Jak jsem vám řekl na počátku, touto slavností křtu Páně se loučíme s okruhem vánočním a vstupujeme do liturgického mezidobí. V době vánoční jsme hodně četli ze dvou evangelií, Lukášova a Matoušova, která integrovala určitá vyprávění o Ježíšově narození a dětství. Nejstarší z evangelií a pravděpodobně nejautentičtější Evangelium Markovo a to nejmladší a teologicky nejhlubší Evangelium Janovo neříkají vůbec nic o období Ježíšova narození, dětství, zrání a začínají až právě příběhem o křtu, který Ježíš obdrží z rukou Janových v Jordáně.

Ten vánoční okruh není jenom připomínkou Ježíšova narození, ale časem pro rozjímání o tajemství života ve skrytosti. Vždycky, přinejmenším na tento svátek, kterým uzavíráme ten okruh, mě napadá, že je vlastně škoda, že nevyužíváme ve vánoční spiritualitě také to období, které patří k tomu tajemství skrytosti, to nejdelší období Ježíšova života od jeho raného dětství až do jeho dospělosti, až do křtu a následného půstu na poušti a začátku Ježíšovy veřejné činnosti. O těch téměř 30 letech Ježíšova života evangelia nic neříkají a my o nich nevíme vůbec nic. Proto není divu, že to je motiv, který se neobjevuje ani v křesťanské ikonografii, v křesťanském výtvarném umění ani příliš v křesťanské spiritualitě.

Jsou tady určité výjimky, například Charles de Foucault, který strávil většinu svého života jako poustevník na poušti v Sahaře a tam vlastně promýšlel spiritualitu, která potom inspirovala dvě řeholní komunity: malé bratry Ježíšovy a malé sestry Ježíšovy. Ti se právě zaměřovali na kontemplaci o tom Ježíšově skrytém, obyčejném životě, který zřejmě strávil ve rodném Nazaretě, prací obyčejnou prací, pravděpodobně v otcovské dílně u Josefa, který byl tekton, což je něco, co je blízké tesařině, ale je to práce se dřevem a kamenem při stavbě domu.

Myslím si, že je docela dobré někdy, když přemýšlíme o Ježíšovi, přemýšlet také o tom, že většinu svého života strávil ve skrytosti tím obyčejným životem naplněným každodenní prací a námahou, a že i ta naše všednost je něčím, čím se podílíme na příběhu Kristově. My, kteří jsme v dobách komunismu pracovali v té podzemní církvi a měli jsme svá civilní povolání, a přitom jsme vykonávali bez krytu kněžskou službu, tak jsme velmi často přemýšleli o tom skrytém životě Kristově. Možná že v rámci té synodální obnovy církve se církev znovu rozpomene na tento tvar kněžství, který je spojen s civilním povoláním a s běžným životem v tomto světě.

Vyprávění o křtu v Jordáně je plné významných symbolů. Nad Ježíšem se objevuje duch v podobě holubice. Symbol holubice známe především z vyprávění o potopě. Když končila doba trestu potopy, objevuje se holubice, která nese v zobáčku ratolest a tím zvěstuje, že se znovu objevuje země. Vody ustupují, objevuje se očištěná, obnovená země. Od té doby je symbol holubice s ratolestí symbolem pokoje.

Motiv sestoupení ducha se objevuje v Bibli vždycky tam, kde začíná něco nového. Když začíná dílo stvoření, je země pustá a nesličná, duch Boží se vznáší nad vodami. Když lid kráčí pouští do zaslíbené země svobody, doprovází ho duch v podobě oblakového sloupu nebo ohnivého sloupu, který ho vede nocí. Opět duch, který přichází tam, kde začíná nějaká nová kapitola. Když Šalamoun chce zasvětit chrám v Jeruzalémě Hospodinu, cítí, že chrám je naplněn přítomností Boží a uvědomí si, že nejen chrám, ale celé stvoření je velkým chrámem Božím, ve kterém je přítomen Boží duch. Také na počátku: „Duch svatý tě zastíní,“ je řečeno při Ježíšově početí, při zvěstování paně Marii. Duch je na počátku. A tady, při tom křtu Páně, je duch opět na počátku Ježíšovy veřejné činnosti.

