Vrátíme se ke dvěma textům, které jsme slyšeli před několika dny. Na slavnosti Narození Páně ve dne se čte tento prolog, ale je dobré ho číst znovu, kdyžsi se četl na konci každé mše po staletí. Vždy mělo jasné zvláštní místo mezi biblickými texty. Nový zákon nám vypráví o Kristu především formou příběhů. Také o Kristově narození slyšíme o svaté noci vánoční příběh z Lukášova evangelia. Tohle je zcela jiný literární žánr – je to hymnický, filozoficko-básnický text.

Řekli jsme si, že tento text vytvořil jakýsi most mezi dvěma odlišnými duchovními a kulturními světy, které se spojily a vytvořily křesťanskou kulturu. Zaprvé to byl svět biblický, hebrejský, zadruhé svět antické, zejména řecké filozofie. Spojení mezi řeckým myšlením a hebrejskou Biblí nezačíná teprve tímto textem. Krátce před Ježíšovým narozením působil Filón Alexandrijský, židovský filozof, který se také snažil spojit moudrost hebrejské Bible s řeckou filozofií, zejména neoplatonismem. Vytvořil myšlenku, že řečtí filozofové vedou k Bohu paralelní cestou, podobně jako k němu vedou hebrejští proroci židovského národa.

Tato myšlenka se pak objevuje u několika křesťanských myslitelů v době patristické, že je zde paralelismus kultury, že proroci připravují na Krista židovský národ, ale antický svět je připravován filozofy, kteří vedou ke Kristu. A především jsou to spekulace o počátku. Co bylo na počátku? Počátek tu není míněn jenom jako časový počátek, ale jako určující princip. To byla otázka, kterou si řečtí filozofové zvláště v předsokratovské době kladli: Z čeho vesmír vznikl? Odpovědi byly z ohně, z vody, vzduchu, ale ty látky jsou chápány symbolicky.

Je-li řečeno, že u Hérakleita svět vznikl z ohně, znamená to, že má charakter podobný ohni – je živý, plápolající, osvětlující, ale i nebezpečný. Tyto obrazy živlů jsou dány k meditaci. Podobně je to s vodou; život je jako řeka, voda, která plyne. Apeiron, neuchopitelno, je tajemství těžké zachytit a vyjádřit. Výpovědi o počátku nejsou jen o materiální látce, ale prostředky k meditaci o povaze veškerenstva. Janův prolog říká, že na počátku byl logos. Překládáme to těžko přeložitelné slovo často jako „slovo“, ale může znamenat i smysl nebo rozum.

To, že na počátku všeho je logos, znamená, že svět má logický charakter, má smysl, a ten smysl lze lidským rozumem odkrývat. Svět má strukturu s předem danými zákony přírody a veškerenstva. Novověká přírodní věda stála na náboženských předpokladech, že tyto zákony odkrýváme, ne určujeme ani nevytváříme, jsou již ve struktuře světa. Dnes jsou samozřejmě různé pohledy, že to jsou interpretace skutečnosti. Interpretace byly různé – mýtická, zákonitá, básnická, estetická atd. Tyto různé přístupy nelze shrnout pod jediný monopol pravdy. Biblické texty si zachovávají pluralitu příběhů. O každé věci je tam řečeno více než jedním způsobem. Nejde o jasné popisy, ale o obrazy k meditaci s hlubokým smyslem.

Janův text je chápán jako básnicko-filosofický komentář k prvním řádkům Bible, které také začínají slovem „na počátku“. Na počátku je onen skrytý smysl za všemi věcmi, s nimiž se setkáváme.

Současná filozofie a teologie nám nabízí jiné obrazy Boha. Tradiční obraz jako nadpřirozené bytosti za kulisami světa se dnes těžko vejde do našeho světa. Možná o tom často mluví papež František, že Bůh je „všechno ve všem“, což může více inspirovat naši zbožnost. Není to panteismus, kde by byl celý svět božský. Bůh všechny zahrnuje, ale zároveň přesahuje. Je hlubinou skutečnosti, kde je prostor pro další hledání, adoraci, a tázání.

Teologie se nemůže změnit v ideologii. Když to některé katechizmové výklady dělají, ztrácí smysl pro to, co je ve víře podstatnější – otevřenost v důvěře vůči tajemství, které nás přesahuje. Slavnost Zjevení Páně Epifanie, známá jako Tříkrálová, čte evangelium Matouše o příchodu mudrců do Betléma. Příběh má literární charakter pohádky. Texty o Ježíšově narození nejsou kronikářskými popisy, jejich pravda je hlubší, je to teologická výpověď ve formě příběhu.

Je třeba se zaměřit na smysl výpovědi příběhu, ne na jeho historickou přesnost. Vyprávění o mudrcích je symbolem toho, že Ježíš přichází jako slíbený mesiáš nejen pro židy, ale má význam pro pohanské národy. Mudrci jsou symbolickým zastoupením těch národů, které později přijdou ke Kristu. Byli to zřejmě hvězdopravci, astrologové. Na konci cesty je tragická zápletka – hledali narozeného krále v královském paláci, což vzbudilo žárlivost krále Heroda.

Matoušovo evangelium přidává další příběh o útěku do Egypta. Tento příběh má teologický obsah v tom, že Ježíš je nový Mojžíš. „Z Egypta jsem povolal svého syna,“ čteme v Bibli. Ježíš zde shromažďuje dějiny Izraele. Narodil se v Betlémě jako král David, nový David. Vrací se z Egypta jako Mojžíš. Tyto teologické výpovědi znamenají, že Ježíš je výzvou pro všechny. Nesmí být majetkem jen židovského národa ani jen církve. Přichází ke všem, všichni mohou najít svůj způsob, jak k němu přijít.

Dnešní doba je zajímavá tím, že křesťanství vstupuje do jiných kultur. Texty japonské a čínské kultury o Ježíšovi představují nové způsoby čtení. Je to legitimní, i když je náš přístup dominantně řecký, není jediný. Setkání s dalšími kulturami nám umožňuje objevovat další aspekty Kristova tajemství. Křesťanství se stává světovým náboženstvím, a toto setkání nám otevírá nové hloubky a rozměry víry.

Například nositel Nobelovy ceny za literaturu, japonský autor Endo, přináší nový pohled na křesťanství. Čteme jeho romány jako „Mlčení“ nebo „Hluboká řeka“. Pro mě osobně, setkání s japonskými mysliteli, zejména jedním jezuitou a zenovým mistrem Kadowakym, bylo inspirující. Během let se z těchto setkání vyvinula škola meditací, která dnes inspiruje mnoho lidí. Tato setkání přinesla nový rozměr křesťanství.

Křesťanství je stále otevřené novému objevování. Nespojujme se s lacinými výklady, které už známe, ale hledejme dál. Tento motiv, že Kristus je slávou svého izraelského lidu, ale také světlem k osvícení pohanských národů, je poselstvím svátku Zjevení Páně a stále aktuálním.

Amen.