Moji milí, svátek křtu Páně, který slavíme první neděli po slavnosti Zjevení Páně po šestém lednu, uzavírá vánoční dobu. Dříve vánoční doba trvala až do 2. února, do svátku připomínajícího obřad, kterým byly rodičky po šestinedělí opět přijímány mezi rituálně čisté a kdy tedy podle evangelia také Ježíšovi rodiče přinesli svého jednorozeného do chrámu, aby ho představili Hospodinu a vykoupili jeho předepsanou obětí. Dnes je vánoční doba kratší. Dnešní neděle nám připomíná čas, kdy je třeba opět uložit vánoční ozdoby a vstoupit do všedního času naší každodennosti. V běhu církevního roku vstupujeme do liturgického mezidobí, které ukončí až Popeleční středa, zahajující postní dobu, předvelikonoční čas pokání.

Každý rok připomínám, že Vánoce jsou pro křesťany víc než jen oslava Ježíšova narození. Jsou zpřítomněním jednoho ze dvou centrálních tajemství křesťanské víry, tajemství vtělení. Zvěst Vánoc nám připomíná, že Slovo se stalo tělem. To znamená, že naše lidství a lidství každého člověka je Božím sebevyjádřením. S Bohem se setkáváme v lidství. Kdo tvrdí, že zná Boha a miluje Boha, kterého neviděl, ale neprokazuje lásku, blízkost a solidaritu se svými lidskými sestrami a bratřími, je pokrytec a lhář. Čteme v písmu. Událost vtělení, příchod Božího Syna do lidského světa znamená nezrušitelné spojení víry s humanismem. Křesťanství, které by chtělo oslavovat Boha, ale postrádalo by lásku k lidem, by bylo falešné křesťanství. Prázdná víra. Teologie z těchto skutečností vyvozuje ještě jeden důležitý závěr. V účinné lásce k lidem, zejména k potřebným, je už vždy obsažen, někdy anonymně, vztah k Bohu. Matoušovo evangelium líčí poslední soud jako překvapení lidí, kteří se ve své službě lidem setkali s Kristem, aniž by o tom věděli. Kristus však přijal jejich službu jako bohoslužbu a uvádí do trvalého spojení s ním na věčnosti. Ano, i toto je poselství Vánoc – Kristus přítomný ve světě, v lidství, v naší každodennosti.

Vždycky se přimlouvám za to, aby součástí naší vánoční spirituality, oslavy vtělení, byla nejen připomínka Ježíšova narození a dětství, ale také připomínka nejdelší části Ježíšova života, o které evangelia mlčí. Mám na mysli Ježíšovo dospívání a mládí, celý jeho život od křtu v Jordánu až do jeho veřejného vystoupení. Ježíšova veřejná činnost, kterou líčí evangelia, trvala možná rok, možná nejvíce tři roky, ale předcházely jí dlouhé roky, které Ježíš zřejmě trávil hlavně každodenní prací s dřevem a kamenem v dílně, přerušované jen židovskými svátky. Také vtělená křesťanská spiritualita a křesťanské umění toto nejdelší období Ježíšova života často opomíjejí. Jednou z výjimek tvoří Charles de Foucauld, který v poušti na Sahaře meditoval o Ježíšově chudobě, skrytosti a nenápadnosti během jeho života v Nazaretu. A jeho duchovní dědici, řeholní společnosti malých bratří a malých sester Ježíšových, pokračují v této spiritualitě v tiché solidární přítomnosti v pouštích našeho světa, uprostřed nejchudších ve slumech velkoměst.

Hluboký vztah k této části Ježíšova skrytého, nenápadného, obyčejného života mělo v naší zemi během minulého režimu společenství tajně vysvěcených kněží, k němuž jsem po léta patřil. My jsme měli svá civilní povolání a své kněžské působení jsme vykonávali v ilegalitě, v utajení, v podzemí. Chápali jsme toto spojení kněžství s plným přijetím běžného občanského života nejen jako něco pouze vnuceného vnějšími poměry komunistického pronásledování církve, nýbrž jako specifickou účast na tajemství Ježíšova vtělení, na jeho začlenění do světa. Možná si církev v rámci probíhající hluboké synodální reformy znovu vzpomene na tento typ kněžství. Možná příští ekonomická situace církve po vyčerpání příjmu z restitucí a po pravděpodobném vymření mnoha farností dokonce tuto chudou církev budoucnosti k podobnému řešení přiměje.

Vždy si na závěr liturgického vánočního okruhu říkám, že bychom si měli připomínat, že tajemství vtělení, které je nejvlastnějším tématem Vánoc, k němuž nepatří jen betlémské výjevy, ale také to, že Ježíš s námi sdílel po mnohá léta všednost, každodennost, obyčejnou práci, žízeň jako my, tíži dne a horka. Veřejná kázání, zázraky, zástupy posluchačů, to vše přišlo až v samém závěru Ježíšova života. Také věrnost ve všednosti patří k následování Krista.

