Slavíme dneska Epifanii, slavnost Zjevení Páně, svátek Boha, který se zjevuje všem lidem. Ze všech evangelijních příběhů je vyprávění o mudrcích z Východu snad nejvíce pohádkové. Máme zde různé atributy: hvězdu, tajemné mudrce, dary, které přinášejí. Možná právě kvůli tomuto exotickému nádechu nebo lidovým zvykům, které se s tímto svátkem pojí, nás tyto vánoční postavy fascinují. Možná stále nosíme v srdci dětskou představu figurek tří králů s velbloudem, které přijíždějí jako poslední doplněk do Betléma. Ale takové povrchní čtení tohoto svátku by bylo možná krásné, ale povrchní. Redukujme tajemství této slavnosti na něco více než pohádku.

Záměr evangelisty Matouše byl jasný. On, sám Žid, píše své evangelium pro komunitu žido-křesťanů, aby jim otevřel oči: Mesiáš přišel a je očekávaným Spasitelem Izraele, ale vlastně všech lidí. Není jen pastýřem Izraele, ale přišel pro všechny. Proto ten údiv. Nepozná ho mocná strana Saduceů, ne velekněží, ne král židovského národa – poznávají ho cizinci. Mudrci, kteří neznají ani židovské písmo, ani jazyk či zvyky země, do níž se vydávají. Jsou bezradní, že se ptají Heroda na informace o narození nového krále. Symbolizují vlastně všechny lidi poháněné touhou, neklidem a očekáváním. Matouš nám předává krásné poselství: Chcete-li skutečně objevit Boží přítomnost ve svém životě, musíte se vydat na cestu.

I když tím vaším motivem nebude víra. To je zvláštní. Mudrci jsou obrazem všech mužů a žen hledajících smysl života, obrazem těch, kteří hledali Boha v umění, v myšlení, v lidech, v civilizaci, kteří hledali stopy pravdy. Všem lidem všech dob a kultur je společné hledání dobra. I když si pak s touto touhou často protiřečí. V každém člověku je touha po dobru, po plném životě a míru. Tento oheň žene lidi k neustálému hledání, k tomu, aby se vydávali na cestu, opustili zemi, kterou obývají, a překročili své vlastní obzory. Jak napsal biblista Enzo Bianchi: „Pro ty, kdo zkoumají obzor, vždycky vychází hvězda.“ Je to znamení, které nás zve na cestu.

Mudrci z Východu přicházejí do Jeruzaléma, svatého města pro Židy, a ptají se, kde je židovský král, který se narodil. Paradoxně se ptají právě těch, kteří si narození svého krále nevšimli – krále Heroda, kněží jeruzalémského chrámu ani znalců Písma, zákoníků. Z příběhu o narození víme, že si ho všimli nejchudší z chudých – pastýři. A tady si toho všimli cizinci. Herodes považuje Boha za protivníka a konkurenta. To je z příběhu zjevné. Kde je Bůh, tam pro něj není místo. Kolik takových Herodů známe? Těch, kteří myslí, že Bůh je kastrace člověka a křesťanství smrtí lidského „štěstí“. A zákoníci? Jsou to „turisté“ posvátna, znalci Písma, kteří chodí na mši svatou každou neděli a modlí se ráno i večer. Znají o Bohu všechno, ale pouze na papíře, protože se nechtějí změnit. Nepoznávají ho ve svém srdci.

Z Jeruzaléma do Betléma je to jen pár kilometrů, ale oni se tam nikdy nevydali. Aby člověk poznal Ježíše, musí se pohybovat, zkoumat a hledat. Bůh se nechává najít těmi, kteří ho hledají, těmi, kteří po něm touží, ne těmi, kteří ho ignorují. Jsou tři znamení, která si mudrci nechávají vyložit: hvězda, která se objevila na obloze, tedy události světa, které je nutno vnímat a rozluštit; Písmo svaté, které obsahuje Boží slovo a zjevuje to, co sami nemůžeme poznat; a v první řadě horoucí srdce, které žádá, aby se člověk vydal na cestu, ten neklid, který ho pobízí hledat a jít vstříc Mesiáši.