Nevím, přátelé, kdo z vás tady byl na bohoslužbě i minulý týden v úterý a jestli jste zaznamenali, že vlastně i ten úryvek, který se četl minulý týden, se odehrával v Kafarnau. Tedy uběhl týden, liturgicky jsme se posunuli do úplně jiného období, ale geograficky jsme zůstali pořád na stejném místě, byť na stránkách úplně jiného evangelia.

Dneska nám Marek v úryvku, který jsme četli teď, a jehož pokračování budeme slyšet i zítra, představuje úplně první den, kdy Ježíš začal veřejně působit. A tak je zajímavé podívat se na to, co je to úplně první, co Ježíš podle Marka ve svém veřejném působení učiní. Slyšeli jsme, že začal učit v synagoze. Bohužel nevíme, co říkal, Marek jeho učení nespecifikuje. Z úryvku je ale patrné, že všichni byli ohromeni jeho učením a že jeho slova nebyla podobná slovům tehdejších náboženských profesionálů, zákonníků, kteří byli pověřeni studiem a výkladem zákona, písma. V čem bylo jeho kázání jiné? Nevíme, ale můžeme se domnívat, že to, co říkal, skutečně vycházelo z jeho nitra. Že to bylo pronášeno zvláštním způsobem a že ten, kdo to říkal, tomu nejenom věřil, ale také to žil, jak se všichni hned na místě přesvědčili. Je to možná právě tahle Ježíšem prožívaná koherence a soudržnost mezi jeho myšlením, slovy a životem, která mu dávala autoritu.

Ježíš si dokázal získat srdce lidí až tak, že říkali, že to je nové učení. Jeho autorita se projevila hned v činu vysvobození. Prvním zázrakem Markova evangelia je uzdravení posedlého člověka v kafarnouské synagoze. Máme před sebou člověka, v němž zlo působí zvláštním způsobem, a zaujalo v něm velký prostor síla, která se staví proti boží síle. Člověk, který, jak to sám říká, nechce mít s Ježíšem nic společného: „Co je ti do mne? Co je ti do nás?” Možná věřící osoba v synagoze, u které si nikdy nikdo ničeho nevšimnul – rozhodně úplně jiná než posedlý, jak nám ho představují různé filmy a horory. Možná to byl navenek dobrý a zbožný člověk. Ve skutečnosti, když ho Ježíš odhalí, ukáže to, co se v něm skrývá. Myslí si, že Ježíš, Bůh, nemá s jeho životem nic společného. Myslí si, že ho Bůh chce zničit, že je konkurent, protivník, který přišel zničit a destruovat jeho život.

Svým způsobem je to shrnutí všech těch hnusných našich falešných představ o Bohu a víře, když víra a Bůh nemají nic společného s naším konkrétním každodenním životem. Když je víra redukována, jak posedlý sám říká: „Já vím, kdo jsi,” na pouhé vědění, možná na zvyk. Když je Bůh vnímaný jako někdo, kdo je protivník a konkurent života. První účinek Ježíšova slova, jeho autority, jak Marek zdůrazňuje, je osvobození člověka.

Papež Benedikt ve své knize „Ježíš Nazaretský” píše, že Ježíš tím, že přivádí Boha na svět, provádí velký exorcismus, který osvobozuje svět z moci zla a zatímco ho osvobozuje, racionalizuje ho. Zachraňuje ho ze zničené nadvlády iracionality. Dějiny potvrzují, že tam, kde dosáhne boží světlo, se svět stává svobodným, a kde je naopak toto světlo odmítnuto, vrací se k otroctví. Exorcismus, umístěný na počátek Markova evangelia, je vyjádřením Ježíšova programu. Cílem veškeré Ježíšovy činnosti je osvobodit člověka od toho, co ho drží v otroctví.

Když totiž člověk ztratil svou vlastní identitu božího syna či dcery, neustále ji hledá v tom, co ho stále více odcizuje od sebe sama – v moci, majetku, vlastnění. V iluzích, které nám život často přinášejí. Odtud pramení rostoucí nespokojenost s životem a pohrdání sebe sama. Úzkost, dychtění, nenasytné sobectví, egoismus a bezpráví, války a vše ostatní. Když se zlo uskutečnilo, trvá. Upevňuje se a organizuje se do struktur, které nepravost rozmnožují. To jsou skutečné stroje lidského útlaku, v nichž se člověk, jejich původce, stává hnacím mechanismem. Zůstává vězněm, uvězněn sám v sobě ve vězení, které si sám vytvořil.

Ježíš přišel, aby dějiny zbavil jejich zdánlivé osudovosti a navrátil je do našich rukou. Aby nás osvobodil slovem pravdy, schopným umlčet lež, která je na počátku každého otroctví. Tím, že nám ukazuje, kdo ve skutečnosti jsme – synové a dcery, a že Bůh je náš milující otec. Proto je první Ježíšovým znamením či zázrakem v Markově evangeliu znamení toho, že království přišlo a otroctví člověka je u konce.