Vyprávění o křtu v Jordánu plné symbolů odkazuje na motivy hebrejské Bible, Starého zákona. Ježíš vstupuje do vody Jordánu, tak jako izraelský lid, když vyšel z domu otroctví z Egypta, prošel nejprve skrze vodu Rudého moře a po dlouhém putování po poušti musel ještě překročit Jordán. Když Ježíš vystupuje z vody, ozývá se nad ním Otcův hlas a objevuje se Duch Boží jako holubice. Přítomnost Božího Ducha se v celém písmu připomíná vždy tam, kde začíná nějaká nová etapa. Na počátku díla stvoření, o kterém čteme v knize Genesis, se Duch vznáší nad vodami. V knize Exodus se Duch Boží objevuje jako oblak nad Archou úmluvy a podobně i při zasvěcení jeruzalémského chrámu. Ze všech starozákonních scén, ze všech vyprávění o křtu Páně, nejvíce přibližuje obraz holubice, která nad vodami potopy nese ratolest jako příslib a znamení toho, že doba trestu je skončena, že začíná nový život, že se objeví nová země, nová naděje.

V části našeho dnešního světa zaplavují ničivé záplavy válek a mnozí se obávají, kam až tyto vody v blízké budoucnosti zasáhnou, co všechno ještě může být zničeno. Ale Bible nám říká, že i po velmi ničivých záplavách se může objevit holubice míru, s radostnou nadějí na nový počátek. V církevním prostředí vnímám výzvu papeže Františka k synodální obnově křesťanství jako tuto holubici Ducha svatého. Mnoho bylo zničeno skandály, které splodila klerikální podoba církve. Církev v nedávné minulosti z řady důvodů ztratila v očích mnoha lidí svou věrohodnost. Nespůsobily to pouze známé případy skandálního zneužívání autority. Způsobila to i uzavřenost církve do sebe, neschopnost církve věrohodně a srozumitelně odpovídat na otázky lidí, neschopnost číst znamení času a rozlišovat věci, které patří do minulosti, od těch, které raší jako naděje na nový život. Mnoho věcí, na které jsme v církvi byli zvyklí, ještě odnesou vody. Ale buďme vnímaví pro ratolesti naděje. Učme se, jak nás vyzývá papež František, být nově a hlouběji věrni Ježíšově výzvě k proměně srdcí a myslí. Ke konverzi církve. Církev je podle známých slov sv. Augustina „semper reformanda“, stále se obnovující.

Svátek křtu Páně nám připomíná další motiv v častých kázáních papeže Františka. Uvědomujme si svou křestní důstojnost, kněžské poslání každého pokřtěného. Naši spoluodpovědnost za církev, která vyplývá z našeho křtu. Nemůžeme alibisticky čekat a delegovat naši odpovědnost na klérus, chápaný v klerikálním modelu jako byrokratické řídící centrum. Musíme být otevřeni pro charizmata, která Bůh dává každému. Církev má být společnou cestou, společenstvím poutníků, komunií mnohahlasem, kteří přinášejí své specifické zkušenosti, aby se vlily do jednoho živého proudu. Křest je dynamická svátost, nevyčerpává se okamžikem, kdy je křest udělován. To, co křest působí, se má rozlít do všech dimenzí naší existence a může být námi stále nověji a plněji objevováno a prožíváno.

Křest je podle učení církve „signum indelibilis“, nezrušitelné znamení toho, že patříme Kristu na věky. I ten, kdo se na svých životních cestách radikálně vzdálil Kristu a jeho evangeliu, může se vrátit k realitě svého křtu jako k neotřesitelné, nezrušitelné skutečnosti, může pod všemi nánosy odkrýt ten vnitřní pramen, který nikdy nevyschne. Martin Luther, velký svědek Kristův, ve chvílích největších pokušení volal: „Jsem pokřtěn,“ to znamená, mocnosti zla nemají na mě žádné právo, patřím Kristu, jsem vykoupen. I každý z nás pokřtěných může tváří v tvář všem náporům zla, všem bolestem, všem pokušením, strachům, všem mocnostem, které by nás chtěly připravit o naši svobodu a důstojnost, přinést slovo plné naděje a síly: „Jsem pokřtěn.“

Prosme tedy Pána v tuto chvíli, abychom žili z toho velkého daru křtu, abychom se stále obnovovali jako jednotlivci i jako církev. Vložme tyto a všechny naděje do modlitby, kterou nás naučil náš Pán. Otčenáš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A nevoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé je království i moc, i sláva, na věky. Amen.