Víte, ta slavnost Ježíšova křtu je vlastně tím posledním zjevením, tou poslední epifanií vánoční doby. Během půlnoční mše a následně jsme naslouchali tomu, jak se Ježíš zjevil těm nejposlednějším z posledních – pastýřům – jako Pán a Spasitel. Potom, 6. ledna, na Tři krále, jsme naslouchali tomu, že se zjevil všem národům země, které byly představovány tajemnými mudrci z východu, a zjevil se jim jako židovský král.

A nakonec, s tímto svátkem, Ježíšovým křtem, slavíme jeho zjevení celému Izraeli. Právě tímto okamžikem začíná jeho veřejné působení mezi izraelským lidem. A Ježíš se Izraeli ukazuje jako Boží Syn, na němž spočívá Duch Svatý. Přiznejme si, když už je to ten Mesiáš, tak bychom asi čekali něco trochu víc. Když už je to ten Boží Syn, tak bychom přece jenom čekali nějaké slavnější entrée – příchod plný slávy, moci. Vždyť od Boha přece tak nějak čekáme, že bude řešit všechny naše problémy a že to všechno nějak zařídí.

Ježíš je ale velice paradoxní Mesiáš, který odporuje našim představám, každé naší logice, jež žádá, aby se Boží příchod odehrál v nádheře slávy a moci. Ježíš, v solidaritě s těmi lidmi, vmíšený jako anonymní do anonymního davu, bez nějaké zjevné touhy se odlišit, je jenom pokřtěn. A tak se vlastně jeho první setkání se zraněným lidstvem odehrává v naprostém tichu, ale také v soucitu. Když se ti muži a ženy hrnou k Janovi, aby složili břemeno svých hříchů, Ježíš je tam mezi nimi, ještě neznámý, ale už zvěstující své evangelium. I později bude svými odpůrci nazýván přítelem hříšníků, protože bude žít mezi nimi, aniž by se jim odcizoval.

Víte, vlastně přítel hříšníků je také jeden z těch kristologických titulů, nebo měl by být. Říkáme Pán a Spasitel, ale stejně tak můžeme říkat přítel hříšníků, tedy nás všech. Až potud se Lukášovo vyprávění asi moc neliší od ostatních synoptiků. A přece jenom v tom příběhu, který jsme slyšeli, je něco pozoruhodného. Nevím, jestli jste si toho všimli. Tohle zjevení Mesiáše, tato veřejná událost, se v Lukášově vyprávění mění na něco velice osobního, intimního a duchovního.

Lukáš totiž vlastně nevypráví o Ježíšově křtu, ale o Ježíšově modlitbě. A tak to ponoření se zde možná ani tak neodehrává do vod Jordánu, jako do stránek Božího slova, do Písma. Tenhle úryvek totiž říká, že jak lidé, tak Ježíš, vlastně ponoření byli. A Lukáš navíc předtím ve verších, které vynecháváme, upozornil, že Jan byl už zatčen a že je ve vězení. Proto Lukášův úryvek o Ježíšově křtu vlastně ani tak není vyprávěním o křtu, který je jenom sotva naznačen pár slovy, když byl Ježíš pokřtěn, ale je úryvkem, který hovoří o jeho modlitbě.

Je to právě Lukáš jako jediný, kdo hovoří o Ježíšově modlitbě v souvislosti s jeho křtem. A proto i kontext seslání Ducha Svatého není křest, ale modlitba. Modlitba, která je především nasloucháním Božímu slovu, ale slovu, které je adresováno osobně jemu. A tak ta slova druhého žalmu, „Ty jsi můj milovaný Syn“, se už netýkají Davida, izraelského krále, ale Ježíše. A svým způsobem se týkají nás všech. Vlastně všech, kteří čtou a naslouchají Božímu slovu a přijímají ho do svého srdce a do své mysli.

Přiznejme si, že ať už jsme byli pokřtěni jako nemluvňata nebo v dospělosti, tak naše zkušenost křtu, nikoliv ta teologická, ale ta lidská, zůstává pohřbená někde v minulosti. Kdo z nás může říct, že žije ze svého křtu každý den? A když se to vezme kolem a kolem, skutečnost, že jsme či nejsme pokřtěni, vlastně náš život z toho lidského hlediska moc nemění. Na druhou stranu, kdybychom si skutečně uvědomili, co se stalo v onen den, kdy nám kněz lial na hlavu pár kapek svěcené vody. Vždyť jsme se přece stali milovanými Božími dětmi. Možná tomu jenom stále odmítáme uvěřit. A proto to také nedokážeme žít.

Biskup Irenej už před staletími řekl: „Křesťané, staň se tím, čím jsi.“ Možná celá ta naše duchovní cesta není ani nic jiného, než se stávat tím, čím už jsme. Protože tomu možná odmítáme uvěřit. Protože jsme zvyklí, že svět odměňuje jenom ty, kteří jsou úspěšní a schopní. A pak se do nás vkrádá myšlenka: „No, Bůh mě asi miluje, ale za určitých podmínek.“ A celý náš život je potom jenom touhou po ocenění, po uznání od druhých i od Boha. Ale místo toho nám Bůh vlastně říká, že jsme milováni už od začátku. Ještě předtím, než cokoliv uděláme, právě proto, že jsme se stali Jeho dětmi. Bůh mě nemiluje proto, že jsem dobrý. A tím, že mě miluje, mne přece dobrým činí. Miluje mě takového, jaký jsem. A zjevuje mi to, jaký jsem – Bohem milovaný.

Toto uvědomění, tenhle oheň, který osvětluje celý náš život, pak dokážeme vlastně žít celý náš život jako ti, kteří jsou Bohem milováni. Je možné právě jenom v duchovním životě, v modlitbě. To je každodenní autentické modlitbě, v tichu, v naslouchání Božímu slovu. Jak nás učí Ježíš, pohroužený do modlitby po svém křtu. A tak je vlastně náš duchovní život, naše modlitba tím privilegovaným prostředím, v němž může to, čím jsme, vlastně růst.

A tak znovu můžeme objevit svůj křest, to znamená znovu si osvojit cestu učednictví, cestu naslouchání, cestu modlitby. A tak můžeme od toho někdy unaveného, ospalého a rezignovaného pohledu na naši víru přejít k tomu vzrušujícímu dobrodružství života s Kristem, který může opravdu změnit náš život.