Moji milí, rád bych v tuto neděli anticipoval zítřejší slavnost Zjevení Páně. Předložil bych vám třikrálovou úvahu, ve které se vrátím k některým motivům kázání při letošní půlnoční mši.

Jednou mě při meditaci u jesliček napadlo, co může znamenat scéna, kterou nám vykreslují lidové betlémy. Betlém, rodiště krále Davida, se v Lukášově evangeliu nejeví příliš idylicky. Je zobrazen jako místo zavřených dveří a zavřených srdcí. Pro Jozefa a jeho ženu v posledním stádiu těhotenství na cestě daleko od domova se nenašlo místo pod střechou. Ježíš se rodí ve stáji pro dobytek, řečeno dnešními slovy, jako migrant a bezdomovec. Pak do vyprávění vstupují nebeské chóry a nesou zvěst určenou pro celou lidskou rodinu: „Dnes se vám narodil Spasitel a Vykupitel,“ to znamená zachránce a osvoboditel. Nový David, nový král a slíbený Mesiáš však nepřichází jako vojevůdce, ale jako bezbranné dítě, odkázané na péči druhých. „Dítě se nám narodilo, syn je nám dán.“ Je nám dán jako křehký počínající život, svěřený do naší péče a odpovědnosti.

Prvními posluchači a bezprostředními adresáty této radostné zvěsti evangelia nejsou císař Augustus ani učenci a rabíni, nýbrž pastýři, typičtí představitelé lidí země, chudých a prostých. Lidové betlémy ilustrují a rozvádějí tuto scénu. Pastýři na tu zvěst odpovídají tím, že nesou pro dítě a jeho rodiče své drobné praktické dárky. Ale pak se na scéně objevují další nečekaní hosté, o nichž se zmiňuje jen Matoušovo evangelium. Pohanští mágové, mudrci z dalekých krajů Orientu, ti nesou úplně jiné symbolické dary. Lidové legendy zprávu evangelia dokreslují. Určují počet těchto tajemných hvězdopravců ze tří darů, které přinášejí. Dávají těm hvězdopravcům královské koruny a dokonce jména. Katedrála v Kolíně nad Rýnem připraví ve středověku jejich domnělým ostatkům zlaté sarkofágy.

Kněží, levité a vykladači zákona u jesliček chybějí. Zde se setkávají jen dva druhy lidí. Jedni reprezentují prostotu, druzí moudrost. Neříká nám tato scéna, že prostota a moudrost jsou dvě různé cesty, které však obě vedou do Betléma? Prostotu pastýřů chápu jako obraz toho, co filozof Paul Ricoeur nazýval „první naivitou“. Já bych raději použil výraz „první bezprostřednost“. Dávné archaické civilizace měly zřejmě přirozený smysl pro posvátnou dimenzi skutečnosti, jak je patrné z jejich umění. Jejich svět byl, jak to vyjádřil Thales Milétský, plný bohů a démonů. Nepotřebovali věřit ve své bohy. Oni s nimi žili.

Něco trochu podobného mají dosud snad jen děti a básníci. Onu otevřenost, schopnost žasnout, vnímat spontánně kouzelnou mnohorozměrnost skutečnosti. Jako dítě se spontánně učí cizím jazykům, když my dospělí musíme klopotně používat slovníky a učebnice gramatiky, tak dítě lehce přechází z bohatého světa fantazie do našeho světa racionálně uspořádané reality, aniž by vnímalo hranice mezi nimi. My, kteří žijeme ve světě po osvícenství, které se chlubilo svou dospělostí a podstatně přetvořilo náš svět a naše vnímání světa, jsme už mnohé klíče k tomuto světu posvátných tajemství ztratili. Nežijeme v přirozeném světě, nýbrž ve světě interpretovaném vědou a stvárněném technikou. Žijeme, ať si to připouštíme či ne, ve světě jiných mentálních i materiálních struktur, než žili naši dávní předkové. A to se všemi výhodami i nevýhodami. Mnohé jsme získali, ale něco také ztratili.

Snad jen ve chvílích svátků, při čtení poezie, při poslechu hudby nebo při pohledu do žasnoucích okouzlených očí dětí něco z toho ztraceného ráje zahlédneme. Když opravdu slavíme a prožíváme svátky, cítíme na chvíli vůni posvátného. Nemůžeme se však vrátit zpátky, ani žít z nostalgie, stesku po světě, který už není. A který určitě také nebyl tak idylický, jak si ho někdy romanticky představujeme.

Když někdy zastupuji faráře mimo naši akademickou farnost, v níž převažují mladí dospělí, a jsem kolegy faráři upozorněn, že tam jsou věřící zvyklí na dodatkové kázání pro děti, omlouvám se, že to neumím. Zažil jsem totiž už několik bohoslužeb, při nichž kázání pro dospělé bylo už značně infantilní a pak kázání pro děti kleslo ještě o patro níže. Vedeno asi představou, že dítě je malý prosťáček, hlupáček. Ale já jsem se mnohokrát přesvědčil, že dětský, náboženský, nebo přesněji řečeno myticko-poetický svět bývá mnohem hlubší, než jak si to většina dospělých představuje.

