19. 1. 2025, Mons. Tomáš Halík, Evangelium: Jan 2,1
⚠️ Pozor! Jedná se o neoficiální neautorizovaný přepis, vytvořený pomocí umělé inteligence. Přepis tedy nemusí odpovídat originálu.
Moji milí, uzavřeli jsme vánoční okruh a vstoupili do liturgického mezidobí. Tato neděle nám předkládá v Evangeliu známý příběh o svatbě v Káně Galilejské. Často ho čteme jako jeden z příběhů o Ježíšových mocných činech, seimeion. Ale Janovo evangelium říká, že toto bylo první ze znamení, která Ježíš učinil. Víme, že v Janově evangeliu, jak jsme si říkali v souvislosti s prologem, "na počátku bylo Slovo," ten výraz počátek, arché, je něco víc než jen časová priorita. Je to jakési předznamenání, jakýsi klíč k porozumění tomu, co bude následovat.
V jakém smyslu tedy můžeme takto vykládat ten příběh o svatbě v Káně Galilejské? Když se řekne zázrak v češtině, musíme si dát pozor na dvě věci. Jednak to slovo v češtině je vlastně velice nosné. Možná více než ten řecký výraz v originále. Naznačuje, že jde o něco, co má symbolický charakter. Zázrak je něco, co poukazuje k tomu, co je zázrakem, co nemůžeme uchopit a pochopit, když se na to povrchně díváme. Zázrakem, zatím viditelným, je nějaký hlubší význam. A to je vlastně charakter symbolu. To je to, co poukazuje nad sebe a za sebe.
Čili tady je třeba se rozejít s představou zázraků, se kterou se setkáváme dosud v mnoha kázáních a mnoha apologetických učebnicích. Zázraky byly chápány především jako činy, jimiž Ježíš chce dokázat své božství. Mají jakýsi apologetický charakter. Ale tohle nejsou ty Ježíšovy mocné činy. Ježíš dokonce odmítá jako ďábelské pokušení na poušti tu nabídku, aby dělal takovéhle velké show zázraky, aby měnil jedním gestem kameny v chléb, aby se vrhl z cimbuří chrámu a byl uchráněn od smrti náručními anděly. Ježíš v tomto vidí ďábelské pokušení. A ty jeho mocné činy mají úplně jiný charakter. Nemají donutit k víře. Jsou to poukazy na to, co je viditelné. Čili mají určitý symbolický charakter.
Také ta představa, že zázrak, jak to dočteme ještě v mnoha učebnicích, je božské porušení přírodních zákonů, je něco, co je třeba odmítnout, protože Bible je naprosto cizí představa přírody, která je řízena nějakými speciálními zákony. Bibličtí autoři nepřemýšlejí v kategoriích přírodních zákonů. Ty Ježíšovy mocné činy jsou něco, co uchvacuje. Ale je třeba říci, že pro Bibli a pro pohled víry je celý svět, celá příroda zázrakem. Něco, co poukazuje na sebe. Něco, co je div, který vypovídá o Bohu. Čili nejenom nějaké mimořádné činy, ale celá stvořená příroda je slovem božím k nám.
A co ty jednotlivé velké činy, ty jednotlivá semeon, znamení? Asi nemůžeme všechny dát do jedné kategorie zázraky, ale zamýšlet se speciálně nad každým tím příběhem. Každý ten příběh má své vlastní poselství. Když Ježíš rozmnožuje chleby, tím ilustruje Ježíšovo slovo: "Já jsem chléb živý." Když Ježíš otvírá oči slepému, tenhle příběh je ilustrací Ježíšova slova: "Já jsem světlo světa." Když probouzí Lazara ze spánku smrti, tento příběh je ilustrací Ježíšova slova: "Já jsem vzkříšení a život." Čili nejde jen o předvedení něčeho úžasného, ale jde o ilustraci nějakého Ježíšova výroku. Proto je třeba meditovat nad každým z těch vyprávění zvlášť.
