeknu: jdi z kafe, teď si dáme kafe, aspoň aby tam byl ten prvek té oslavy toho smíření s Bohem. U nás je hodně lidí ke svátosti smíření, tak to si nemůžu dovolit, to by bylo na infarkt, s každým vypít kafe.

Ale je tam také to dobré znamení vína, o kterém říká Písmo, že je Bůh stvořil k radosti lidského srdce. A čteme o letniční církvi, zrodila církev, tak lidé okolo, ty apoštolové, kteří mluvili pod vnuknutím Ducha, považovali za opilce, říkali: nenapili se tyhle lidi mladého vína, nepřebrali? Oni říkali: ne, vždyť je teprve dopoledne. Proč asi? Protože ten dar Ducha skutečně připomínal to, kdy člověk dobře dovede užívat víno, tak mu dává určitou jiskru, esprit, lehkost, humor, spontaneitu, odvahu. To všechno je dar dobrého užívání vína. Kdo nedovede s vínem zacházet a zneužívá ho, tak naopak to jde do němoty a stěžkne atd. Správné užití dává tu lehkost, humor, esprit, jiskru.

A tohle to má být obraz lidí naplněných Duchem Božím, že mají tu odvahu, humor, lehkost, spontaneitu. Já jsem kdysi před mnoha lety, na začátku 90. let, dostal úkol kázat na národní pouti na Velehradě za přítomnosti všech našich biskupů. A tam jsme právě četli ten text ze Skutků apoštolských o seslání Ducha svatého. A tak jsem položil takovou řečnickou otázku: aby se naposledy naše církevní prostředí někdo mohl splést lidmi, kteří tak mají tu pěknou špičku, tu radost z vína. Nepůsobíme my křesťani a křesťanská shromáždění spíš příliš suchařsky? Nepůsobíme spíš jako protialkoholní klinika – pacienti doktora Římsy z Váchalova Krvavého románu?

Kamera zrovna šla přes ty tváře biskupů a ty tváře se zrovna jako naplněně radostí. Já si myslím, že je třeba prožít tuto radost Ducha svatého, radost z víry, radost, která dává lehkost, humor. To je něco, co je také znamením autentické spirituality. Já jsem měl párkrát tu čest říkat, že jsem seděl jednou v Římě na jednom zasedání, vedle mě byl nějaký indický kněz a říkal: podívej se tamhle na toho kardinála, my tady už sedíme tři dny a on se ještě neusmál, to je nebezpečný chlap. A říkal, víš, my jsme takový relax, a já si myslím, že skutečně znamením zdravé spirituality je schopnost humoru, lehkosti, otevřenosti. Fanatici a skeptici se nedovedou smát, jsou stuhlí, zatvrdlí, ale člověk zdravé víry je člověk humoru, veselí, lehkosti, jako po tom vínu v Káně Galilejské.

Tak poprosíme Pána, aby naši církev a všechno, co je tam příliš vodnaté, proměňoval v tu jiskru dobrého vína, které uchvátíme až do poslední chvíle, jak sv. Karásek zpíval v tom svém krásném songu, citoval jsem to na pohřbu Karla Schwarzenberga, říkal: až přejdeme smrti smutný most, pán Bůh zavolá, nalévejte, přišel další host. A takže boží království je jako ta svatební hostina, na kterou se můžeme těšit a kterou máme být jakousi avantgardou té veselé svatební hostiny v tomto světě. Amen.