Otvírá se tu nesmírně těžká otázka, jaký je vztah tohoto mytického světa a světa křesťanské víry, nebo chcete-li vztah náboženství a víry. To bychom se ovšem vydali do oblasti nekonečných sporů mezi teologií, religií, psychologií náboženství. Do oblasti, která nekonečně přesahuje formát nedělní promluvy.

Narazili bychom také na jednu z největších potíží naší práce s Biblí. Bible totiž na jedné straně vznikala v tom archaickém světě a používá mytopoetický jazyk, který se nesmírně liší od světa našeho dnešního uvažování, ale na druhé straně to byla především víra izraelských proroků, na kterou navazuje víra Ježíšova a Pavlova, která nás vyvádí ze světa mýtů a otevírá cestu, která pak ve spojení s řeckou filozofií vytvořila naši západní kulturu a civilizaci. Bible je zároveň zrcadlem té doby nám vzdálené a zároveň obsahuje prvky, které umožnily vznik našeho světa, jako je důraz na jedinečnost lidské osoby a její svobodu.

Ale vraťme se z úvah o dějinách kultury k meditaci nad jesličkami. Řekl jsem, že na té scéně se setkávají dva přístupy k tajemství posvátného. Vedle prostoty je to moudrost, kterou zde reprezentují mudrci z Východu. Také oni přinášejí své dary a jsou to dary symbolické. Už zmíněný Paul Ricoeur napsal, že ten druhý přístup k posvátnému vede skrze symboly, skrze porozumění řeči symbolů. Symbol je to, co odkazuje za sebe a nad sebe, co v sobě skrývá hlubší smysl. Řeč náboženství a řeč umění je řeč symbolů.

To, co nejvíc ohrožuje náboženství, není kritický racionalismus. I někteří ateističtí kritici náboženství, jako byl Feuerbach, Nietzsche či Freud, v mnohém, ač to nebyl jejich záměr, pomohli teologii osvobodit se od patologických a příliš primitivních podob náboženskosti. To, co nejvíc překáží přemýšlivému člověku vstoupit do světa víry, je fundamentalismus. To je neschopnost uvědomit si symbolický charakter náboženské řeči. Fundamentalismus chápe náboženské výrazy prvoplánově, povrchně, doslovně, bez schopnosti hlubší reflexe.

Opakem je přístup, který bychom mohli označit jako přístup mariánský. O Ježíšově matce Marii dvakrát v evangeliu čteme, že ony události uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o nich. Církev by měla být školou takového meditativního přístupu. To, co bylo líhní ateismu, byl určitý typ výuky náboženství, kde se děti, ale někdy i studenti teologických fakult, učili memorovat náboženské poučky, aniž by se naučili s nimi zacházet jako s obrazy určenými k meditaci.

Určitý typ novověké teologie se snažil napodobit systém novověkých přírodních věd a chlubil se svou údajnou vědeckostí. Tím se tato teologie odpoutala od toho, co je jejím vlastním posláním, totiž kontemplace tajemství. Z teologie se stávala ideologie. Jistě, zejména akademická teologie potřebuje si osvojit metody vědecké racionality, aby mohla komunikovat s ostatními obory lidského poznání. Ale to je jen jedna z mnoha podob a jeden z mnoha úkolů teologie ve službě víry. Víra sama je něčím zároveň prostším a zároveň mnohem hlubším. Jejím posláním je vejít s důvěrou do oblaku tajemství.

V této otevřenosti vůči tajemství tkví skutečná moudrost. Skutečnou moudrost je třeba rozeznat od pyšné a předstírané moudrosti těch, kteří se vydávají za majitele veškeré pravdy a poznání, ať už ve vědě, politice nebo náboženství. Skutečná moudrost je vždy doprovázená pokorou a otevřeností. Moudrý člověk musí být vždy otevřen pro boží překvapení. Bůh totiž vždy přesahuje naše představy, teorie a plány.

Mudrci z Matoušova vánočního vyprávění se domnívali, že předpovězeného nově narozeného krále naleznou v královském paláci, ale museli poznat, že jejich cesta vedla jinam a dále, že jejich konečnou destinací byla stáj na okraji Betléma. K cestě do Betléma, k vystupování mudrců, patří i pokora uznat, že jsme mnohdy se mýlili a bloudili jako jednotlivci, jako civilizace i jako společenství víry. Všichni potřebujeme obrácení od cest svévole. Všichni potřebujeme trpělivost ve chvílích temných nocí, kdy hvězda, která nás orientuje, která ukazuje směr, je přikryta mrakem.

Bůh není loutkovodič za kulisami světa, na kterého bychom mohli delegovat odpovědnost za dění v tomto světě. Potřebujeme zralou víru v Boha, který nám svěřil dar svobody a volá nás k odpovědnosti za to, jak s tímto darem zacházíme. Jestliže Ježíš říká, že máme být jako děti, nemyslí tím, že máme zůstat dětmi, být infantilní. Máme se podobat dětem v jejich otevřenosti, spontaneitě, nezáludnosti, schopnosti žasnout, ale také v jejich schopnosti zrůst, zrát a učit se. „Už teď jsme Boží děti,“ čteme v písmu, „ale nevíme, co budeme.“ Těšme se tedy na tento překvapující boží dar.