No a co nám říká toto speciální vyprávění o proměnění vody ve víno? Na první pohled by se zdálo, že zázrak tohoto typu vlastně k Ježíšovi ani nepatří. Vždyť to by se hodilo spíš pro nějakého pohanského boha, Dionýza, boha vína. A Ježíšovi je naopak vytýkáno jeho nepřáteli, že je piján vína a žrout, že není asketa jako Jan Křtitel a že je ten, který jí s celníky a prostitutkami a hříšníky. Přitom mě napadá jedna asociace. Před určitou dobou, když byl ze své funkce odvolán arcibiskup Bezák a já jsem se k tomu vyjádřil, telefonoval mi jeden ze slovenských arcibiskupů a snažil se ospravedlnit to Bezákovo odvolání. "On dokonce chodil na ty festivaly mládeže, kde jsou ti zarostlí, nemytí, kteří pijí alkohol. Vy byste tam, monsignore, šel na ten festival Pohoda a byl byste tam s těmi mladými lidmi?" ptal se mě. A já jsem říkal: "Monsignore, nevím, jestli bych měl odvahu tam jít, ale Pán Ježíš by určitě měl. Pán Ježíš by tam opravdu šel." A pak byla odpověď, že Pán Ježíš přece by tam šel, aby jim řekl: "Nehřešte více."
A tak jsem si uvědomil, že čtení Evangelia od tohoto slovenského monsignora a mé čtení Evangelia jsou prostě velice odlišné. Ale vraťme se k tomu příběhu o Káně Galilejské. Myslím si, že přinejmenším dvě věci jsou tam hodné další meditace. Jednak tím, že toho vína, které Ježíš učinil, bylo velmi mnoho, šest sudů vína. No, pán Bůh, požehnej. Ale myslím si, že právě to množství, že když Bůh činí, činí s velkorysostí. Ta přehojnost, v scholastické terminologii superabundancia, je znakem Božího rukopisu. Ďábel je takový škudlil, který dá člověku přesně to, co si člověk objednal, a chce za to, co předem oznámil duši. A člověk až v poslední chvíli zjistí, že vlastně velice prohrál, když uzavřel tu sázku s duchem zla. Ježíš, jako Boží syn a Bůh sám, dává bohatě v hojnosti.
Pak ten symbol vína na svatbě a Ježíšova role je něco, co poukazuje k Ježíšovu poslání. Nastává nyní čas mesiánské svatby. Hebrejská biblia, Starý zákon, mnohokrát mluví o tom mesiánském času jako o času svatby. A Ježíš také mnohá svá podobenství situuje na svatby, na hostiny. A on sám, jak je známo, ty hostiny často navštěvoval. V jednom kázání před mnoha lety na Národní pouti na Velehradě jsem si položil takovou otázku, co to znamená tato přehojnost vína.
Vzpomeňme si, když o Letnicích Apoštolové mluví pod vlivem Ducha, lidé okolo si říkají, že jsou opilí, napili se mladého vína. Apoštolové říkají: "Ne, ne, vždyť je teprve 9 ráno." Zdá se, že ten projev Ducha jim dal něco, co připomínalo to, když člověk dovede dobře zacházet s vínem, že mu to víno dává jakousi jiskru, humor, lehkost, spontaneitu. Ano, to je projev Ducha svatého. A tam jsem také dodal, že mám takovou obavu, že je už velmi daleko ta doba, kdy si lidé mohli církevní prostředí splést s těmi lidmi, kteří mají tu jiskru, tu špičku, ten humor, tu lehkost, které dává víno. Že někdy to církevní prostředí nám spíše připomíná protialkoholní kliniku primáře Římsit z Váchalova krvavého románu.
Takže v dnešní době, kdy stojíme také na prahu nové etapy církevních dějin, kdy se rozvíjí synodální obnova, bychom si měli být vědomi toho, že když rozlišujeme, když se snažíme rozlišovat různé způsoby, různé podoby církve, k té autentické podobě patří právě ta jiskra, humor, vnitřní svoboda, lehkost, ne ten duch tíže, duch zla. Amen.