Moji milí, jeden z pozoruhodných křesťanů 20. století, Dag Hammarskjöld, zanechal po sobě takovou krátkou modlitbu, kterou si vždy na nový rok připomínám: „Tomu, co bylo, děkuji. K tomu, co přijde, ano.“

Ještě jsme nějakým způsobem sumarizovali uplynulý rok, co znamenal pro nás, co znamenal pro svět, co znamenal pro církev. A jestliže jsme zakusili dobré věci, tak je jednoduché děkovat. Ale jsou některé věci, které jsou pro nás neprůhledné, jsou těžké, kde jsme konfrontováni s Boží nepochopitelností, protože Bůh je tajemství. To všechno, co prožíváme, ty jednotlivé střípky našich životů, naše roky, ale i celé naše životy, jsou jenom fragmentem v ohromné mozaice života. A porozumět smyslu nějakého fragmentu předpokládá znát kontext, souvislosti, podívat se na to, kde je ten jednotlivý kamínek uložen. Tím absolutním kontextem našich životů i našich dějin je Bůh. Teprve když vidíme Boha tváří v tvář, pochopíme také smysl těch událostí, které pro nás byly nepochopitelné. Všem my zde na cestě našeho života ještě ten celý kontext nevidíme. A také je třeba, abychom byli vyzbrojeni nadějí, trpělivostí a důvěrou, že ten velký kontext, ten velký celek všeho bytí, poznáme na konci našeho života, až uvidíme Boha tváří v tvář. Tehdy snad poznáme i celý běh dějin. To, co prožíváme, prožívejme tedy s určitou mírou trpělivosti, důvěry a naděje.

Také to, co přijde. Jistě se na začátku nového roku určitým způsobem ptáme po své budoucnosti, přinejmenším po tom novém kroku, který znamená nový rok našeho života. A víme, že i ty naše životy jsou položeny do určitých kontextů – do života našich blízkých, kteří s námi utvářejí vlastně příběh, ale také do života společnosti, jejímiž jsme součástí, a do života světa, našeho světa. Jaký bude ten příští rok, nevíme. Samozřejmě čteme nejrůznější prognózy, letos ne příliš optimistické, ale možná to, co potřebujeme, není optimismus. Mně se vždycky zdá, že optimismus je spíše taková iluze, že všechno bude lepší a lepší, ale naděje oproti tomu je vytrvalost. Vytrvat i v situacích, které se nezdají být lepší, které jsou i objektivně těžké. Naděje je spojená s věrností, s věrností tomu, který nás povolal na cestu našeho života. A věříme, že nás neopustí ani v tom novém roce.

Asi má dobrý smysl, že ten první rok je mariánský. O Marii čteme v Evangeliu, v tom úryvku, který jsme četli, že všechny ty věci nebo ty události uchovávala ve svém srdci. Abychom pochopili trochu více smysl toho, co přichází, tak na to někdy nestačí náš rozum, ale je třeba, abychom to ukládali do té hlubiny, která je v nás a která se biblicky nazývá srdce. To není jenom nějaká sentimentalita nebo zdroj emocí. Je to to hlubší jádro v nás, kde v nás probíhá Boží život a kde k nám Bůh promlouvá. A proto je důležité očišťovat a otevírat naše srdce.

Ten svatý rok, který papež zahájil o večerní slavnosti narození, jistě není jenom příležitostí pro sběratele odpustků a pro kancelář poutnických zájezdů. Tím symbolem jsou otevřené dveře. To je to, o čem papež mluví stále více v souvislosti s tou probíhající proměnou církve. Aby církev byla budovou s otevřenými dveřmi. Abychom zvali i ty lidi, kteří druhé nezvou. Abychom byli přístupným místem pro všechny lidi, kteří potřebují duchovní domov. Aby církev nebyla jenom nějakou pevností, kam utíkají lidé, kteří mají úzkost před životem v tomto světě. Aby byla tím pohostinným místem s otevřenými dveřmi.

Nevíme, co nás v tom roce čeká, ale pojďme s nadějí. Pojďme s tou silou, která vyvěrá z hloubky, a snažme se věci, které přijdou, ukládat ve svém srdci a tam se jim snažit porozumět. Tam se snažíme přiblížit té velké tajemné souvislosti, kterou je Bůh, a kterou odkrýváme krůček za krůčkem, když věříme a jsme věrni na naší cestě. Prosíme tedy o tu otevřenost našeho srdce, prosíme o věrnost na cestě, prosíme o vytrvalost i v těch zkouškách, které mohou přijít, a prosíme o to, abychom si uchovali vnitřní radost a vnitřní svobodu a abychom ji vyzařovali i do svého okolí. Amen.