Pak, když se rodí církev o letnicích, se také rodí z té letniční bouře, kdy na apoštoly sestupuje duch v podobě holubice. Ano, i dnes je církev na pokraji nové kapitoly svých dějin a právě proto je důležité být otevřený vanutí duchu svatého. Ten křest, o kterém vypráví evangelium, které jsme právě četli, a všechna ostatní evangelia, je vlastně teprve jakýmsi příslibem plného křtu, který se naplňuje v okamžiku Ježíšovy smrti, kdy je ponořen do smrti (pokřtění znamená ponoření) a vstává k novému životu.

Náš křest je především účastí ne na tom křtu v Jordáně, ale na velikonoční proměně. Křest je nám dán jako dynamická svátost. V posledních letech se snažím promýšlet ta velká tajemství křesťanství – vtělení, kříž, vzkříšení, letnice – jako něco, co nejsou jen jednotlivé události, které se kdysi staly, ale jako tajemství, která dále působí. Tajemství vtělení pokračuje tam, kde evangelium vstupuje, vtěluje se do různých kultur. Tajemství kříže pokračuje tam, kde lidé trpí, zejména kde trpí pro spravedlnost nebo výslovně pro Kristovo jméno – mají účast na pokračujícím ději kříže. Ale také vzkříšení je událost, na které má člověk podíl tím, když vnitřně procitne k plnosti života. Naše konverze, naše přijetí víry, hluboké vnitřní přijetí víry je účastí na tajemství vzkříšení. Stejně tak v různých okamžicích dějin církve a v dějinách křesťanských společenství jsou okamžiky, kdy participujeme na velkém daru ducha.

Prosíme tedy, abychom v této etapě proměny církve byli otevřeni pro vanutí ducha, abychom dostali dar rozlišování duchů a abychom si uvědomili, že i křest, který je nám dán, je něco, co v nás má stále pokračovat, že křest není něco, co se vyčerpá jen jedním liturgickým úkonem. Křest je nám dán jako dar a úkol, z kterého máme žít jako semínko zaseté pro náš život, a my máme stále pro něj připravovat příznivou půdu, aby to semeno božího života v nás rostlo. My jsme pokřtěni a to nám dává důstojnost, to nám dává trvalé spojení s Kristem.

Ano, svátosti jsou jakýmsi ujištěním, že přes naši lidskou slabost v nás stále působí Kristus a my k tomuto zdroji si můžeme stále znovu vracet a obnovovat se z něj. Papež František v této veliké proměně církve, kterou započal, zdůrazňuje třeba překonat klerikalismus, představu, že klerus je jakási vládnoucí třída v církvi. Uvědomit si i křestní kněžství každého pokřtěného a rozvinout dary ducha, které nám byly dány.

Často v této souvislosti připomínám příběh o Martinu Lutherovi, velkém svědku křesťanské víry, který ve chvíli pokušení vždycky volal: „Jsem pokřtěn, baptizátus sum.“ Podle legendy na pokušitele vrhl kalamář – dodnes na německém hradě Wartburg ukazují skvrnu z inkoustu, kterou tam Luther zanechal, když volal „baptizátus sum“. Patřím ke Kristu, mám pečeť při náležitosti ke Kristu, a duch zla a pokušení nemají na mě žádné právo.

I my jsme často jako jednotlivci, jako církev, atakováni nejtísnivějším vanutím zla. Všechny ty fake news, falešné reklamy, ideologie – to všechno je mámení, které nás má odvést od cesty Kristovy. Tam je třeba vždycky říct: „Baptizátus sum, jsem pokřtěn.“ Všechny tyhle útoky a lákadla nemají nade mnou moc. Amen.